Coen Aalders: Bezmoc státu
VEDENÍ V DOBÁCH KORONY: JEN NEDÁVAT NAJEVO ŽÁDNOU SLABOST
Korona je zrcadlem – zrcadlem, které nám ukazuje, kým jsme a kde stojíme. Kdo jsou naši vůdci, a kde jsme my jako ti, kteří je následují, tady a teď.
Existují pozoruhodné paralely k pandemiím v minulosti, které neznáme, protože se poslední pandemie těchto rozměrů odehrála před velmi dávnou dobou. Tím bych se teď rád zabýval. A pak uvidíme, jestli je rozdíl tak velký, jak si myslíme.
KORONOVÁ KRIZE A MOR: OBDOBY
Pandemie přivádějí stát na samé hranice jeho možností. Přesto nechce dát najevo žádnou slabost. A tak posílí svou moc. To je jádrem jednoho nedávného článku Volkera Reinharda, profesora dějin z německého Freiburgu. Velmi barvitě v něm znázorňuje obdoby mezi morem a koronou. Tvrdí, že je opravdu možné zde vidět podobnosti, přestože je přímé porovnávání z mnohých důvodů chybné. Velmi obdobné je však podle něj chování úřadů.
„Experti“ morového období kolem roku 1347 – teologové, astrologové a lékaři – dospěli jednohlasně k diagnóze, že je mor výsledkem nepříznivého postavení planet, které na Zemi seslalo jedovaté páry. Lidé je vdechovali a následně umírali. Občanům bylo doporučováno, aby čichali vonné esence, dodržovali přísnou bezmasou dietu a především: aby pozitivně smýšleli.
Přes všechny tyto úžasné rady byly králové a papežové de facto bezmocní v epidemii, která akutně ohrožovala životy všech. Jejich pozice, a co je horší, jejich legitimita tím byla silně ohrožena. Volker Reinhard píše: „Vláda se ospravedlňuje ve všech dobách, i když z velmi různých zdrojů z toho plynou výhody pro ovládané, přestože se vláda staletí vyvíjela ku prospěchu úzkých oligarchií.“
Bez prokazatelně pozitivních účinků na veřejné zájmy ztratil tedy stát své právo na existenci a stal se krajně zranitelným, tím také sporným a koneckonců nahraditelným.
To se projevovalo i dávno před morem, během období velkého hladomoru. Když se vládě nepodařilo vyřešit nouzi o obilí, která vedla k navyšování cen a nedostatku chleba, považovali davy vládu za zraněnou a rozpuštěnou. Vzali celou záležitost ve jménu práva na přežití do vlastních rukou. Vyrabovali pekárny a sýpky s obilím.
NEPŘIZNÁVEJ ŽÁDNOU SLABOST
To celé vedlo k železnému principu, kterého se veškeré instituce musí až dodnes držet: Za žádných okolností nepřiznávat vlastní zoufalství a bezmoc! Právě naopak: V dobách krizí se nesmírně zvyšuje produkce nařízení, dekretů, opatření a trestů. Mašinerie legislativy se stává tím produktivnější, čím více stoupají čísla infekcí a úmrtí. Jinými slovy – moto bylo a je: Odhodlanost za každou cenu. Neukazujte žádnou slabost! Ukažte, že jste výkonní! Zdůrazňujte svůj velký rozhled a prezentujte čísla, která dokazují váš úspěch!
Podobnost s aktuální koronovou krizí je nepřehlédnutelná, není-liž pravda?
Nikdo nebude popírat, že určitá základní bezpečnostní opatření jako je hygiena rukou, dodržování odstupů a nošení roušek, které byla zavedena na jaře 2020, jsou možná smysluplná a přiměřená. Zároveň je stále jasnější, že stát naráží na své hranice, stejně jako v roce 1347. Může příkazy ohledně veřejných prostor stále více zpřísňovat – stejně jako to udělali benátští aristokraté na vrcholu morové epidemie – a jejich dodržování hlídat stále účinněji. Přitom se ukazuje, že tento vzorec vyvolává zuřivé protireakce: Co je zakázáno mimo vlastní čtyři stěny, to je o to bezohledněji překračováno v privátním prostoru. Nikdo nemůže chtít, aby policejní stát špehoval klíčovou dírkou, o totalitním státu nemluvě.
