Realita života – trauma?

Realita života – trauma?

Po cestě potkávám Manfreda. Manfred je požárníkem, hasí požáry. Má 48-hodinové směny, při poplachu musí ven k požáru nebo, když je na řadě jiný oddíl, zpět na lůžko a spát – dobrou noc.  Před několika týdny přišel ke mě do poradny. Důvod návštěvy: Od jednoho nasazení před dvěma lety spí stále hůř, budí se často s křikem ze spaní, a když musí do práce, stojí ho to velké přemáhání a stále si říká: Snad se nestane nic hrozného. Manfred je padesátník a zvažuje, jestli se má stále ještě takto trápit, začíná se strachovat o své zdraví. S poradci a psychology u hasičů o tom mluvit nemůže. Zaprvé by to bylo bráno jako slabost a zadruhé jsou to kolegové, před kterými se přece nemůže otevřít. 

Při jednom nočním nasazení v hořícím pětipodlažním obytném domě se spolu s kolegou propracovával s hadicí v ruce od jednoho poschodí k dalšímu, zatímco ostatní se snažili obyvatele domu zachránit přes požární žebřík. Vyprávěl mi, že když se hasí tak velký požár, není skoro nic vidět. Člověk stojí uprostřed kouře a vodní páry, a když si rukou přejede hledí helmy, aby viděl aspoň trochu, je okamžitě umazaná od sazí. V druhém poschodí stále zakopával o nějaký předmět na zemi, zatímco se otáčel se stříkací pistolí do všech směrů a hasil. Domníval se, že je to nějaký srolovaný koberec. Když bylo poschodí bez ohně a on se na chvíli zastavil, aby si otřel hledí, uviděl ten předmět, který se stále snažil nohama odklidit z cesty: Byla to lidská hlava, lépe řečeno to, co z ní zbylo. Příslušné tělo leželo o kousek dál. 

Abych odpoutal jeho pozornost od příhody s požárem, a abych zjistil, jestli u jeho psychické reakce nehrají roli také nějaké dřívější traumatické zážitky, zeptal jsem se ho na jeho dětství. Vyprávěl mi o svém otci, kterého miloval, ale který byl na své děti i velmi tvrdý. Ke konci života prý často bezdůvodně plakal, sám nevěděl proč. Manfred nechce skončit jako jeho otec. 

Otec vyrůstal jako nejstarší ze čtyř dětí, jeho otec, Manfredův dědeček, byl vojákem a ve válce byl nezvěstný. On sám jako 15-letý porážel prasata u nich ve vesnici, aby uživil rodinu. To a pár dalších věcí z něj udělalo z emočního hlediska tvrdého člověka, přestože byl jinak příjemný, klidný a vtipný. Nebyl schopný se vcítit do jiných lidí, nedokázal reagovat na trápení svých dětí. „A kdo pomohl mně?“, zeptal se a odvrátil se. Manfred ale dokázal se svým otcem velmi dobře soucítit, a přestože ho jeho tvrdost jako dítě bolela, cítil i otcovu lásku. Možná to byl důvod, proč rád pomáhal – vlastně chtěl pomoci svému otci, ale nemohl. Místo toho se stal záchranářem.

Po nějaké době jsem rozhovor opět nasměroval na práci hasiče a poprosil ho, aby mi svou práci popsal. Veškerý řád a organizace mi připomínaly armádu a měl jsem pocit, že zde leží řešení. Avšak ne v zavržení armády, naopak v jejím ocenění. Manfred mi vyprávěl, že to vždy dělal rád, protože rád pomáhal. Najednou jsem věděl, o co tam jde.

„Viděl jsi realitu. Viděl jsi, jaký je život opravdu. Je to sice těžké vydržet, ale trauma to není. Jen tomu musíš pohlédnout do očí, pak bude všechno dobré. Stane se z toho trauma jen tehdy, když se odvracíš tvář, když pravdu nechceš vidět. A to jsi dělal doteď, proto je ti zle. 

Trauma se děje, když něco opravdového, co se stalo a patří k životu, nechceme přijmout do svého vědomí. U dětí se to děje automaticky, jejich vědomí ještě není dost zralé na to, aby mohlo pojmout celou realitu života. U dospělých je to nejprve zcela automatický reflex, ale pak se můžeme realitě naplno vystavit – kromě zcela extrémních situací jako je možná mučení – a přijmout ji do svého vědomí. Většina lidí to však neudělá, nechtějí vidět celou realitu, protože je na ně až moc hrozná. Zavírají očí a tvrdí: „Na to se nemůžu dívat, to nemůžu akceptovat, to nesmí být.“ Důsledkem toho trpí. Jejich duše trpí. 

Je potřeba abys věděl, že děláš, co je nutné, ale že smrti nedokážeš zabránit. U své práce musíš jít přes mrtvoly, abys mohl zachránit jiné. To jsi udělal a prožil doslova. Je to šok, to si dokážu představit, v dnešní době na to nejsme zvyklí, nechceme o tom ani slyšet. Ale je to realita. Když chceme zachovat život, musíme jít vždy přes mrtvoly. To, co tu je, to skutečné, nás bude trápit tak dlouho, dokud se na to nepodíváme a nepřijmeme to do sebe zcela a bez jakékoliv obrany a soudů. Když se to stane, tak je to integrované, stane se to naší součástí. Pro nás samotné, naši duši, to znamená, že se tím stala součástí duše většího celku, součástí reality, skutečnosti, lidského života. To by bylo tím, co právem nazýváme „sebeuskutečnění“.

Vykonáváš opravdu důležitou práci, děláš, co je zapotřebí. Stejně jako tvůj otec dělal to, co bylo zapotřebí. On šel – můžu-li to takto nazvat, i když je to trochu zvláštní porovnání – přes mrtvoly prasat, které porážel, aby sebe a své sourozence uživil. A zcela jistě také zašel dál než co bylo v jeho věku emocionálně únosné. To ho na konci života opět dohnalo, tehdy směly téct slzy, které jako mladistvý potlačoval, a patří k tomu zajisté i slzy nad ztrátou otce, který se nikdy nevrátil z války, aniž by bylo známo, jestli je opravdu mrtvý, jestli byl zabit v boji nebo umřel hlady v zajateckém táboře nebo co se s ním vlastně mohlo stát. Když se na to zcela otevřeně podíváš, tak se nemusíš zatvrdit jako on. Jemu bylo patnáct, v tom věku to v sobě člověk může jen vytěsnit nebo umrtvit. Pak se z toho stane trauma. Tobě je padesát. Pro tebe to může být velmi hluboké poznání o životě.“

(Úryvek z knihy W. Nellese „Tak pravila Corona. Psychologie duševní pandemie“)


Corona promlouvá (úryvek z knihy „Tak pravila Corona“, 2021)

Úvod: Bohyně Corona

Když SARS-CoV-2, takzvaný „nový“ Coronavirus, na konci února a počátku března 2020 zasáhl Evropu a zatím nebylo odhadnutelné, jakých rozměrů nabere, napsal můj syn Malte Nelles na facebookovou stránku našeho společného institutu následující větu:

„Od Carla Gustava Junga pochází mnohovrstevnatý citát ‚Z Bohů se staly nemoci’. Corona, to je přeci jméno, které by slušelo nějaké Bohyni. V dřívějších dobách by vůbec nebylo pochyb, že se za novou nemocí skrývá nějaké božstvo. Jelikož moderní vědomí už vyrostlo z magické reality personifikovaných, trestajících božstev, je to pro nás moderní lidi dnes prostě jen virus. Alespoň podle našeho vědeckého pojetí světa. Jak se to ale má s psychologií Coronaviru?”

