Výše jsem zmínil, že mládí nahradilo iniciaci, nebo přesněji řečeno, má ho nahradit. Otázkou je, zda to vůbec dokáže, nebo zda nepotřebuje nějakou pomoc zvenčí, která by mu přechod do dospělosti umožnila.

Tradiční iniciační rituály jsou posvátné úkony, které jakoby označují plnou příslušnost člověka k příslušné skupině, kultuře nebo náboženství. Teprve se zasvěcením se bývalé dítě plně účastní Já, které je ovšem vždy „Já“ nebo duše skupiny. Něco jako individuální duše nebo individuální Já ještě neexistuje. Po zasvěcení dostanou lidé nové jméno, své skutečné jméno. Do té doby v podstatě nejsou považováni za celé lidské bytosti. To poukazuje na skutečnost, že jedinec nepatří sám sobě, ale skupině. I v pozdně středověké a novověké stavovské společnosti byly životní cesty stále ještě natolik předurčené a pevné, že mládí ve smyslu hledání vlastní individuality nebylo vůbec myslitelné. Mladí lidé se jen museli naučit, jak funguje svět dospělých. Proto se zde stále mohlo zachovat mnoho prvků starého zasvěcení. Dnes je však budoucnost zcela otevřená – „Co je nové, stává se starým / a co platilo včera / už neplatí dnes ani zítra“, zpíval Hannes Wader před 40 lety a dnes to platí více než kdy jindy. 

V otevřené společnosti již podobné iniciace nemohou existovat – jinak by to nebyla otevřená společnost. Abych našel své místo v otevřené společnosti, musím porovnávat to, co vidím a zažívám, s tím, co jsem se naučil doma. To automaticky vytváří odstup od domova rodičů. V tradičních společnostech se většina lidí do takové situace nedostala, protože se nikdy nevzdálila od svého kmene nebo třídy, od svého prostředí, a neexistovala masmédia, která by vás informovala o životě a hodnotách ostatních. Proto také neexistoval téměř žádný pokrok. Pokud náhle neproniklo něco nového zvenčí, zůstal život po staletí stejný. Staří jednoduše předávali své zkušenosti a svůj svět mladým, iniciace byla vstupem mladých do světa, jaký vždy byl a jaký vždy zůstane. Před příchodem moderny znamenalo stát se dospělým přijmout svět starých, být do něj přijat a vkročit do něj a stát se tak plnohodnotnou lidskou bytostí.

V moderní době je iniciace nahrazena mládím jako fází, v níž člověk hledá své vlastní místo. Tam, kde dříve bylo zasvěcení, je nyní mládí. Už není nikdo, kdo by vás přes práh přenesl nebo nadzvedl. Záleží tedy na zasvěcencích samotných, zda tento krok učiní. Je to, jako by se děti v kmenové společnosti samy rozhodovaly, jaký druh iniciace chtějí podstoupit, jak by měla probíhat, jaké zkoušky budou muset podstoupit a kdy bude úspěšná a skončí. Mládí zaujmulo místo iniciace, aniž by ji však mohlo nahradit, respektive splnit její starou funkci. Aby ji totiž skutečně nahradilo, muselo by se stát přechodem do něčeho jiného, do nového, vyššího stupně života, a tím by skončilo. To by byla dospělá fáze života, vnitřní postoj, který se neřídí našimi představami a tím, co si přejeme, ale potřebami života, a přestává se bouřit proti jeho vnitřním pohybům a zákonitostem. Místo toho dnes po dětství následuje mládí – a po něm: už nic. Zůstat mladý a být mladý je formou, obsahem, charakterem a cílem, vzorem moderní společnosti. Když na svých kurzech postavím pětasedmdesátiletou ženu na pozici šestého stupně života, stáří, a navrhnu jí, aby řekla: „Jsem teď stará žena“, většina lidí se na mě podívá, jako bych ji urážel, a první reakcí je přinejmenším koketní protest: „Ale já se přece cítím pořád mladá! “ U mužů to není jiné a někteří se na mě dokonce zlobí nebo se uraženě uzavřou. Takovou větu mohu říct jen proto, že je mi už přes sedmdesát, jinak bych to pěkně zchytal.