Takže vyvstává otázka, zd-li stát, který může existovat koneckonců pouze díky demokratickému konsenzu, nemůže dnes konečně přiznat to, co by bylo pro předmoderní oligarchy nemožné: že vyčerpal své zdroje, že možná zašel až moc daleko, a že teď záleží na odpovědnosti civilního obyvatelstva a na zdravém rozumu každého jednotlivce. Možná by upřímné přiznání vládních představitelů a expertů, že dělali maximum, že si však nejsou opravdu jistí, zvýšilo přijetí zásadních bezpečnostních pravidel.
Pandemie je zrcadlem, které ukazuje stav státu k dobách krize. Naštěstí je to vyjímečná situace.
Nebo ne?
PARADOX DOMÝŠLIVOSTI A BEZMOCI
Nelze popřít, že jsme v poslední době stále znovu klopýtali přes tento obraz v zrcadle. Problémy s uprchlíky, problémy s klimatem, infrastruktura železnic, nové letiště v Berlíně-Schönfeldu a mnoho dalších. Existuje stále více společenských úloh, na které nemá stát žádné nebo jen nedostačující odpovědi.
Nemá smysl pohlížet na nedostatečnost státu izolovaně nebo hledat viníky. Musíme se dívat na souvislosti, na vzorec. Jako úloha pro vládu je koronová krize díky svým jedinečným výzvám extrémně náročná. Přesto poukazuje na symptomy nemoci, která nás zužuje už dlouhou dobu. Musíme mluvit o paradoxu domýšlivosti a bezmoci.
Paradox domýšlivosti a bezmoci popisuje rozpor, který vzniká, když politický primát vzhledem k regulaci našeho společenského soužití svou potenci už jen předstírá, zatímco je strukturálně konfrontován s realitou své impotence vůči koroně a podobným výzvám, a my na tuto bezmoc sice mimochodem poukazujeme, avšak ve své podstatě ji popíráme.
Strukturální bezmoc je racionalizována nouzovými opatřeními, novými volbami, dalšími subvencemi nebo dodatečným zákonem. Nebo povoláme nového ministra, pak bude vše dobré.
Všechny tyto fenomény nám ukazují, jak málo kontroly máme, že jsme ztratily celkový přehled, že se pohybujeme v módu přežití a jedeme jen „na dohled“, viz incidence.
Stereotypní odpověď spočívá v povolání vyšetřovací komise ze zkušených politiků, nositelů rozhodnutí a vysoce postavených vědců, aby vystavila nejprve diagnózu a pak akční plán.
Přesně to je problém.
Musíme si pozvolna přiznat, že realita proklouzla politickému primátu mezi prsty.
A musíme přijmout fakt, že jsme všichni uvězněni v tomto paradoxním paradigmatu – politici a výkonní činitelé, úředníci i občané. Neexistují viníci, ukazování prstem nemá smysl. Ale existují zodpovědnosti.
JAKÉ JSOU SYMPTOMY PARADOXU DOMÝŠLIVOSTI A BEZMOCI
Provádění opatření je politizováno. Stát již nemůže řídit prosazování svých opatření v takové míře, v jaké by chtěl, protože není možné slučit roztěkanost politické dynamiky s komplexností velkých aparátů správy. Zesílíme tedy naše snahy o prosazování? Ne. Místo toho obsadíme vedoucí úroveň veřejné správy političtěji, jako bychom všichni nahlíželi na realitu skrze politicko-administrativní brýle, které se automaticky přizpůsobují. To je, mírně řečeno, velmi jednostranné a vzdálené praxi.