Já byl tehdy ve Španělsku, nejprve na semináři ve Valencii a potom na konferenci v Bilbau, kde lidé na počátku března ještě bez obav postávali tělo na tělo v barech, výtazích a konferenčních sálech hotelu. Má žena a já uprostřed toho všeho. O týden později byl v Německu vyhlášen lockdown. Když jsem ten text četl na internetu, hned jsem cítil: To je pravda, to by si měl přečíst každý, a také jsem byl na svého syna trošku pyšný. Od té doby je ta myšlenka ve mně stále přítomná.

Jednoho v mnoha ohledech temného podzimního dne v polovině října, když se zase jednou předháněla varování před tsunami „druhé vlny”, jsem si šel večer lehnout hodně brzy a brzy jsem i usnul – znavený čtením nejnovějších vládních nařízení, která silně omezila i práci našeho psychologického institutu, a posmutnělý tušením, že se nám po špičkách může do domu vkrást tehnická a zdravotnická diktatura, na niž neexistují argumenty, protože se opírá o strach lidí, který v nich byl nejprve úspěšně vyvolán.  Když jsem se pak po půlhodině znovu probudil, věděl jsem: Musím Coronu, tu Bohyni, nechat promluvit. Zapíšu, co chce říci, a možná z toho vznikne malá kniha.

Na vysvětlení chci krátce říci něco o naší psychologické práci: Často k nám přicházejí lidé, kteří jsou zoufalí, a někteří trpí těžkými nebo chronickými chorobami, s nimiž jim medicína už v podstatě nedokáže pomoci. Naše metoda spočívá, krátce řečeno, v tom, že jim pomáháme nemoci naslouchat. V každé nemoci se ukrývá nějaké poselství. Časo se člověk může uzdravit teprve poté, co toto poselství zaslechne, zcela jej k sobě pustí a řídí se jím. A když se neuzdraví, protože už nemoc příliš postoupila, může se s ní člověk třeba usmířit nebo dokonce v míru zemřít. Často se však i nejtvrdošíjnější a velmi těžké symptomy rozplynou jak obláček dýmu. 

Tento postup vyžaduje od příslušných lidí i od terapeuta neobyčejný krok: Všichni se musejí vzdát toho, chtít nemoc (nebo ať je problémem cokoli) odstranit. Nesmí být vnímána jako nepřítel. Nemůžeme někoho chtít odhenat nebo zabít a zároveň mu naslouchat. Nejprve je tu musíme nechat být. Nemluvím tu o tom, co má dělat lékař, ale o vnitřním postoji příslušných osob a o psychologii. U obojího jde o to, nemoc uvidět a uznat jako něco, co, jelikož to k nám přichází a děje se nám, pro nás má nějaký význam. Teprve pak mohu nemoc skutečně uvidět a uslyšet její poselství. Pokud skutečně uslyším, co mi potřebuje říci, může se třeba stáhnout do pozadí, protože již pro duši daného člověka naplnila svůj účel.

Nelze to chápat nějak mechanicky, ve smyslu: Jakmile budu vědět, co ta nemoc znamená, pak budu vědět, co mám udělat, aby zase odešla. To je způsob myšlení rozšířený v ezoterických kruzích, ale tak to nefunguje. Je to jen jiný způsob, jak chtít dostat svůj život pod kontrolu. Těžké onemocnění – nemluvím tu o nachlazení, přechodné indisponovanosti a jiných drobnostech – je vždycky ránou do tváře našemu egu, šok pro naši představu, že bychom život mohli mít pod kontrolou. Tuto ránu je třeba přijmout. Poselství nemoci se zpravidla rozklíčuje až zpětně, poté, co jsme se nechali zasáhnout a otřást sebou a uviděli jsme, prožili a přijali svou kompletní bezmocnost nad svým osudem, poté, co jsme kapitulovali natolik, že jsme připraveni s touto nemocí žít, jak to jen jde, nebo s ní dokonce zemřít. Pak se najednou ukáží nové cesty.

Corona se nám ukazuje v první řadě jako vysoce nakažlivý virus, který se rychle šíří, a tak jako první reakce mobilizuje náš imunitní systém. Toto je úloha medicíny a částečně politiky. Není to však jen virus, je to i poselství, které se týká celého světa, každého jednotlivě i všech společně. Na vrocholu mírového hnutí napsal Peter Sloterdijk před 40 lety ve své „Kritice cynického rozumu“ o atomové bombě: „Atomová bomba není ani o kousek větší zlo než skutečnost a ani o chlup destruktivnější než my. (…) Nevyžaduje od nás ani boj, ani rezignaci, ale sebepoznání.” SARS-CoV-2 sice pravděpodobně není lidským výtvorem, tak jako atomová bomba, ale i tak tento virus můžeme také vzít jako médium, které nás může v lecčems poučit o nás samotných. Virus sám i naše reakce na něj jsou v každém případě rovněž zrcadlem, v němž můžeme zahlédnout sami sebe – jsme-li ovšem ochotni do tohoto zrcadla nahlédnout.

Rok poté, co se Corona objevila, mi přijde na čase, se o tohle pokusit: naslouchat tomu, co nám virus sám chce sdělit, vyslechnout si jeho skryté poselství, a podívat se, co se ukazuje v zrcadle coronavirové politiky a reakcích na ni o nás všech, o našem moderním lidství a stejně tak o každém zvlášť. K tomu nechám Coronu „promlouvat”. Budu to dělat tak, že se budu otevírat její fenomenologii, tomu, jak se vyjevuje, a to, co u toho budu vnímat, budu dávat do slov. Samozřejmě jsou to moje slova, nejsem médium a virus nemá svoje slova a nechce nás poučovat. Jeho jazyk se mnohem více ukrývá ve způsobu, jak se vyjevuje, jak lidi zasahuje a co v nich vyvolává.

To je to, co nazývám fenomenologií a co snažím navnímat a pak vyjádřit svými vlastními slovy tak, že je vkládám do úst tomuto fenoménu Corona. Narozdíl od virologa tedy Coronu nevnímám v první řadě jako virus, ale jako duševní dění. Jde mi u toho o to, nechat se od tohoto fenoménu, před nímž celý svět tají dech, poučit – o způsobu našeho života, o našem postoji k přírodě, k nemocem, ke smrti a o některých dalších věcech. To se děje v kapitolách, které jsou nadepsané „Corona promlouvá”.

