O vině a dospělosti (úryvek z knihy „Svět, v němž žijeme“ z r.2020)

Vina a zásluha

Tím, že svou minulost přijmu a nechám ji takovou, jaká je, přichází domů, totiž ke mně. Minulost již nezůstává venku jako něco, co se takto nemělo odehrát, už nestojí za mými dveřmi, ale je nyní u mě a ve mně. Teprve pak se postavím za dítě nebo za dospívajícího, kterým jsem byl – když řeknu: Ano, to všechno ke mně patří, to všechno bylo a také být smělo, nechci si to (již) držet od těla. Vytrpěl jsi si to ty, ne já. Nechávám to u tebe. Když se jedná o něco, co jsem udělal někomu jinému nebo sám sobě, platí to samé: Vidím, co jsi udělal, a vidím, že jsi v tom okamžiku nemohl jednat jinak. Tím je dítě viděno a uznáno, a tím se pak může uzavřít dětství i dospívání, a já se stávám celistvým, protože dítě a dospívající jsou zemí, na které a ze které jsem vyrostl. Pak je dítě ve mně a ne já v dítěti. Jsem totiž teprve v tom okamžiku zcela u sebe, když mám svůj příběh v sobě (a ne jako něco „nesprávného“ mimo sebe).

To platí také pro případ, že nějakého svého činu hluboce litujeme – v okamžiku, kdy jsme to udělali, jsme nemohli jinak. A platí to dokonce v případě, že jsme to ani jinak nechtěli. Ani nad svým chtěním nemáme kontrolu, my si nemůžeme vybírat, co budeme chtít. Když toto pochopíme a uznáme, tak může skončit sebeobviňování (které je vždy obviňováním našeho dřívějšího já, často dítěte nebo maldistvého), a nastává mír. Pak také pomine lítost. Něčeho litovat je vždy rozporuplné. Nápomocné je, když se díváme na někoho, komu jsme učinili něco zlého, a litujeme toho – litujeme tedy následků našeho činu pro někoho jiného. V případě potratu se podíváme na dítě a řekneme: „Zabil/a jsem tě, vzal/a jsem ti život, a je mi to líto.“ Když však lítost znamená, že lituji toho, že jsme to udělal/a (že se mi něco takového „přihodilo“), tak to nepomůže, tak čin není integrován jako něco, co patří k mému životu. Integrace se odehrává teprve když za svým činem stojím a zároveň vidím, že jsem v tomto okamžiku nemohl/a jednat jinak. 

Znamená to také, že už neplatí koncept viny. Vina je pro dítě a dětské vědomí pocitem, že ztratilo svou příslušnost. Pocit viny slouží tomu, abychom znovu získali svou nevinnost a příslušnost. V pocitu viny vždy vězí dětské vědomí, které se drží potřeby nevinnosti. Pro dospělého je to iluzorní, krok do dospělosti je ztrátou nevinnosti. Pocity viny zmizí, když se této skutečnosti postavíme a vině přitakáme. 

Je to pouze prvním krokem, který je však nutný. Ještě jednou: Zaprvé je zapotřebí, abychom tomu, co – vědomně nebo nevědomně – vnímáme jako vinu, zcela přitakali.  Může to být například těmito slovy: „Ano, to jsem udělal/a.“ Je nutné, aby byla tato věta, se všemi důsledky vyplývajícími z činu, vpuštěna do vědomí. Druhý krok  potom spočívá v poznání, že myšlenka viny je pouhou myšlenkou, konceptem. V představě viny je obsažena představa, že člověk mohl jednat jinak, myšlenka autonomní individuality, že člověk může svůj život autonomně řídit a kontrolovat. Když je však svobodná vůle pouhou iluzí, jak jsem již uvedl, nemůže to být pravda. V okamžiku, kdy pochopíme, že neexistovala alternativa, dostaví se v nitru mír. Pak člověk vidí, že všechno, co se v jeho životě odehrálo – ať už je to to, co člověk udělal, protrpěl nebo co úžasného vykonal nebo zažil – nikdy nemohlo být jinak.