Dialog je polarizován. Když analyzujeme dysfunkční systém, tak skrze rozmýšlení a novou orientaci nakonec dosáhneme transformace. Avšak v polárním systému (koalice/opozice), který se pomocí politického primátu nechá prohlásit za nejvyšší řád, může selhání být způsobeno v principu pouze jedním nebo druhým. Tento systém není schopen vnímat realitu, která by přesahovala tento primát. Pak už existuje pouze jedna cesta: Přiostří se způsoby nahlížení na realitu. Střed mizí a odstředivá sílá se zvyšuje tak dlouho, dokud nás to nevyhodí ze zatáčky.
Politická korektnost jako norma. Protože je tu stále politický nárok, administrativní působení však oslabuje, přesouvá se cíl proveditelnosti od konkrétních administrativních opatření k přiměřené politické řeči a přiměřenému politickému chování. Moralizujeme. Nemám nic proti morálce, pokud není používána jako obranný mechanismus.
Řeč eroduje: Ministři v přibývající míře používají pojmy jako „nemožný“, „nepřijatelný“, „nepřípustný“ a „neakceptovatelný“. To se dá udělat možná jednou. Avšak ministr není neutrálním pozorovatelem, ale autoritou, šéfem. Neustále používání těchto výrazů činí ministry nevěrohodnými.
Zaměření na detaily: Správa státu není to samé jako management. Správa státu vyžaduje reflexi, odstup, přehled a vizi. Zaměření na denní události je smrtelné. Přesto „menežují“ politici, ministři a špičkoví úředníci v médiích (všímejte si také zde sémantiky) události, které mají životnost pouze několik hodin, nanejvýše pár dnů. Zájem o akutní události je větší než zájem o statistiku, o dlouhodobější vývoj, protože média spouštějí naše primární instinkty v silnější míře než náš smysl pro přiměřenost, odstup a nuance.
Strach z rizika roste: Paradox domýšlivosti a bezmoci signalizuje slepou uličku. Ekonomicky, sociálně, politicky a morálně. Namísto toho, abychom se zaměřili na tvoření, (udržitelný) růst , vývoj a přizpůsobování se, stáváme se defenzivními a zaměřenými zpět. Máme strach, že přijdeme o to, co máme. Idea tvorby se přesouvá od tvoření k vyhýbání se rizikům a nebezpečí.
Jak jsme se sem dostali?
MODERNA A INDIVIDUALIZACE: ROZTŘÍŠTĚNÍ HMOTY A DUCHA
KOMPLEXITA A ZTRÁTA KONTROLY
Vládní organizace se v průběhu posledních desetiletí staly velmi komplikované. Lze to vysvětlit neustále rostoucí společenskou komplexitou, nezadržitelnou digitalizací, pravidelnými škrty v domácích rozpočtech a měnícími se politickými prioritami. Mimoto nemůžou vládní organizace omezit své pole působnosti na jimi kontrolované oblasti, tak jak je to možné v obchodním světě. Vláda například nemůže škrtnout peníze pro péči o mládež, když by měla pocit, že je to moc drahé.
Dřívější státní orgány se nechávali v určité míře vést plánovacími a kontrolními směrnicemi, mnohé velké vládní organizace se však v dnešní době vyvinuly v takzvané complex adaptive systems, pro které platí teorie chaosu. Tyto typy systému prokazují nelineární a z toho důvodu nepředvídatelné chování. Částečně už nemohou být kontrolovány bežnými kontrolními mechanismy s obvyklou kauzalitou.
Většina z nás zná pojem komplexita, avšak jen málokdo rozumí konceptu, který se za tím skrývá, a jeho dalekosáhlým důsledkům pro vedení vlády našeho státu. Jak tato komplexita vznikla?