Tato poselství a lekce pak uchopuji v odborných a osobních diskurzech. Jelikož jsem zároveň pozorovatelem i účastníkem („dotčeným”) celého fenoménu Corona, zahrnuji sem i své osobní nakládání s ním, neboť zvenku o tom nikdo nemůže psát ani mluvit. Vše, co lidé dělají, je vedeno osobními potřebami, zájmy nebo preferencemi a podobnými věcmi. To platí i pro jakoukoli vědeckou práci. V tomto smyslu není nic objektivní, a u tématu, které do hloubi zasahuje a hýbe celým světem, už teprve ne. Popisuji tedy i své emocionální a fyzické reakce, to, jak mě Corona zasahuje, co ve mě vyvolává, a jak s ní nakládám, a propojuji to s obecnými psychologickými postřehy a zkušenostmi ze své práce.

„Bohyně Corona” je samozřejmě fikce – ale stejně tak je fikcí i „virus SARS-CoV-2″. Jedno je fikcí mytologickou, druhé vědeckou. To druhé není pravdivější než to první. Vidět původce nemoci ve viru je čistě náš moderní materialistický pohled. Přináší nám jakýsi „upgrade” a nutí nás zacházet s tím jinak, než to dělali lidé v dávnověku. Jinak je právě tak konceptem, stejně tak jak jím byl mytologický pohled.

Co Corona skutečně je a co znamená, neví nikdo – ani já tedy ne. Snažím se jen vyslyšet některá poselství objevující se v její fenomenologii, a tak vyprávím fiktivní příběh, povídku s určitým vztahem ke skutečným událostem. Někdy je však fikce pravdivější, než to, co je člověku prodáváno jako věda. Posuďte sami. 

Corona promlouvá

Pravda a věda

Mluvím k těm z vás, kteří chtějí znát pravdu. Jsem jedním z vašich poslů. Dříve, a ti učení mezi vámi se to ještě určitě učili, existovali poslové Bohů, u Římanů se jmenovali Merkur a u Řeků Hermés a přinášeli lidem pravdu. Dnes jsou to názvy značek nebo firem, například vám dodávají zboží. To ukazuje, kdo jsou pro vás Bohové, a kde dnes bydlí.

Pravdu nenajdete ve vědě. Ta vám dodává jen data. Data jsou také zboží, mohou být velmi užitečná, ale s pravdou nemají nic společného. Věda nechce o pravdě nic vědět. Nedá se totiž uchopit, vlastnit. Věda se zajímá jen o to, co lze uchopit, když ne rukama, tak aspoň mikroskopy, teleskopy nebo počítači. Proto jsem pro vás jen virem, to je to, co je vidět. To, že jsem poslem pravdy, nelze poznat mikroskopem. Lze to poznat jen tehdy, když se mnou člověk nechá zasáhnout, dovolí mi, se ho dotknout. Toto dotknutí může být duševní, ale i fyzické. Když je fyzické, způsobí vám nemoc a některým možná přinese smrt. To je také pravda, ale jen pro toho, kdo ji rozezná. Ti druzí prostě jen onemocní nebo zemřou. I v tom se skrývá pravda, fyzická – tu můžete vidět a cítit – a duševní – tu lze jen poznat. 

Jelikož pravdu nemohou uchopit, tvrdí někteří vědci, že neexistuje. Jiní jsou skromnější a říkají, že o tom nedokáží nic říci. Tak to je. 

Dříve pravdu hlásali kněží. Sice ji také neznali, ale tvrdili něco jiného. Většina z vás to prokoukla, už jim nevěříte. Alespoň ne vy v Evropě. Poznali jste, že každý, kdo tvrdí, že má pravdu, má nějakou jinou pravdu – židé, křesťané, muslimové, hinduisté, budhisté a mnoho dalších: Každý trvá na své pravdě. Něktří pro ni dokonce zabíjejí. Nemohou přeci existovat dvě pravdy, a tak se jedna musí zabít, aby si člověk mohl ponechat tu svou.

O takovýchto věcech nemluvím, to nemá s pravdou nic společného. Pravda, na kterou poukazuji, není nějaká věc, kterou by mohl někdo vlastnit. Kdyby to byla věc, vaše věda by ji už dávno objevila. Je tím nepojmenovatelným, co působí ve všem, co je, tím vnitřním, duší všeho. Je tím, co vám umožňuje uvidět, ucítit a vědět, že cítíte a vidíte. Je také tím, co vědci umožňuje něco vědět, to, co v něm působí, ale není to před ním, před jeho mikroskopem nebo v něm, nýbrž v tom, kdo se skrze mikroskop dívá

Jelikož pravda neleží před vámi, ale je ve vás, a sice ne jako předmět, ale jako to vidoucí, poznávající a působící ve vás, nemůžete ji najít, jestliže ji hledáte. Díváte se špatným směrem, pokud po pravdě pátráte. Oko může spatřit jen to, co leží nebo stojí před ním, sebe samo však nemůže uvidět, nemůže uvidět dívání se a dívajícího se. Já, Corona, jsem sice těžko uchopitelná, ale jednoho dne o mě budou vaši vědci vědět všechno, co je zapotřebí k tomu, aby mě udrželi v šachu. Pravda se uchopit nedá, nikdy.

Pravda k vám přichází. Ve skutečnosti tu je pořád, jenom ji nevidíte, jestliže ji hledáte, protože hledáte stále venku. I když nahlédnete dovnitř do sebe, díváte se tak jako ven. Vy ale jste tím, co hledáte, vy jste pravdou. Ona není žádný předmět, který lze najít, ona je ten vidoucí, oko, které vidí, a duch, který poznává, že oko vidí. Já, Corona, jsem jedním z vašich poslů, jestliže můj příchod k vám vezmete jako příležitost, uvidět ve mně sami sebe. Jsem vaším zrcadlem, v němž se můžete uvidět. Když uvidíte v zrcadle sami sebe, zahlédnete v zrcadle pravdu, svoji pravdu. „Svoji pravdu” – ne jako vaše vlastnictví, ale jako to, čím jste. Jako v běžném zrcadle: Když do něj nahlédneme, vidíme sami sebe. Já vám ukazuji ne vaši vnější, ale vnitřní tvář. To je to, co nazývám pravdou.


Medicína jako válka proti přírodě (úryvek z knihy „Tak pravila Corona“, 2021)

Medicína jako válka proti přírodě

Jsem proti očkování? Jednoznačně ne. Jsem očkován proti neštovicím, dětské obrně, tuberkulóze a tetanu a před dvěma lety jsem se po kousnutí psem v Asii nechal očkovat proti vzteklině. Jsou to všechno (víceméně) smrtelné nemoci, i pro mladé lidi, a zdá se mi smysluplné se proti nim chránit – i v případě, že za to musíme zaplatit cenu v podobě jiných nemocí. Jsem však velmi skeptický vůči stále více se rozmáhající praxi chránit se pomocí očkování proti všemu možnému, především v případě, že bez očkování – tak jako je to u corony – nedochází k žádnému ohrožení života, dokonce ani k závažnějšímu ohrožení zdraví. To platí i v případě, že bude očkování proti coroně úspěšné ve smyslu zneškodnění viru a možnosti „návratu k normálu“. Moje zásadní úvahy se týkají ducha, který se projevuje v moderní medicíně, lépe řečeno ducha dnešní moderní doby, který do medicíny stále hlouběji prosakuje. 

