Základní rysy fenomenologické psychologie

To, že se dnes v psychologii a psychiatrii zabydlely pojmy „fenomenologie“ a „fenomenologický“ souvisí především s působením Berta Hellingera. Dříve to byly víceméně odborné filozofické termíny, které znalo jen málo lidí. Hellinger byl dlouhou dobu tajný tip mezi terapeuty, než se v polovině 90.let stal slavným díky vydání knih „Skrytá symetrie lásky“ (německy „Zweierlei Glück“) a „Řády lásky“. Do té doby dělal malé semináře pro asi 20 účastníků. Často člověk musel čekat celý rok, než se uvolnilo místo. To, co tam lidi táhlo – většinou to byli sami zkušení terapeuté – byla především jedna věc: Hellinger jakoby z ničeho nic vyslovoval věty, které všichni spontánně vnímali jako pravdivé. Když se ho později ptali, jak na to přišel, odpověděl zruba toto: Já se prostě vystavím něčemu temnému. Místo abych hledal odpovědi a řešení, vystavím se neznámému, a pak z té temnoty najednou vyvstane věta nebo slovo, jako paprsek světla. Musím to hned vyslovit, jinak zase zmizí. Pojmenoval to jako „fenomenologickou metodu“. 

Používá tak, jak jsem říkal, pojem z filozofie, ale používá jej velmi vlastním způsobem, člověk by skoro řekl opravdu naivním způsobem, spíše intuitivně a na základě praktické zkušenosti, než na základě nějakého teoretického závěru. Hellinger k fenomenologické metodě mnoho neřekl, přestože vždy velmi vyzdvihoval její ústřední význam ve své práci. Sice k tomu v téměř každé knize něco píše, ale málokdy více než jednu nebo dvě strany, a když je to více, jedná se o opakování. A už vůbec nikdy nezdůvodnil, proč a nakolik by měla být nadřazena jiným způsobům poznání a být upřednostňována v terapii. Prostě jen zjišťuje (dalo by se také říci: tvrdí), že se v psychoterapii musí postupovat fenomenologicky, protože jinak nelze dospět ke skutečným řešením, a nabízí několik stručných tipů, jak tuto metodu/postoj praktikovat, a sice: 

• Člověk se vzdá veškerého vědění a zkušeností a prostě se vystaví určitému tématu, obrazu, otázce. Neanalyzuje, nepřemýšlí, netvoří žádné hypotézy, nýbrž tiše a otevřeně čeká na to, co se objeví, když zůstane v tomto jakoby prázdném prostoru, který také nazývá „prázdným středem“. To platí jak pro terapeutické prostředí, tedy pro konstelaci nebo pro individuální konzultaci, tak pro nakládání se závažnějšími záležitostmi ve vlastním životě. 

• To jde jen tehdy, když je člověk zároveň „bez záměru“ nebo „bez chtění“. 

Člověk tedy nesmí mít záměr někomu pomáhat, například odstranit nemoc, dokonce ani záměr něco vyřešit, např. konstelací přivodit řešení. Spokojí se prostě s tím, co přijde na světlo „samo od sebe“ anebo také nepřijde – to znamená, že když nic nepřijde, pak to tak ponecháme, ale zůstáváme takříkajíc v čekacím módu a otevřeni tomu, že se možná ukáže něco později, i kdyby to mělo být třeba až po letech. 

* Musíme být „bez bázně“ a to, co se ukáže (i kdyby to mělo být Nic) musíme vyjádřit bez zmírňování a bez ohledu na případné důsledky, aniž bychom přemýšleli, co by z toho mohlo (pro klienta i pro nás) vyplynout – a to přesně tak, jak se to ukazuje, resp. jak to vnímáme. 

Kromě těchto tří bodů (občas přidává ještě jeden, a sice že člověk musí být „bez lásky“ v tom smyslu, že klientovi nechceme osobně pomáhat, ale to už je obsaženo v té bezzáměrovosti) poukazuje pouze na to, že „fenomenologie je založena na jiném pojímání nebo vnímání pravdy  než je běžné“ 5  „Pravda je něco, co z nepřítomného bleskově vstoupí do přítomného a pak se opět zanoří do nepřítomného. Na krátko tedy zazáří a zmizí. V okamžiku, kdy zazáří, je plně platná. O tom není vůbec žádných pochyb. Když to ale začnu zobecňovat, neuznávám podstatu pravdy a poznání. Snažím se pak okamžik zvěčnit a neuznávám tím pomíjivost pravdy.“ 6