To nemá a ani nesmí být omluva nebo zbavení se zodpovědnosti. Důsledky svých činů musíme nést, nezávisle na tom, jestli se cítíme vinní nebo ne. Pocity viny jsou pouze lacinou náhražkou toho, že člověk nechce vzít na sebe důsledky svých činů. Ať už jsou jakékoliv, musíme jim přitakat stejně jako činu samotnému. Když už jsem zmínil téma potratu: Nechám ženy například říci: „Nechtěla jsem tě, zabila jsem tě, a těď se tě vzdávám. Nechávám tě jít a zapomenu na tebe.“ To je uznání následků. Jde o pochopení skutečnosti, že jednám v okamžiku svého činu přesně tak, jaké je v tomto okamžiku mé vědomí. Všechno, co si o tom později myslím, co jsem mohl nebo měl udělat jinak nebo nedělat vůbec, to není v okamžiku konání v mém vědomí přítomno. Když jsem ve vzteku ubil někoho k smrti, tak byl v tomto okamžiku můj vztek tak mocný, že jsem nevnímal nic jiného. A když jsem chladnokrevně plánoval a provedl vraždu, tak byly veškeré obsahy mého vědomí, které by tomu mohly zabránit, v okamžiku činu (spolu s jejich přípravou) nepřítomné nebo vedlejší. Abych uvedl ještě jeden běžný příklad: Když se nesmyslně opiji, tak v okamžiku pití nemyslím na následky. A i kdybych na ně krátce pomyslel, tak je okamžitě odsunu stranou, protože v tom okamžiku je pro mne důležitější prožitek opojenosti (nebo ať už je to cokoliv jiného), protože následky mi jsou v tomto okamžiku ukradené. To platí i když se nevinně láduji sladkostmi nebo chipsy: následky musím nést (v tomto případě doslova).

Proto také zdůrazňuje Ramesh S. Balsekar stále znovu, že koncept osobního konání je iluzí a cituje Buddhu slovy: „Události se dějí, činy jsou konány, avšak neexistuje žádné individuum, které by činy vykonávalo.“ (Balsekar 2009, str.15). Podobně to vidí všichni duchovní mistři, ať už následují jakoukoliv tradici. Když si tuto myšlenku připustíme naplno, tak je to všechno jiného než výmluva. Člověkem to hluboce otřese. Znamená to totiž, že všechno, co si přičítáme, nejen to negativní a spojené s vinou, ale také to pozitivní, dobré a krásné, není ničím osobním. Život se jednoduše děje, a ty nejsi ničím víc než někým, skrze kterého se děje a, pokud jej vědomně vnímáš, tak jsi také svědkem toho, co se odehrává. Jsi náhodou tím člověkem, který musí žít ten život, který mu byl dán – s veškerým genetickým a duševním dědictvím, i se všemi událostmi, které tě přitom potkají. Můžeš to brát osobně, ale nemusíš, protože to není nic osobního. Všechno: tvá existence, to, co tě v životě potká a co se ti stane, tvé činy i tvůj růst – to všechno je naprosto neosobní, pouze se to skrze tebe odehrává, a tebou je to zažíváno a zvědomňováno. Tím si vědomí uvědomuje samo sebe. V člověku, v lidském vědomí, se zrcadlí všeobecné vědomí, které může přitom vidět a rozpoznat sebe samo, tak jako se člověk může vidět a rozpoznat v obyčejném zrcadle (a opravdu pouze v zrcadle). 


Jak upevnit partnerský vztah. (Rozhovor W. Nellese pro Badische Zeitung, 09/2010)

Už Beatles poznali, že „all you need is love“. Jak se však naučíme onomu „Umění milovat“, které Erich Fromm již před mnoha lety popsal ve své stejnojmenné knize? „Pouze tím, že budeme milovat“, říká terapeut a sociolog Wilfried Nelles. Ve své nedávno publikované knize „Muži, ženy a láska“ vysvětluje, jak moc jsme jako dospělí uvízli „v dětských botičkách“. Abychom jim odrostli, musíme své přání být milován nahradit odvahou milovat, vysvětluje v rozhovoru s Violou Losemann.

BZ: Pane Nellesi, kdyby muži porozuměli ženám, zmizelo by tím kouzlo?
Wilfried Nelles: Ano, protože v konečném důsledku je to vždycky to cizí, co nás přitahuje. To, co sami nemáme. Jako muž mohu ženství zažít jedině skrze ženu a naopak. I když každý člověk v sobě obě tyto části nese. Jako pro muže je pro mě žena v podstatě jednou velkou hádankou.