Existuje psychologická dimenze očkování, o které zatím nikdo nepřemýšlí a která je – především na duchovní úrovni, ale následně možná také na zdravotní úrovni – nanejvýš znepokojující. Celá moderní medicína není pouhou přírodovědeckou záležitostí, která slouží lidskému zdraví, nýbrž má svou duchovní a psychologickou stránku. Zrcadlí velmi přesně náš vnitřní postoj k životu, způsob našeho duchovního bytí ve světě. 

Pokud tomu správně rozumím, tak je očkování založeno na systematickém klamu. Imunitnímu systému je předstírána nemoc, která neexistuje. Buňka dostane mylnou informaci, že do ní proniká virus, a začne vytvářet protilátky. Formulováno moderním žargonem: Náš imunitní systém má naletět na fake news. Je obelhán. Doposud mu byl předkládán mrtvý nebo zneškodněný virus, na který imunitní systém reagoval výrobou protilátek. U nových coronavirových vakcín, které jsou založeny na genech, je to rafinovanější. Zde buňka dostane falešnou informaci, která ji nutí, aby sama vyrobila kopii spike proteinu, pomocí kterého může virus do ní proniknout, aby potom proti němu vytvořila (pravé) protilátky. Tím buňka nejen naletí na klamný manévr, ale sama v něm aktivně působí. Sama si vytvoří simulaci ohrožení, kterému se pak brání.

Z lékařského hlediska je to geniální. Z tohoto důvodu se na tomto poli bádá už dvacet let, především kvůli boji s rakovinou, ale až do corony marně. Jakmile to jednou zafunguje, stačí už jen buňce dodat požadované informace ve správném obalu. Obrannyschopnost je trénována a mobilizována proti všem myslitelným vetřelcům, aniž by se jakákoliv invaze odehrála, a to čistě tím, že je buňka v pravidelných odstupech vedena k vytváření nepravých, v podstatě virtuálních útočníků. Takto je imunitní systém uveden do nepřetržité pohotovosti a stále produkuje protilátky. Když pak opravdu dojde k útoku, jsou obránci připraveni a útok odvrátí.

Moderní sen je být zcela imunní proti přírodě. To je vytoužený a možná už zakrátko přicházející průlom v medicíně. Z tohoto důvodu se teď hovoří – slovy německé ministryně vědeckého výzkumu Anji Karliczek – o „triumfu vědy“.
Tělo je pomocí správné – ale zfalšované! – informace dovedeno k tomu, aby simulovalo všechny myslitelné nemoci a chránilo se už předem tak, že už možná vůbec nemůže onemocnět. Je to jako bychom vynalezli neproniknutelný celotělový oblek podobný těm, které se v laboratořích nosí při výtěrech, nebo neviditelný celotělový kondom, který tělo samo vyvine. To je, pokud tomu dobře rozumím, naší nadějí, tím, co noviny Frankfurter Allegemeine Zeitung nazývají „geniálním tahem“. Člověk hraje s přírodou šachy a vyhrává – jak hybridní je tento sen!

Nejsme my sami také přírodou? Nenastavujeme si tím sami sobě nohu? Neodřezáváme se tím zcela sami od sebe samých, od našeho lidství? Abychom zůstali u šachů: Nedáváme tímto geniálním tahem sami sobě šach-mat? „Přežijeme, ale už nebudeme lidmi“, napsal slovenský filozof Slavoj Žižek 10.12.2020 v německém deníku „Die Welt“. Nejen co se týče corony, ale v celé moderní medicíně se odehrává válka. Nepřítelem je příroda – a to znamená: vedeme válku sami proti sobě, proti svému bytí přírodou. Neboť, a to jsme naprosto zapomněli nebo vytěsnili, příroda není jen tam venku, my také jsme přírodou. Jsme tím, proti čemu bojujeme a čemu se bráníme. Starý křesťanský boj ducha proti přírodě, ducha proti hmotě, myšlenky proti skutečnosti. Naše západní křesťanská prapůvodní rozštěpenost. Nesměřuje nikam jinam než k umrtvení přirozeného člověka v nás. 

Genetická medicína, ke které patří nová vakcinace, je významným krokem v této válce. Dokud se budeme zdržovat duchovně v logice této války, je jásot jako reakce na průlom medicíny namístě – když to pak všechno bude opravdu fungovat, což budeme za pár let vědět, bude to znamenat, že nyní vlastníme superzbraň, pomocí které jednou pro vždy skoncujeme s naším nepřítelem. Nehledě však na to, že po takovémto triumfu vždy následuje vystřízlivění a nepřítel v opravdových válkách vždy přichází s odvetou, ve mně v souvislosti s očkováním vyvstává otázka: Co to pro nás znamená, že je vše založeno na klamu? Imunitní systém je naše přirozená ochrana před infekcemi a nemocemi všeho druhu, vyvinul se v průběhu milionů let a stále znovu se přizpůsoboval novým okolnostem – mimo jiné díky spolupůsobení virů. Jsou součástí našeho imunitního systému a slouží také k obraně před bakteriemi. Teď je náš imunitní systém manipulován. Systematicky mu předstíráme, že se nachází v nebezpečí, které vůbec neexistuje. Jedna strana otázky je, jaké zdravotní následky to bude mít. Pohled na celistvý obraz nemocí v moderním světě ukazuje, že nemoc jen tak nezmizí. Spíše putuje zvenčí do nitra. Když je tělo perfektně chráněno, onemocní duch, psyché. Nepřítel, kterého jsme úspěšně zahnali venku, se najednou objeví uvnitř nás, v našem těle a naší duši. Na místě infekčních onemocnění se začnou objevovat deprese a autoimunitní onemocnění. Je dokonce možné, že tam, kde covid nenadále vede k smrti nebo vyvolává potenciálně smrtelné symptomy, je už sám autoimunitním onemocněním nebo je vyvolává, protože se zdá, že se u těžkého průběhu jedná o dysfunkci imunitního systému. „Čtyři z pěti covidových pacientů s těžkým průběhem prokazují znaky nebezpečné sepse. Jejich imunitní systém se zbláznil, daleko více než sám virus“, píše Joachim Müler-Jung, ohnivý zastánce medicínského pokroku a očkování, ve frankfurtských novinách FAZ. To znamená: Místo boje proti viru se imunitní systém obrací proti vlastnímu tělu a vytváří otravu krve. Myšlenka, že by se to mohlo stát i při očkování, i když jen v řídkých případech, se mi nezdá být až tak zcestná.