Je to moc hezký popis vnitřních procesů u toho, kdo fenomenologicky pracuje, ale je to právě jen popis. Není z toho patrné, proč by se takto, jak Hellinger říká, mělo pracovat a proč by měl být tento postup nadřazen jiným. Tento postoj a jeho hloubku bylo u Hellingera možné zažít, bylo bezprostředně vidět, jak vede do dimenzí a k řešením, která by nikdo nevymyslel, bylo vidět, jak při Hellingerově práci vychází na povrch věci, které u jiných zůstávají skryté, ale co tu přesně působí, ponechával hodně zahalené nebo tomu možná sám úplně nerozuměl. Toto pouze bezprostřední prožívání pak ale podporuje tendenci připisovat to vše jeho géniu, intuici, velkým zkušenostem, zkrátka jeho osobním vlastnostem a schopnostem. A tím to také podporuje inklinaci k obdivu, zvětšování a slepému následování (nebo k jeho opaku – právě tak slepému odmítání).  

Vedle prožívání existuje druhý způsob, jak se u Hellingera dala objevovat a vstřebávat fenomenologická metoda: Dala se vnímat. Vnímání je úplně jiný proces než prožívání. U prožívání se propadneme do prožitku, ponoříme nebo zanoříme se do něj, cítíme a jsme tím prožitkem uneseni. Proto se na konstelačním seminářích tolik plakalo (a možná dodnes u některých pláče).  

U vnímání je člověk u sebe (místo ve svých pocitech) – ne odstřižený, ne distancovaný, ale má určitý odstup, jinak nelze vnímat. V tomto odstupu je možné poznání, v prožívání je jen pocit. Vnímání samotné ale ještě nestačí, abychom pochopili fenomenologický postup. Je k tomu zapotřebí ještě dalšího odstupu, který umožňuje uvidět různé elementy tohoto procesu a propojit je s všeobecnou rovinou, která v něm působí. To by byl úkol teorie. Od toho se Hellinger distancoval, není teoretik a ani jím asi být nechce. To je čisté zjištění, nic více. Nejde tu o to, jestli je to správně nebo špatně. Ale má to důsledky.  

Jedním důsledkem je, že bez teorie není téměř vůbec možné nějakou metodu zprostředkovat. Já sám jsem u Hellingera vnímal a viděl sílu a hloubku fenomenologického postoje, že dopomáhá vyjádřit skutečnost, která sahá daleko za horizonty naší představivosti a myšlení. To stačilo k tomu, abych se jí otevřel. Pochopil jsem ji však až četbou spisů Wolfganga Giegericha 7 (po asi 15-letém studiu, přičemž bez zážitku Hellingerovy práce bych ji samotnou nepochopil) a souběžně s tím skrze mou vlastní praxi a s ní související teorii o vývoji vědomí, na které je má praxe založena. 

Co je fenomenologie? 

Přiblížím se k tématu fenomenologie fenomenologickým zpsůsobem, začnu slovem. To znamená, že vezmu fenomenologii za slovo, za to, jak se ve svém pojmu ukazuje. Řecké slovo phainomenon znamená „to, co se ukazuje“ nebo také „to, co se objevuje (vyjevuje)“. Zaznívá ještě v českém cizím slově fenomén. Fenomén je jev, a sice ne zcela definovatelný a tím také trochu záhadný. Je to něco reálného, ale ne zcela definovatelného. Je to nepopiratelně tady, ale člověk přesně neví, kam si to zařadit. Proto je to také něco velkého, překvapujícího, co se vymyká přesnému uchopení (které by to chtělo učinit malým a ovladatelným) a je to téměř nebo zcela nevysvětlitelné. Ukazuje se to na slovních obratech „on (to) je fenomén“, anebo „na obloze bylo možné zahlédnout fenomén/jev“, právě tak jako na přídavném jménu fenomenální a na jeho použitích.  

Fotbalista Gerd Müller byl takový podobný fenomén: byl malý a podsaditý, nohy měl krátké a tlusté jak kmeny stromů, neměl obzvlášť dobrou techniku a kvůli krátkým nohám ani moc silnou střelu, a líný byl tak jako tak, nehýbal se víc, než bylo nutné – zkrátka vlastně nemohl být vůbec nijak vyčnívajícím fotbalistou. Ale stál vždycky tam, kde to bylo pro protivníkovu branku nebezepečné, v rozhodující okamžik se vždy pohyboval tak, jak to obránce nečekal, skoro vždy se do míče trefil tak, že byl pro brankáře nedosažitelný, a i s velkým odstupem to byl nejlepší střední útočník, jakého kdy Německo mělo. Kdo by chtěl popsat jeho a jeho umění střílet góly, nemohl by jinak než slovy: „Müller je prostě fenomén.“ 8 

Související sloveso je netranzitivní, to znamená nevyjadřuje žádné aktivní konání, nýbrž jev: zjevit se, objevit se, vyjevit se, zazářit, ukázat se. Na úvod by se tedy dalo říci, že fenomenologie je učení o jevech, zabývá se tím, co se (samo od sebe) objeví a jak se to objeví. 