V dnešní medicíně je stáří považováno za nemoc a je s ním tak také zacházeno. Staří lidé (devadesátníci a starší!), kteří jsou unaveni životem, jsou diagnostikováni jako depresivní a dostávají antidepresiva (zažil jsem to ve vlastní rodině, spolu s rozhořčením některých lékařů a příbuzných, pokud je člověk odmítá brát); ti, kteří v osmdesáti nebo devadesáti letech zapomínají, protože některé oblasti mozku fungují jen přerušovaně nebo už vůbec (zatímco srdce je stále udržováno v chodu kardiostimulátorem nebo, stejně jako jiné orgány, stále pracuje nad rámec své přirozené životnosti pomocí léků), jsou považováni za nemocné. Kdo nebo co je tu nemocné?

Jednou jsem slyšel příběh o Immanuelu Kantovi. V den svých padesátých narozenin prý rektor univerzity v Königsbergu zahájil svůj proslov na oficiální slavnosti slovy: „Vážení posluchači, velevážený kmete“. Jak říkám: při padesátinách! Top by si dneska mohl někdo zkusit! Být mladý je dnes povinnost, být starý je selhání. 

Svět, do něhož mladý člověk vrůstá, se stal v každém ohledu širším a větším než před sto lety – a ještě více v době před industrializací. Skutečnost, že dnešní mládí trvá déle než v minulosti, je vzhledem k tomuto vývoji normální. Kdo si nezachová určitou duševní otevřenost, tj. nezůstane určitým způsobem mladý, není schopen udržet krok. Dnešní mládí je však všechno jiné, jen ne otevřenost. V moderně se z mládí stal koncept, uzavřelo se samo do sebe. Místo aby se otevíralo novému, učinilo samo sebe (své ideje) vrcholným bodem lidské kultury a duchovního vývoje, a tím se uzavřelo před realitou.

Na mládí jako takovém, na jeho vzpouře, na jeho pokusech o osvobození a na jeho snech není nic špatného. Problémem naší doby není mládí, ale to, že není chápáno jako přechod; že moderna sama sebe (a tedy i mládí) chápe jako konečný bod duševního a duchovního vývoje člověka; že dospělí a dokonce i mnozí staří lidé cítí, prožívají myslí a žijí jako dospívající; že to, co si přeje dospívající člověk a čemu věří, totiž aby nyní mohl rozhodovat o svém životě, chápou jako realitu našeho života, a ne jako to, čím to ve skutečnosti je: mladickým bláhovým snem. Iniciace, přechod od starého a vstup do nového životního stupně, se stalo věčné hledání – „celoživotní učení“. Přešlapujeme na místě a namlouváme si, že to je pokrok.

Dospělost, jak vysvětlím později, znamená vstup do reality života. K tomu se mi zdá být nová iniciace, která doprovází a umožňuje duševní vstup do příslušné životní reality, přinejmenším užitečná, možná dokonce nezbytná. Iniciace je něco jako pomoc při porodu. Je pravda, že žena dokáže porodit dítě sama, ale se zkušenou porodní asistentkou je to snazší a bezpečnější. Možná to platí i pro přechod do dospělosti, pro duchovní zrození člověka, kterým uvnitř jsme. Musí to však být zcela jiný druh zasvěcení, a to zasvěcení do otevřenosti života, zasvěcení do vlastního Já, nikoli do Já skupiny, jíž je člověk součástí. U dospění jde o to, učinit krok ze skupiny ven. Dokud byla celá společnost skupinovou kulturou a každý měl svou duši ve skupinovém vědomí, muselo zasvěcení vést do této skupinové duše. Nyní, s modernou, musí vést opačným směrem, do vlastní duše, k vnitřní bytosti, kterou jsme od počátku. Zároveň musí vést do skutečného světa, do otevřenosti bytí. Otevřenost vnějšího světa a otevřenost vnitřního světa jsou nakonec totéž. Proces životní integrace, který popisuji ve 4. stupni, je (mimo jiné) takovým iniciačním rituálem.