Očkování a neuróza 

Druhá strana otázky je, co to znamená z psychologického hlediska. Psychologicky se při vakcinaci potýkáme se systematickým pěstováním neuróz nebo jedné mega neurózy, pokud náš imunitní systém přimějeme k tomu, aby se bránil před (zrovna) neexistujícími nepřáteli, popřípadě aby simuloval ohrožení, která reálně neexistují. Přesně v tom spočívá podstata psychologické nemoci zvané neuróza. 

Neurózy jsou automatické reakce psychiky na nebezpečí, která neexistují. Neuróza jeduševní nemocí moderní doby číslo jedna, možná dokonce více: je jejím duševním stavem. Více či méně jsme všichni neurotičtí. Typické příklady pro chorobné neurózy jsou nutkavé představy, které vyvolávají fobie: například fobie z pavouků, které nesouvisí s reálným nebezpečím vycházejícím z pavouků, strach z toho, že jsme při odchodu z domu nesfoukli svíčku, nevypnuli sporák nebo nezamkli, nebo také nutkání k přehnané čistotě. 

Jsou to zdánlivě neškodné věci, pro dotyčné jsou ale velmi sužující, a nemohou se jich sami zbavit. Problém je následující: Racionálním vhledem a rozkazy se s neurózou nelze vypořádat. To samé platí také pro zacházení s coronou: Všude vidíme nebezpečí, případné viníky, „temné “ síly a Fake News, a racionální dorozumění se zdá být nemožné. Také urputná nepodmíněnost, se kterou musí být coroně zabráněno, je skrz na skrz neurotická. 

U nutkání k přehnané čistotě se přibližujeme tomu, co je  – především u těch, kteří jsou teď dětmi – pravděpodobně následkem strachu z corony a také následkem přehnaných proticoronavirových opatření: stále se mýt a dezinfikovat. Znamená to následovat vnitřní obraz, podle kterého se stále musíme chránit před ohrožením ze stran přírody a také před těmi neviditelnými zárodky nemocí, které s sebou nosí ostatní lidé a které jsou možná uchyceny na jejich rukou a na všech možných jiných předmětech.

Hygiena je sama o sobě smysluplná a neškodí, pokud se nepřehání, avšak postoj, který prosazuje neustálé mytí rukou, dezinfikování a držení odstupu od jiných lidí jako naprostou nutnost, je vše jiné než neškodný. Jak můžeme poznávat zatím neznámé lidi, s kým ještě můžeme jít nenuceně do postele, když jsme si osvojili toto nastavení? Když se nám v nitru usadil obraz aerosolů rozprašujících viry, koho můžeme ještě pustit do své blízkosti, nebo dokonce líbat? Jistě, budeme to dál dělat, ale v podvědomí se budou probouzet pocity viny, jaké má od té doby, co se objevil AIDS, ten, kdo při prvním sexuálním kontaktu nepoužívá kondom. U corony však nejde o první kontakt, ale o veškeré kontakty se všemi lidmi, protože moje žena (můj muž) klidně včera mohla něco chytit, aniž by měla s někým sex, tak „uvažuje“ naše podvědomí. Jen tak. Na to sice také zapomeneme, když se situace opět změní, ale podvědomí to bude stále registrovat, což bude mít za následek, že se budeme stávat stále více neurotičtějšími.

Neurózy jsou nebezpečnými chorobami a mohou vést k extrémním závislostem. Nejlepším příkladem jsou závislosti související s přijímáním potravy, třeba (mentální) anorexie. Končí ne zřídkakdy smrtelně a je psychologicky založena na věcně naprosto neopodstatněné, ale vnitřně jako absolutně prožívané a působící představě, že člověk nesmí nic pozřít – ať už, protože si o sobě myslí, že je moc tlustý, nebo že nedůvěřuje potravě nebo ji pro sebe nepovažuje za dostatečně dobrou. Je to neuróza, nic jiného. Anorexie není tělesnou chorobou v tom smyslu, že je tělesného původu. Původ leží čistě v duchu, v naprosto pevném přesvědčení, které je zároveň zcela nesprávné. Dotyční jsou schopni to intelektuálně pochopit, nedokáží však jednat jinak.

Obecně řečeno: Chorobné neurózy jsou do absolutna dohnané klamy vyvolávající chování, které se nevztahuje ke skutečnosti, ale k iluzi, k jistým vnitřním obrazům neodpovídajícím skutečné realitě. Přesně to samé dělají nové vakcíny s imunitním systémem: vytvářejí klamný obraz
pro imunitní systém, který na to naletí. Podvedou ho. Nechá si to dlouhodobě líbit? Nepěstujeme si náhodou s přibývajícím počtem chorob, proti kterému jsme očkováni, a s přibývajícím počtem v očkování obsažených klamů neurotický imunitní systém? Vím, je to hypotetická otázka, ale přesto si myslím, že je nutné si ji položit. Případný následek by mohl být, že náš imunitní systém začne všeobecně  reagovat na nebezpečí, která ve skutečnosti neexistují. To dělá už dnes, totiž u všech alergických reakcí a autoimunitních onemocnění. V alergiích vidím ztělesněné neurózy. Imunitní systém se brání proti nebezpečí, která žádnými nebezpečími nejsou, například proti pylu z květů, nebo dokonce proti věcem, které jsou sami o sobě velmi zdravé, jako  například ořechy nebo ovoce. Stejně jako jsou nutkavé neurózy obrněné proti veškerým pomocným zásahům, nenachází medicína žádné prostředky proti alergiím. Nesprávně reagující imunitní systém, který sedl na lep falešné informaci, se zatím zdá být celkem imunní proti veškerým lékařských zákrokům. To jediné, co zdánlivě – a pouze v omezeném počtu případů – pomáhá, je hyposensibilizace, tedy určitý druh očkování, které pracuje s minimálním množstvím podávané látky. Na rozdíl od opravdového očkování zde nejde o to, aby byl imunitní systém oklamán, ale o pozvolné navykání si na látky, proti kterým se mylně brání. Má se opět naučit, že jsou neškodné. 

V životním příběhu nemocného také neexistují příčiny alergií, i to mají alergie společné s neurózami. V obou případech se zdánlivě jedná o kolektivní nemoc, jejíž příčina a vlastní sídlo se nachází v kolektivním vědomí, a která se zmocní jednotlivých osob, které jsou k tomu náchylné, ať už z jakéhokoliv důvodu. To samé platí pro deprese, neboť ty – stejně tak jako sebevraždy, kterými často končívají – jsou skutečným morem moderní doby. Umírá tak daleko více lidí než při nehodách nebo násilných činech, také daleko víc než na coronu. Hodně se o tom píše, když nějaká prominentní osoba spáchá sebevraždu nebo otevřeně mluví o svých depresích, nebo když se zřítí letadlo, protože depresivní pilot  strhl na smrt všechny spolucestující, přesto se však deprese neberou tak vážně jako například nakažení coronou. Fakt, že proticoronavirová opatření mohou – a já tvrdím, že také budou – vést u mladých a jinak naprosto zdravých lidí k depresím, je brán na vědomí s pokrčenými rameny. 