Většina lidí se ale domnívá, že takovému jevu by se nemělo jen tak důvěřovat, že je jen zábleskem něčeho jiného, hlubšího, podstatnějšího. Je pozoruhodné, že tak to někdy vyjdřuje i Bert Hellinger: „Když se tedy natolik stáhnu a vystavím se celku, bez záměru a bez strachu z toho, co by mohlo vyjít na světlo, pak najednou vnímám to podstatné, co přesahuje viditelné jevy.“ 9 

To je formulováno minimálně nejasně, protože by se z toho dalo vyvozovat, že viditelné a podstata jsou dvě rozdílné věci. 10  To ale právě pro fenomenologa vůbec nejsou! Pro něj je podstata (a tím také to podstatné) v jevech. Fenomenologie znamená: Vše, co je, se ukazuje ve způsobu, jak se to vyjevuje. Neboli: Svět je to, co se objevuje, a nic víc. Jevu se musím otevřít, nedívat se mimo něj nebo za něj. Protože za ním nic není, neboli: O tom, co se nachází (má nacházet, je tušeno) za jevy, mohu jen spekulovat. Vše, co máme, veškerá skutečnost je pouze ve svém úkazu. 

To nevylučuje, že se na tento svět nebo na skutečnost, jak se nám ukazuje, nemůžeme dívat jako na pouhé zdání. Přesně to dělá například indická filozofie, především učení Advaity, které je dnes na Zapádě tak populární. Tam je ale vyjevením ničeho, vnější stránkou Nicoty, jejím momentálním zábleskem. Toto Nic a svět věcí a jevů, nirvána a samsára, nejsou ale dvojím, ale jedním a tímtéž. Podstata a podoba jsou jen vnitřní a vnější částí též jednoty (Brahma). Problém nebo lidské utrpení spočívá v tom, že se naše vědomí běžně naprosto identifikuje s tím vnějším, s věcmi nebo jevy. Proto se advaita a její autentičtí učitelé také nezabývají světem, pocity, myšlenkami, událostmi atd., nebo se jimi zabývaj jen v tom smyslu, že jde o to, prohlédnout jejich klamný charakter, a pozvednout se (přesněji řečeno rozplynout se, protože v Nicotě už nic není, ani žádné Já, které by něco vnímalo) v čisté Nicotě, jediné skutečné skutečnosti. Moc hezky je to vyjádřeno v názvu knihy velkého učitele advaity, Rameshe Balsekara, který zní: „Kde je Nic, nemůže ani nic chybět“. Už tam není žádná podstata, nebo dalo by se také říci, že pravá podstata světa je Nic. 

Možná, že toto je poslední pravdou, a to by pak byla Pravda věčná, ne momentální. S tou však v psychologii nepracujeme, není to její téma, I když u ní možná skončíme, odevzdáme-li se světu jevů. Když mluví Hellinger o pravdě, která jen krátce zazáří a zase se stáhne zpět, která platí jen pro daný okamžik, pak mluví každopádně o tom aspektu skutečnosti, který lze zahlédnout (Nic nemůžeme uvidět, není to nic Jsoucího, nýbrž právě Nic); pak mluví o aspektu skutečnosti, který se vyjevuje jako forma, jako Něco. Ale tolik by mělo být jasné: Že tušit za touto vyjevující se skutečostí ještě jinou, podstatnější, neviditelnou formu, je zavádějící. 

Jde tedy o viditelnou skutečnost, o to, co se nám jeví jako skutečné, o ženy a muže, rodiče a děti, vztahy, nemoci a poruchy, vzorce chování, bolesti a strachy, závislotsi a touhy, přání a zklamání, možná i o život a smrt. A především jde o to, jak se k těmto tématům postavíme jako terapeuti, když s nimi máme co do činění (a samozřejmě je to důležité i pro nás osobně).  