HMOTA
Abychom pochopili svět, determinovali jsme ho a rozložili do nespočet malých kousků. S tímto pochopením a vědomostmi jsme dělali věci, dobré věci, avšak podstatu vesmíru jsme ne zcela pochopili. Osvícení, jak jsme tyto nové vhledy nazývali, bylo nutné a přineslo nám to moderní dobu, modernu. Nyní však hrozí, že se tato fragmentace bez systemické perspektivy vyvine v protiklad. Vytvořili jsme moderní chaos, který však nejsme schopni kontrolovat. Nelze to pomocí mechanismů z doby skupinového vědomí, Bohů, králů a předsedů vlády, koalic a opozic. Nelze to ani pomocí metod moderní doby, neoliberalismu a vědy. V této komplexitě nechtíc ztrácíme kontrolu, ne protože bychom byli hloupí, ale protože za žádnou cenu nechceme přiznat slabost nebo bezmoc. To nás přivádí k moderní variantě středověké mystiky: symbolice, vizím strachu, politicky korektní řeči a moralismu.
DUCH
To, co se stalo našim organizacím a naší společnosti, se stalo nám samotným. Označili jsme fragmentaci pravd a názorů jako individuální svobodu. Samozřejmě to bylo osvobození z okovů skupiny. Avšak hrozí nám, že se nadšení jednotlivce překroutí do svého protikladu. Když mají pravdu všichni, kam tedy vlastně spějeme? Když mají pravdu všichni, co je pak vlastně pravda? Když mají pravdu všichni, existují ještě nějaké hranice … lži? Když každý vtip někomu škodí, čemu se ještě vůbec můžeme smát? Naší hypotézou bylo naše osvobození. Diktaturu skupiny bychom proměnili ve svobodu každého jednotlivce. Realita je však často triviálnější: Pohybujeme se od diktatury skupiny směrem k diktatuře jednotlivců.
Vnímáme fragmentovanou hmotu jako chaos. Tento chaos je však ovladatelný. Ne pomocí našeho hierarchického politického systému 19.století, a taky ne pomocí mechanistických, modernistických metod. Je kontrolovatelný, protože tam existuje určitý řád, přestože jej nedokážeme zcela pochopit. Když je však i mysl roztříštěna do jednotlivých fragmentů, vzniká paradigmatický problém: Chaos potkává chaos.
SOCIÁLNÍ MÉDIA
Zároveň budujeme sociální média, která jsou výrazem této fragmentace. Nejprve to byly slibné vývoje. Oslava svobody slova, pilíř demokracie, chrt honby za zprávami, a je to! Avšak s několika neočekávanými vedlejšími účinky.
Pravda eroduje. Politická pravice nebo levice nejsou zamořovatelé Fake News. Fake News jsou symptomem moderní společnosti médií s její neočekávanou dynamikou. Tato dynamika, autonomie erodující pravdy, je silnější než si myslíme. A fenomén nemá morálku.
Navíc nám tato média brnkají na naše instinkty ve větší míře než naše reflexe a naše racionalita. V důsledku toho jsme se společně propadli zpět na dřívější vývojový stupeň komunikace, od racionality do předracionality a instinktivnosti. Výsledkem je akt zoufalství, který zaměřuje naší pozornost na individuální a náhodná dramata, a my jim propůjčujeme univerzální platnost. Také zde opakujeme středověkou dynamiku: Každý den je na tržišti rozčtvrcena jiná mediální oběť Twitteru nebo Facebooku.
VŠEMOHOUCNOST A VĚDOMÍ
Naše perspektiva na komplexitu je určována druhem vědomí, ze které to celé pozorujeme, a to ovlivňuje naše hodnocení komplexity. Vědomí lze definovat jako způsob, jakým nahlížíme, vidíme a vnímáme svět a nás samotné, a to vše proto také zažíváme. A co vnímáme a zažíváme, považujeme za realitu.
Ve středověku pocházelo všechno nepochopitelné a to, co se dostalo mimo kontrolu, od Boha. Komplexita byla tedy ztotožňována s něčím Božským, a chaos byla Bohem daná skutečnost.