To znamená: Nebereme na vědomí, co to pro dotyčné a pro společnost znamená. Zachraňujeme staré lidi tím, že doháníme mladé lidi k psychickým nemocem, například k depresím a tím v mnoha případech k smrti.

Těžká deprese je čiré peklo na zemi. Deprese však nemají svůj původ v osobním vývoji, vycházejí z duševního rozpoložení našeho moderního světa. V depresi se hroutí všemohoucí nárok na individuální autonomii a sebeurčení, heroický obraz moderního člověka o sobě samém jako o někom, kdo může o svém životě autonomně rozhodovat. Neurotickou fikci, která se v těchto obrazech skrývá, už dotyčný nedokáže nadále udržet při životě, a tak se tato představa obrátí proti jemu samotnému: najednou už nejde nic, ale naprosto nic. Depresivní člověk už nemůže ani vstát z postele. 

Na některých místech už přicházejí varování před „třetí vlnou“, totiž vlnou psychických onemocnění s těžkými následky. Je to dobře myšleno, ale pojem „třetí vlna“ je naprosto zavádějící. Implikuje totiž, že je to přirozeným důsledkem viru, jakoby koronavirus tyto nemoci vyvolával a tím byl zodpovědný i za smrt dotyčných pacientů. Virus sám o sobě však u nikoho nevyvolává psychická onemocnění. Takzvaná „třetí vlna“ bude spíš „první vlnou“ nové pandemie, která je způsobena válčením proti viru. Jsou za ni odpovědné instituce ve společnosti, které tuto válku vyvolaly, vedou ji a podněcují a ničí tím například ekonomickou existenci a životní perspektivu mnohých lidí. 

Zpět k očkování: Také zde panuje fantazie o neomezené moci, totiž o schopnosti zvítězit nad přírodou. Klam, který působí v očkování spolu s představou, že se můžeme pomocí očkování stát imunní vůči takřka všem chorobám, by se mohl nakonec obrátit proti nám. Když vidím, jaké následky mají „Fake News“ na všech kanálech našeho duchovního života – pokud se vystavíme všem zprávám, i u osobní psychiky – tak myslím na to, jaký vliv by mohlo mít na náš imunitní systém a naše tělo, že mu neustále posíláme falešná poselství. Toto pomyšlení se mi jeví jako nesmírně znepokojující, zároveň jej nelze jednoduše smést ze stolu. 

Zároveň je zde zrcadleno něco z našeho duchovního rozpoložení. Naše vědomí se neřídí skutečnou realitou života, ale našimi představami o této realitě, které rádi označujeme za své „hodnoty“. Slovní obraty jako „Tak to nemůže být“ nebo „To nemůže být pravda“ nebo „Na to se nemůžu dívat“ svědčí o postoji, který se vzpírá skutečnosti. My dnešní lidé si opravdu myslíme, že svět musí odpovídat našim představám, našim „hodnotám“. A když to nedělá, prohlašujeme ho za falešný, namísto toho, abychom pochopili, že jsou nesprávné naše představy.

To je neurotické. Duchovní postoj moderny je neuróza. Namísto toho, abychom to uviděli, zahrabáváme se stále hlouběji do neurotického světa našich vnitřních obrazů. Následující dvě lékařská odvětví se mi jeví jako příklady toho, že se tento neurotický postoj uhnízdil už i v lékařství a tím je vnášen stále víc a víc i do našich tělesných životů: Je tím moderní lékařství se svým očkováním stejně jako plastická chirurgie, která zprostředkovává nejen iluzi dokonalého těla odpovídajícího spíše obrazu nežli realitě, ale v dnešní době také iluzi, že je možné pomocí lékařských prostředků vytvořit to pohlaví, které bude odpovídat naší vlastní představě. Když chceme náš imunní systém, který se přirozeně vyvinul tím, že se musel stále znovu vypořádávat s nejrůznějšími viry a bakteriemi, a také se stále znovu obnovuje, oklamat falešnými poselstvími, abychom udržovali iluzi co nejdokonalejší ochrany před přírodou, tak se obávám, že nás to dříve či později doběhne.


O vině a dospělosti (úryvek z knihy „Svět, v němž žijeme“ z r.2020)

Vina a zásluha

Tím, že svou minulost přijmu a nechám ji takovou, jaká je, přichází domů, totiž ke mně. Minulost již nezůstává venku jako něco, co se takto nemělo odehrát, už nestojí za mými dveřmi, ale je nyní u mě a ve mně. Teprve pak se postavím za dítě nebo za dospívajícího, kterým jsem byl – když řeknu: Ano, to všechno ke mně patří, to všechno bylo a také být smělo, nechci si to (již) držet od těla. Vytrpěl jsi si to ty, ne já. Nechávám to u tebe. Když se jedná o něco, co jsem udělal někomu jinému nebo sám sobě, platí to samé: Vidím, co jsi udělal, a vidím, že jsi v tom okamžiku nemohl jednat jinak. Tím je dítě viděno a uznáno, a tím se pak může uzavřít dětství i dospívání, a já se stávám celistvým, protože dítě a dospívající jsou zemí, na které a ze které jsem vyrostl. Pak je dítě ve mně a ne já v dítěti. Jsem totiž teprve v tom okamžiku zcela u sebe, když mám svůj příběh v sobě (a ne jako něco „nesprávného“ mimo sebe).

To platí také pro případ, že nějakého svého činu hluboce litujeme – v okamžiku, kdy jsme to udělali, jsme nemohli jinak. A platí to dokonce v případě, že jsme to ani jinak nechtěli. Ani nad svým chtěním nemáme kontrolu, my si nemůžeme vybírat, co budeme chtít. Když toto pochopíme a uznáme, tak může skončit sebeobviňování (které je vždy obviňováním našeho dřívějšího já, často dítěte nebo maldistvého), a nastává mír. Pak také pomine lítost. Něčeho litovat je vždy rozporuplné. Nápomocné je, když se díváme na někoho, komu jsme učinili něco zlého, a litujeme toho – litujeme tedy následků našeho činu pro někoho jiného. V případě potratu se podíváme na dítě a řekneme: „Zabil/a jsem tě, vzal/a jsem ti život, a je mi to líto.“ Když však lítost znamená, že lituji toho, že jsme to udělal/a (že se mi něco takového „přihodilo“), tak to nepomůže, tak čin není integrován jako něco, co patří k mému životu. Integrace se odehrává teprve když za svým činem stojím a zároveň vidím, že jsem v tomto okamžiku nemohl/a jednat jinak. 

Znamená to také, že už neplatí koncept viny. Vina je pro dítě a dětské vědomí pocitem, že ztratilo svou příslušnost. Pocit viny slouží tomu, abychom znovu získali svou nevinnost a příslušnost. V pocitu viny vždy vězí dětské vědomí, které se drží potřeby nevinnosti. Pro dospělého je to iluzorní, krok do dospělosti je ztrátou nevinnosti. Pocity viny zmizí, když se této skutečnosti postavíme a vině přitakáme. 