BZ: Proč to kouzlo ale přetrvá jen v tak málo případech?
Nelles: Protože máme tendenci si toho druhého zkoušet přivlastnit, anektovat. Nemuseli bychom pak už bojovat s tou rozčilující jinakostí. Myslíme si, že když pochopíme, jak ten druhý funguje, začne nám být trochu podobný, a budeme si ho pak moct založit do poličky jako knížku, kterou jsme už pětkrát přečetli, ve víře, že známe obsah.

BZ: Co způsobuje, že si toho druhého tolik redukujeme na svou představu?
Nelles: K takovýmto otázkám zpravidla přistupuji velmi opatrně, protože se tu pouštíme do spekulací. Pro mě je nasnadě, že to neznámé nedokážeme dobře vydržet.

BZ: A kdybychom se tomu neznámému odevzdali?
Nelles: Pak by bylo partnerství spíše něco jako báseň od Rilkeho. Mohu ji číst stále znovu a znovu a pokaždé objevím nové detaily a cítím se inspirován. K tomu ovšem dojde, když se to dílo nesnažím k něčemu nějak pevně ukotvit, ale pokaždé se dílu i jeho tajemství nanovo vystavím.

BZ: Je to nemoc rozumu – chtít pokaždé předem vědět, co má život s námi za plány?
Nelles: Jelikož nevíme, odkud přicházíme a co tímto světem v nejhlubším nitru hýbe, nevíme v podstatě vůbec nic. Nejdůležitějším krokem k uvolněnějšímu a hlubšímu životu by bylo přiznat si toto nevědění.

BZ: Co by to znamenalo ve vztahu k setkání mezi mužem a ženou?
Nelles: Otevřít se tomu, co je v tuto chvíli. Chci se ještě vrátit k našemu vztahu ke světu. V okamžiku, kdy se domnívám, že vím, co svět v nejhlubším nitru drží pohromadě, promeškávám život. Jsem pak vůči světu v postoji někoho, kdo se odnaučil otevírat se zázraku života. Jako by už nebylo nic k objevení nebo obdivování. Když však zůstanu otevřený, zůstanu v neustálém bezprostředním kontaktu a výměně s životem samotným.

BZ: Je to tak, že ve většině vztahů přijde někdy okamžik, kdy k této výměně, alespoň v této formě, nedochází?
Nelles: Ano, protože jsme si v určitém bodě vytvořili jasný obraz o tom druhém. A od tohoto obrazu se pak už nechcete odchýlit a odvozujeme od něj určitá očekávání a představy, které jsou pro nás samozřejmé, např. že ten druhý tu musí být pro mě. V tomto postoji už se skrývá zranění. Když beru něco za samozřejmé, zasahuji v podstatě do života toho druhého. Upírám mu tím svobodu se změnit.

BZ: A v určitém okamžiku nám přestane jít o toho člověka, ale, tak jako u stolní hry Memory, jde jen o to, sjednotit náš vnitřní obraz s tím partnerovým?
Nelles: Přesně v tom se skrývá velký problém partnerských vztahů. Uděláme si o druhém svůj obraz a jsme zklamaní, když mu ten druhý neodpovídá.

BZ: A to je pro mnohé i důvod ze vztahu vystoupit? Nelles: Správně. Skutečně je to tak, že máme tendenci považovat ten obraz za důležitější než toho člověka. Náš obraz o tom, jaký by měl být vztah, jaká by měla být žena či muž, pochází především z naší původní rodiny. To se pak mísí s převládajícími kolektivními obrazy, tedy s tím, co vidíme ve filmech. V průběhu vztahu se pro nás tyto vnitřní, často nevědomé obrazy stanou důležitější než ti skuteční lidé a svět, jak se opravdu ukazuje. Když na to přijde, tak toho druhého, své srdce a svou lásku dokonce obětujeme, aby tento náš vnitřní film mohl pokračovat dál.

BZ: A za předpokladu, že bychom k tomu druhému přistupovali bez jakéhokoli modrotisku?
Nelles: Pak by se z našeho vztahu stal živý proces.

BZ: Vaše kniha tedy není žádným 10-bodovým rádcem, který by ukazoval, jak přijít druhému pohlaví co nejrychleji na kobylku?
Nelles: Ne, proboha, to v žádném případě. Chtěl jsem napsat knihu pro dospělé a ne žádnou „knížku pro děti“ (smích).