Naše současné konstituční struktury a principy pocházejí z dřívějších století, když bylo ještě široce rozšířené skupinové vědomí. Identita a společenská pozice byly odvozeny od skupiny, ke které člověk patřil. V této době byla komplexita stále ještě řešitelným problémem, který se mohl přenechat inženýrům. Bylo jistě úžasné, že byla postavena a slavnostně otevřena první železniční trať z Haarlemu do Amsterdamu. Ale už se sociální legislativou jako je například invalidní důchod jsme se dostali na pomezí. Politicky a sociálně byl tento krok logický a smysluplný. Z hlediska teorie komplexity to však byl riskantní krok, protože se objevily neočekávané a nevítané vedlejší účinky, jako např. zneužití invalidního důchodu pro zbavení se nepříjemných spolupracovníků.
Když se v šedesátých letech dvacátého století prosadila moderna, uvolnilo se tak velké množství individuální kreativity, energie a ambic, že nám to po dobu několika desetiletí umožnilo dosahovat obrovských sociálních pokroků. Emancipace rozkvétala jako nikdy předtím. Není to náhoda, že se tato doba (1945 – 75) ve Francii nazývá „les Trentes Glorieuses“ (slavná třicítka).
Když pak v osmdesátých letech pominula euforie moderny, začal se zrnko po zrnku do soukolí této moderní mašiny dostávat písek. Západní svět, ten nejlepší ze všech světů, se začal zdát nedokonalý, a to bylo nesnesitelné. A proto byla tato nedokonalost popírána a nesprávně odhadnuta. Pokud byla sociální všemohoucnost omezená, tak z důvodu příliš malé vlády. To vedlo k více penězům a více úředníkům. V porovnání s polovinou šedesátých let obnáší dnešní státní rozpočet více než pětinásobek tehdejšího objemu. Avšak mezi rokem 2006 a dneškem se zdvojnásobil.
Od této doby vládne v širokém okruhu vědomí moderny, nárok jednotlivce a jeho JÁ. Toto vědomí vede k daleko obecnější a větší iluzi o všemohoucnosti. V progresivních kruzích je všemohoucnost produktem státu, v konzervativních liberálních kruzích je všemohoucnost produktem trhu. Fragmentace politických frakcí sílí, avšak různorodost politických dogmat je redukována na jednu jedinou tézu, a tou je všemohoucnost.
Vycházejíc z tohoto vědomí nahlížíme na komplexitu jako na nezdařený management nebo na problém, který musíme přenechat vědcům. Naučný slovník nám říká, že chaos je „zmatek, nepořádek“.
Z tohoto důvodu nebude žádná koalice současných vládních stran schopna prolomit tento paradox domýšlivosti a bezmoci. Politice chybí protisíla jako protiklad k myšlence všemohoucnosti. A tak se odehrávají dramata, která jsou výše popsána. Důsledky budou následující:
Více státu, protože stát bude stále bezmocnější. Bezmoc, která bude nadále eskalovat. Bude se jevit už pouze jako domýšlivost. Když bude tato domýšlivost pro stát samotný už neúnosná, tak ji začne projektovat na občana. Když občan bude vykazovat správné chování, bude vše v pořádku.
A co dál?
KONEC ILUZE O VŠEMOHOUCNOSTI
Když se podíváme na koronovou krizi, tak nemá smysl přilévat další vodu do mlýnu polarizace. Pohleďme střízlivě na fenomenologii státního a politického konání. Stát udělal to, co se dalo očekávat ve společnosti, která je posedlá riskováním a iluzí o všemohoucnosti, možná už jen z toho důvodu, že to zbytek Evropy udělal úplně stejně.
Myslím také, že stát v koronové krizi přecenil své meze. Dělal a dělá to skrze intervence mající obrovskou symbolickou politickou hodnotu. Vedlejší škody nejsou brány dostatečně vážně, není zde dostatečný vhled. A tyto škody dosáhly v koronové krizi až moc velkých rozměrů. Hrozí tu, že zanikne proporcionalita jako základní princip právního státu.