Je to pouze prvním krokem, který je však nutný. Ještě jednou: Zaprvé je zapotřebí, abychom tomu, co – vědomně nebo nevědomně – vnímáme jako vinu, zcela přitakali.  Může to být například těmito slovy: „Ano, to jsem udělal/a.“ Je nutné, aby byla tato věta, se všemi důsledky vyplývajícími z činu, vpuštěna do vědomí. Druhý krok  potom spočívá v poznání, že myšlenka viny je pouhou myšlenkou, konceptem. V představě viny je obsažena představa, že člověk mohl jednat jinak, myšlenka autonomní individuality, že člověk může svůj život autonomně řídit a kontrolovat. Když je však svobodná vůle pouhou iluzí, jak jsem již uvedl, nemůže to být pravda. V okamžiku, kdy pochopíme, že neexistovala alternativa, dostaví se v nitru mír. Pak člověk vidí, že všechno, co se v jeho životě odehrálo – ať už je to to, co člověk udělal, protrpěl nebo co úžasného vykonal nebo zažil – nikdy nemohlo být jinak.

To nemá a ani nesmí být omluva nebo zbavení se zodpovědnosti. Důsledky svých činů musíme nést, nezávisle na tom, jestli se cítíme vinní nebo ne. Pocity viny jsou pouze lacinou náhražkou toho, že člověk nechce vzít na sebe důsledky svých činů. Ať už jsou jakékoliv, musíme jim přitakat stejně jako činu samotnému. Když už jsem zmínil téma potratu: Nechám ženy například říci: „Nechtěla jsem tě, zabila jsem tě, a těď se tě vzdávám. Nechávám tě jít a zapomenu na tebe.“ To je uznání následků. Jde o pochopení skutečnosti, že jednám v okamžiku svého činu přesně tak, jaké je v tomto okamžiku mé vědomí. Všechno, co si o tom později myslím, co jsem mohl nebo měl udělat jinak nebo nedělat vůbec, to není v okamžiku konání v mém vědomí přítomno. Když jsem ve vzteku ubil někoho k smrti, tak byl v tomto okamžiku můj vztek tak mocný, že jsem nevnímal nic jiného. A když jsem chladnokrevně plánoval a provedl vraždu, tak byly veškeré obsahy mého vědomí, které by tomu mohly zabránit, v okamžiku činu (spolu s jejich přípravou) nepřítomné nebo vedlejší. Abych uvedl ještě jeden běžný příklad: Když se nesmyslně opiji, tak v okamžiku pití nemyslím na následky. A i kdybych na ně krátce pomyslel, tak je okamžitě odsunu stranou, protože v tom okamžiku je pro mne důležitější prožitek opojenosti (nebo ať už je to cokoliv jiného), protože následky mi jsou v tomto okamžiku ukradené. To platí i když se nevinně láduji sladkostmi nebo chipsy: následky musím nést (v tomto případě doslova).

Proto také zdůrazňuje Ramesh S. Balsekar stále znovu, že koncept osobního konání je iluzí a cituje Buddhu slovy: „Události se dějí, činy jsou konány, avšak neexistuje žádné individuum, které by činy vykonávalo.“ (Balsekar 2009, str.15). Podobně to vidí všichni duchovní mistři, ať už následují jakoukoliv tradici. Když si tuto myšlenku připustíme naplno, tak je to všechno jiného než výmluva. Člověkem to hluboce otřese. Znamená to totiž, že všechno, co si přičítáme, nejen to negativní a spojené s vinou, ale také to pozitivní, dobré a krásné, není ničím osobním. Život se jednoduše děje, a ty nejsi ničím víc než někým, skrze kterého se děje a, pokud jej vědomně vnímáš, tak jsi také svědkem toho, co se odehrává. Jsi náhodou tím člověkem, který musí žít ten život, který mu byl dán – s veškerým genetickým a duševním dědictvím, i se všemi událostmi, které tě přitom potkají. Můžeš to brát osobně, ale nemusíš, protože to není nic osobního. Všechno: tvá existence, to, co tě v životě potká a co se ti stane, tvé činy i tvůj růst – to všechno je naprosto neosobní, pouze se to skrze tebe odehrává, a tebou je to zažíváno a zvědomňováno. Tím si vědomí uvědomuje samo sebe. V člověku, v lidském vědomí, se zrcadlí všeobecné vědomí, které může přitom vidět a rozpoznat sebe samo, tak jako se člověk může vidět a rozpoznat v obyčejném zrcadle (a opravdu pouze v zrcadle). 


Jak upevnit partnerský vztah. (Rozhovor W. Nellese pro Badische Zeitung, 09/2010)

Už Beatles poznali, že „all you need is love“. Jak se však naučíme onomu „Umění milovat“, které Erich Fromm již před mnoha lety popsal ve své stejnojmenné knize? „Pouze tím, že budeme milovat“, říká terapeut a sociolog Wilfried Nelles. Ve své nedávno publikované knize „Muži, ženy a láska“ vysvětluje, jak moc jsme jako dospělí uvízli „v dětských botičkách“. Abychom jim odrostli, musíme své přání být milován nahradit odvahou milovat, vysvětluje v rozhovoru s Violou Losemann.

BZ: Pane Nellesi, kdyby muži porozuměli ženám, zmizelo by tím kouzlo?
Wilfried Nelles: Ano, protože v konečném důsledku je to vždycky to cizí, co nás přitahuje. To, co sami nemáme. Jako muž mohu ženství zažít jedině skrze ženu a naopak. I když každý člověk v sobě obě tyto části nese. Jako pro muže je pro mě žena v podstatě jednou velkou hádankou.

BZ: Proč to kouzlo ale přetrvá jen v tak málo případech?
Nelles: Protože máme tendenci si toho druhého zkoušet přivlastnit, anektovat. Nemuseli bychom pak už bojovat s tou rozčilující jinakostí. Myslíme si, že když pochopíme, jak ten druhý funguje, začne nám být trochu podobný, a budeme si ho pak moct založit do poličky jako knížku, kterou jsme už pětkrát přečetli, ve víře, že známe obsah.

BZ: Co způsobuje, že si toho druhého tolik redukujeme na svou představu?
Nelles: K takovýmto otázkám zpravidla přistupuji velmi opatrně, protože se tu pouštíme do spekulací. Pro mě je nasnadě, že to neznámé nedokážeme dobře vydržet.

BZ: A kdybychom se tomu neznámému odevzdali?
Nelles: Pak by bylo partnerství spíše něco jako báseň od Rilkeho. Mohu ji číst stále znovu a znovu a pokaždé objevím nové detaily a cítím se inspirován. K tomu ovšem dojde, když se to dílo nesnažím k něčemu nějak pevně ukotvit, ale pokaždé se dílu i jeho tajemství nanovo vystavím.

BZ: Je to nemoc rozumu – chtít pokaždé předem vědět, co má život s námi za plány?
Nelles: Jelikož nevíme, odkud přicházíme a co tímto světem v nejhlubším nitru hýbe, nevíme v podstatě vůbec nic. Nejdůležitějším krokem k uvolněnějšímu a hlubšímu životu by bylo přiznat si toto nevědění.