Analytický přístup by byl: Zkusím fenomény rozluštit, přijít na to, co se za nimi ukrývá (jak už jsem říkal, za nimi není Nic, ale tak daleko anylýza nepronikne, spokojí se s “vysvětleními”). Také to znamená, že fenoménům nedůvěřuji, vnikám do nich, chci přijít na jejich tajemství a vzít jim je, aby mi bylo k dispozici – takto to fyzika a chemie a všechny přírodní vědy dělají s přírodou. Vůbec nechtějí vědět, co doopravdy je (tato otázka je přesunuta k teologům, filozofům, do metafyziky), chtějí jen vědět, jak se věci chovají, aby jimi mohly disponovat, aby si Zemi (a teď už i zbylý vesmír) podmanily. To v praktické rovině funguje tak dobře, že se za tímto vzorcem honí už skoro všichni, i psychologie.  

Tak, jako člověk pro sebe využívá zákony fungování přírody a domnívá se, že je tím ovládá, pracuje i psychoterapie na tom, aby přišla na fungování psychiky, duše, prezentované jako nějaký aparát, aby byla k dispozici pro lepší, hladší fungování. 11

To je psychotechnika, ne psychologie. Vzhledem k fyzikálním nebo chemickým procesům se možná dá lidské vědomí považovat za stojící vně, ale v psychologii je vědomí zároveň předmětem i pozorovatelem. Naše psychoterapie se ale tolik snaží dohnat svůj vzor, kterým  jsou jí přírodní vědy, že se chce co nejblíže přiblížit jejich vědeckému ideálu. To neplatí jen pro akademickou psychologii a ty, kteří tam směřují, ale i pro téměř všechny „alternativní“ směry, u nichž jde v první řadě o sebepoznání a „spirituální“ růst. I tam stojí „Já“ venku, když se domníváme, že sami sebe nebo druhého (třeba klienta) můžeme nebo dokonce musíme změnit. Vůbec nám nedochází, že Já, které se chce změnit, je totéž jako to, které má být změněno! Kdyby to bylo jasné, bylo by také jasné, že se tomuto Já musíme otevřít, ponořit se do něj (tedy do sebe, tak jak jsme), klesnou do té propasti, kterou jsme. 

Ve většině psychoterapeutických přístupů, v těch oficiálně uznaných i v těch „alternativních“ jde o „sebeurčení“, “vlastní rozhodování” a „autonomii“. Vládne jim představa Já, které stojí nad vším (a mimo vše), které řídí psychiku jako kormidelník na kapitánském můstku lodi. Úplně se při tom přehlíží, že toto Já je tou psychikou, kterou má podle této představy shora nebo zvnějšku řídit. Tento vnějšek vůbec neexistuje! A protože neexistuje žádný vnějšek, neexistuje ani žádné autonomní Já, je to čirá iluze. Kormidelník je loď samotná. Skoro celá psychoterapie, ať už se označuje za „vědeckou“, „humanistickou“, „systemickou“, nebo dokonce za „duchovní“, je založena na této iluzi. 

Fenomenologie je přesným protějškem tohoto analytického postoje. Zatímco ten je agresivní, chce se svého předmětu zmocnit, penetrovat jej, definovat (tedy pevně ustanovit a obehnat plotem) a pak zmanipulovat (změnit sebe nebo toho druhého), fenomenologie je pasivní, přijímající, vyčkávající, milující. Goethe to nazval „Jemná empirie“, úžasné označení. Zatímco vědecký analytik se skepticky snaží vnější podobu (jev, vyjevení, zdání) odstranit, fenomenolog naprosto důvěřuje tomu, co se vyjeví v momentálním vnímání. To ale neznamená, že se hned vrhne za prvním zdáním, že naivně následuje to, co se mu prvoplánově prezentuje, tedy například že by jako terapeut považoval příběhy, které mu klient vypráví, a ten obal, v kterém se mu prezentuje, za celé, za všechno. To to vůbec neznamená. Co to tedy znamená? 

Znamená to, že se tomu, co se objevuje, otevřu, vystavím se tomu, úplně se tomu odevzdám. Znamená to, že zanechám veškeré snahy se něco dozvědět, veškerého analyzování, veškerého pronikání. Místo toho se tím jevem nechám zasáhnout, dovolím mu, aby on proniknul mě, aby se ke mně přiblížil. Já jsem hostitel, on je host, jemuž ochotně a přívětivě otevírám dveře. Místo toho, abych svět dobýval svým duchem, podroboval si ho, stavěl se nad něj a přivlastňoval si jej (coby domnělou znalost o něm), podrobím se já jemu (povšimněme si zde anglického slova pro porozumět: understand! [tj. stát pod – pozn.překl.]) a otevřu mu svůj dům. Pak ke mně přijde svět, přichází skutečnost, přichází ke mně život, pak začínám být živý, skutečný, pak se stávám světem. 