A tak vznikl paradox domýšlivosti a bezmoci. Vzpomeňme si: Pochopení, které vzniká, když politický primát vzhledem k regulaci našeho společenského soužití svou potenci už jen předstírá, zatímco je strukturálně konfrontován s realitou své impotence vůči koroně a podobným výzvám, a my na tuto bezmoc sice mimochodem poukazujeme, avšak ve své podstatě ji popíráme.
Psychologie je disciplína, která se v průběhu desetiletí etablovala k analýze a podpoře lidí a organizací. My se však stále ještě zdráháme ji aplikovat na parlamentní demokracii. A přesto je v psychologické teorii zřeknutí se této fundamentální bezmoci nazýváno jednoduše denial, tedy popírání. Krátkozraké a nepřiměřené pokusy o ututlání tohoto paradoxu pomocí ještě většího řízení, vládnutí a ještě více pravidel nazýváme v psychologii racionalizace. I ona je obranným mechanismem.
Tyto zuřivé obranné mechanizmy jsou pochopitelné. Když akceptujeme paradox domýšlivosti a bezmoci, pohlédneme mu do očí, a spatříme, čím vlastně je, tak tím zásadně zpochybňujeme politický mandát. Stát a politika se nebudou nikdy zásadně vzájemně zpochybňovat. Když však stát přestane mít moc působení, čím je vlastně ještě vůbec legitimován?
JAKÉ JE ŘEŠENÍ?
V klasickém slova smyslu řešení neexistuje. Klást si tuto otázku je součástí posedlosti myšlenkou o všemohoucnosti: kde je problém, tak musí být analýza, plán a řešení. Pomocí analýzy a plánu vyvozujeme však také geny problému pro budoucnost a vytváříme tím opět stejné problémy.
JAK JINAK?
Přestaňme propagovat naivní ideologie o blahobytu, štěstí a zdraví pro všechny, nebo revoluční strategie přeměny, nebo populistické či extremistické teorie signatářů pravice nebo levice. Zájmy milionů dobrých lidí v Evropě nyní a v následujících generacích jsou příliš výrazné. Také existuje příliš mnoho pirátů, kteří se chtějí obohatit na úkor zmatené a oslabené západní civilizace.
Možná existuje nějaký směr, nějaká cesta, kterou se můžeme vydat, když si postupně začneme uvědomovat, že tu máme co dočinění s opravdu závažným problémem. Možná tato slepá ulička poukazuje na ještě něco dalšího. Možná stojí tato společnost před vstupem do nové fáze vědomí.
Tato se rodící nová fáze není The Great Reset, to je už jasné. Jedná se zde o iluzi všemohoucnosti 3.0 v měřítku světové elity. Je to úprk úspěšného západního moderního člověka, který pár desetiletí surfoval na vlně kvetoucího vědomí, a nyní se domnívá, že se sám stal oceánem. Pro ty, kteří se na tom přímo podílejí, je to lákavé, protože se to jeví jako cesta ven z bezmoci, ale pravděpodobně by se to podobalo předávkování člověka závislého na moci. Je to nový obchodní model technokracie. Je to řeč velikosti, kapitálu a domýšlivosti. Vděčíme této řeči za mnoho, avšak dospěla ke konci svého životního cyklu. Předpokládejme, že je to myšleno v dobrém, ale je to řeč nezranitelných.
Jako každý, kdo si pamatuje, jaké to bylo, když přestoupil ze základní školy na střední školu: začínáme úplně dole a zcela od začátku. Tímto způsobem také začíná nová fáze vědomí. Starořecký výraz pro „chaos“ znamená prázdnota. Budeme se muset naučit unést Ne-vědění v chaotickém světě. To však rozhodně neznamená „ne-činnost”. Znamená to jednat s vědomím udržitelnosti, které je ovlivněno fenomenologií tématu: pragmaticky, po dávkách a realisticky. Bez předstírání, že chceme nebo dokážeme zachránit svět, beze strachu. A pohleďme na všechny důsledky, ne pouze na ty, které nám vyhovují. Pojďme začít takhle.
(Jaro 2022)