BZ: Co by to znamenalo ve vztahu k setkání mezi mužem a ženou?
Nelles: Otevřít se tomu, co je v tuto chvíli. Chci se ještě vrátit k našemu vztahu ke světu. V okamžiku, kdy se domnívám, že vím, co svět v nejhlubším nitru drží pohromadě, promeškávám život. Jsem pak vůči světu v postoji někoho, kdo se odnaučil otevírat se zázraku života. Jako by už nebylo nic k objevení nebo obdivování. Když však zůstanu otevřený, zůstanu v neustálém bezprostředním kontaktu a výměně s životem samotným.

BZ: Je to tak, že ve většině vztahů přijde někdy okamžik, kdy k této výměně, alespoň v této formě, nedochází?
Nelles: Ano, protože jsme si v určitém bodě vytvořili jasný obraz o tom druhém. A od tohoto obrazu se pak už nechcete odchýlit a odvozujeme od něj určitá očekávání a představy, které jsou pro nás samozřejmé, např. že ten druhý tu musí být pro mě. V tomto postoji už se skrývá zranění. Když beru něco za samozřejmé, zasahuji v podstatě do života toho druhého. Upírám mu tím svobodu se změnit.

BZ: A v určitém okamžiku nám přestane jít o toho člověka, ale, tak jako u stolní hry Memory, jde jen o to, sjednotit náš vnitřní obraz s tím partnerovým?
Nelles: Přesně v tom se skrývá velký problém partnerských vztahů. Uděláme si o druhém svůj obraz a jsme zklamaní, když mu ten druhý neodpovídá.

BZ: A to je pro mnohé i důvod ze vztahu vystoupit? Nelles: Správně. Skutečně je to tak, že máme tendenci považovat ten obraz za důležitější než toho člověka. Náš obraz o tom, jaký by měl být vztah, jaká by měla být žena či muž, pochází především z naší původní rodiny. To se pak mísí s převládajícími kolektivními obrazy, tedy s tím, co vidíme ve filmech. V průběhu vztahu se pro nás tyto vnitřní, často nevědomé obrazy stanou důležitější než ti skuteční lidé a svět, jak se opravdu ukazuje. Když na to přijde, tak toho druhého, své srdce a svou lásku dokonce obětujeme, aby tento náš vnitřní film mohl pokračovat dál.

BZ: A za předpokladu, že bychom k tomu druhému přistupovali bez jakéhokoli modrotisku?
Nelles: Pak by se z našeho vztahu stal živý proces.

BZ: Vaše kniha tedy není žádným 10-bodovým rádcem, který by ukazoval, jak přijít druhému pohlaví co nejrychleji na kobylku?
Nelles: Ne, proboha, to v žádném případě. Chtěl jsem napsat knihu pro dospělé a ne žádnou „knížku pro děti“ (smích).

BZ: Jak to myslíte?
Nelles: Takovýmito rádci trh obsluhuje naše ve věcech lásky a partnerství dosud převládající dětské vědomí. Dítě položí otázku: Jak to mám udělat? V ideálním případě dostane konkrétní odpověď, kterou se pak řídí. Dospělý se pořádně podívá a najde si odpověď sám, možná že až tím, že jedná, aniž by věděl, proč.

BZ: Uvízli jsme tedy v „dětských botičkách“?
Nelles: To ukazuje poptávka po „dětských knížkách“ v tomto sektoru! (smích) Myslím si, že lidé jsou dnes hodně znejistění. Místo, aby se sami vydali na cestu, kladou otázky a doufají v odpovědi, které se budou krýt s moderními požadavky svobody, autonomie, seberealizace a požadavku, že nám má život laskavě něco přinést.

BZ: Stejně jako s přáním vztahu, který vydrží celý život. Není to obraz, který v sobě ještě nese většina z nás?
Nelles: Já to ani dnes nepovažuji za iluzi, že spolu pár zůstane celý život. To ovšem předpokládá, že se vystavíme konfliktům a že nebudeme předem vylučovat určité věci. Když někdo například vylučuje, aby partner vstoupil do sexuálního vztahu s někým jiným, pak v okamžiku, kdy k tomu dojde, je vztah u konce. To znamená, že ve tom vztahu není možný růst. V takzvané nevěře se ovšem pro oba skrývá šance stát se otevřenějším a růst.

BZ: Proč se dnes stále více lidí vyhýbá vazbě a často mění partnera?
Nelles: Obecně je třeba říci, že je v naší společnosti jakési klima nezávaznosti. Za prvé to souvisí s médii a za druhé s tím, že si vytváříme konstrukci, že láska a svoboda jsou protiklady. Máme naprosto nesprávné pojetí svobody, které jde ruku v ruce s představou nevázanosti a autonomie. To je iluze. Jako lidé jsme všude vázáni. Vezměme si například naše tělo. Děláme všechno pro to, abychom zůstali fit a unikli stáří. To je dětinská snaha uniknout tomu, že jsme vázáni na hmotu a čas.

BZ: Kdo tedy hledá hluboký vztah, měl by dětské požadavky přesunout až na poslední místo?
Nelles: Dalo by se to tak říci. A to v první řadě znamená, abychom byli srozuměni s tím, co jsme. Dostaví se pak velké uvolnění. Začíná to tím, že zcela přitakám svým rodičům. Při vztahu pohlaví jde přitom hlavně o to, abych jako muž zcela přitakal svému otci a jako žena své matce. Tím, že zcela a plně přijmu své pohlaví, jsem jako muž nebo žena schopen se setkat s tím opačným a nechat je takové, jaké je. To je předpokladem pro vztah, v němž jsou hranice otevřené.

BZ: Co nás čeká, když se lásce zcela otevřeme?
Nelles: Zhroucení vnitřních obrazů. Kdybychom se skutečně otevřeli lásce, zhroutily by se všechny představy, které máme o životě. Potřeba uznání, bezpečí a jistoty je jistě velmi důležitá, s láskou ale nemá nic společného. Láska překračuje všechna ohraničení a definování, kterých se dopouštíme. „Milovat“ znamená žít život z otevřeného srdce, v němž jsem a zůstávám skutečně nakloněn, i když ten druhý není takový, jaký má v mých očích být.

BZ: Existuje hezký citát, který zní: „Jediné bohatství, kterého přibývá, když s ním plýtváme, je láska.“ Proč s tímto zbožím zacházíme tak šetrně?
Nelles: Protože jsme ještě neobjevili, že láska je naším nejdůležitějším zdrojem a největším zdrojem energie. A tato síla dalece přesahuje osobní sféru. V politice a ekonomice se neustále diskutuje o ubývání přírodních zdrojů. Když si představím společnost, v níž by byla jako produktivní síla nasazena láska, bylo by mnohé, jako např. kontrola, zbytečné. Láska je naším nejdůležitějším přírodním zdrojem, protože spojuje a poskytuje soudržnost a smysl zevnitř.