BZ: Jak to myslíte?
Nelles: Takovýmito rádci trh obsluhuje naše ve věcech lásky a partnerství dosud převládající dětské vědomí. Dítě položí otázku: Jak to mám udělat? V ideálním případě dostane konkrétní odpověď, kterou se pak řídí. Dospělý se pořádně podívá a najde si odpověď sám, možná že až tím, že jedná, aniž by věděl, proč.

BZ: Uvízli jsme tedy v „dětských botičkách“?
Nelles: To ukazuje poptávka po „dětských knížkách“ v tomto sektoru! (smích) Myslím si, že lidé jsou dnes hodně znejistění. Místo, aby se sami vydali na cestu, kladou otázky a doufají v odpovědi, které se budou krýt s moderními požadavky svobody, autonomie, seberealizace a požadavku, že nám má život laskavě něco přinést.

BZ: Stejně jako s přáním vztahu, který vydrží celý život. Není to obraz, který v sobě ještě nese většina z nás?
Nelles: Já to ani dnes nepovažuji za iluzi, že spolu pár zůstane celý život. To ovšem předpokládá, že se vystavíme konfliktům a že nebudeme předem vylučovat určité věci. Když někdo například vylučuje, aby partner vstoupil do sexuálního vztahu s někým jiným, pak v okamžiku, kdy k tomu dojde, je vztah u konce. To znamená, že ve tom vztahu není možný růst. V takzvané nevěře se ovšem pro oba skrývá šance stát se otevřenějším a růst.

BZ: Proč se dnes stále více lidí vyhýbá vazbě a často mění partnera?
Nelles: Obecně je třeba říci, že je v naší společnosti jakési klima nezávaznosti. Za prvé to souvisí s médii a za druhé s tím, že si vytváříme konstrukci, že láska a svoboda jsou protiklady. Máme naprosto nesprávné pojetí svobody, které jde ruku v ruce s představou nevázanosti a autonomie. To je iluze. Jako lidé jsme všude vázáni. Vezměme si například naše tělo. Děláme všechno pro to, abychom zůstali fit a unikli stáří. To je dětinská snaha uniknout tomu, že jsme vázáni na hmotu a čas.

BZ: Kdo tedy hledá hluboký vztah, měl by dětské požadavky přesunout až na poslední místo?
Nelles: Dalo by se to tak říci. A to v první řadě znamená, abychom byli srozuměni s tím, co jsme. Dostaví se pak velké uvolnění. Začíná to tím, že zcela přitakám svým rodičům. Při vztahu pohlaví jde přitom hlavně o to, abych jako muž zcela přitakal svému otci a jako žena své matce. Tím, že zcela a plně přijmu své pohlaví, jsem jako muž nebo žena schopen se setkat s tím opačným a nechat je takové, jaké je. To je předpokladem pro vztah, v němž jsou hranice otevřené.

BZ: Co nás čeká, když se lásce zcela otevřeme?
Nelles: Zhroucení vnitřních obrazů. Kdybychom se skutečně otevřeli lásce, zhroutily by se všechny představy, které máme o životě. Potřeba uznání, bezpečí a jistoty je jistě velmi důležitá, s láskou ale nemá nic společného. Láska překračuje všechna ohraničení a definování, kterých se dopouštíme. „Milovat“ znamená žít život z otevřeného srdce, v němž jsem a zůstávám skutečně nakloněn, i když ten druhý není takový, jaký má v mých očích být.

BZ: Existuje hezký citát, který zní: „Jediné bohatství, kterého přibývá, když s ním plýtváme, je láska.“ Proč s tímto zbožím zacházíme tak šetrně?
Nelles: Protože jsme ještě neobjevili, že láska je naším nejdůležitějším zdrojem a největším zdrojem energie. A tato síla dalece přesahuje osobní sféru. V politice a ekonomice se neustále diskutuje o ubývání přírodních zdrojů. Když si představím společnost, v níž by byla jako produktivní síla nasazena láska, bylo by mnohé, jako např. kontrola, zbytečné. Láska je naším nejdůležitějším přírodním zdrojem, protože spojuje a poskytuje soudržnost a smysl zevnitř.