Ve skutečnosti to mnoho konstelářů dělá – více či méně. Ta metoda to s sebou nese, že se člověk do určité míry nechává překvapit tím a následuje to, co vyjadřují zástupci. Ale u většiny pak hned následuje vnitřní kontrolka: Je to v souladu s mými (psychoterapeutickými) znalostmi? Můžu to takhle nechat být, jak se to ukázalo? Smím to tak prostě jen vyslovit, jak se mi to najednou v duchu vyjevilo? Odkud vím, že to sedí? A také: Můžu klientovi důvěřovat, že to unese? Bude si s tím vědět rady? Samozřejmě, že všechny tyto otázky mají své opodstatnění. Vlastní otázka však zní: Čím se nechávám vést: Tím, co se objevuje, nebo tím, co si myslím (ze zkušenosti nebo z teorií, které jsem se naučil), že vím nebo co považuji za terapeuticky nebo eticky obhájitelné, anebo vjemem daného okamžiku? Hellingerovi, abych se k němu ještě jednou vrátil, to bylo naprosto jasné. Když se ho jednou v jednom kurzu nějaká žena zeptala, odkud bere jistotu, s níž činí své výroky, odpověděl: „Z přítomného okamžiku.“ A na její dotaz, jak ví, že je to správně, řekl: „Další okamžik to ukáže.“ 

Když si na svých seminářích všimnu, že je někdo nervózní nebo rozrušený, pod velkým tlakem nebo vystrašený a stydlivý, poprosím toho člověka, aby se na mě podíval. To může trvat půl minuty nebo také pět nebo deset. Nic při tom nedělám, jen tam jsem. V žádném případě se nesnažím ho prozkoumat, přijít na to, co je za jeho rozrušením nebo strachem. Někdy ale řeknu pár slov, například: “Vidím, že jsi rozrušený. To je v pořádku. Prostě se mi dívej do očí. A když to bude těžké, tak se prosím neodvracej, jestli můžeš.“ Tím pojmenuji, co se (mi) vyjevuje, a tím se ten člověk cítí viděný a už se o kousek zklidní. A když pak ještě uvidí, že od něj nic nechci, že do něj svým pohledem nepronikám, že tam prostě jen jsem, zklidní se. Ve skutečnosti se mu otevírám, nabízím se jeho pohledu, tak jak právě jsem. Bez mluvení mu tím říkám: Můžeš ze mě zahlédnout všechno. Můžeš ke mně přijít, ať už jsi jakýkoli. Já tu jsem, jen tu jsem. Pak se stane něco velmi prostého, přirozeného, co zvnějšku často vypadá jako kouzlo: Ukáže mi všechno. Spadne maska, odpor se rozpustí. A aniž bych od něj chtěl vědět sebemenší věc, uvidím ho najednou v jeho hloubce a vím vše, co pro ten okamžik a naše momentální setkání potřebuji vědět.  

To není jen technika, je to postoj, založený na chápání života, skutečnosti a pravdy, které se liší od běžného chápání, a naprosto se liší od chápání ve vědě a v psychologii a terapii, které se řídí vědou. Dá se s tím začít jako s technikou, dá se to prostě používat jako technika a mít tak první zkušenosti a poznat, že to funguje. Což je pravda, ale jen do té míry, do jaké jdeme do vnitřního postoje přijímání, bytí v přítomnosti a nechtění nic vědět. A do jaké jsme ochotni, nechat se být viděni, ba prohlédnuti, ale sami nechtít nikoho prohlédnout. Používání však musí jít ruku v ruce s upřímnou ochotou do tohoto postoje vrůstat, jinak ji druhý snadno začne vnímat jako pouhou techniku a zůstane více méně uzavřený. 

Nejde u toho jen o terapii a zacházení s klientem, jde doslova o vše, o vnitřní postoj ke světu. Klient, který ke mně přichází, je jen maličkým aspektem života a světa, které neustále čekají na to, až je do sebe opravdu pustím a budu vnímat. Které neustále čekají na to, až je přestanu zasypávat výčitkami („Svět je špatný“, „Život je nepravedlivý“), přestanu je ubíjet nebo se před nimi schovávat a chránit, jako by byly mým nepřítelem. Jak by život, svět, existence, mohly být mým nepřítelem? Vždyť jsem tu díky nim, jsem jejich produktem! Já jsem přeci život, byť třeba jen jeho maličký aspekt, ale já jím jsem. Není pro mě jiný život než ten, kterým jsem, až už žít nebudu, bude pro mě všechen život pryč. Jak by mohl být mým nepřítelem? Proč se chránit? Je to logické, je to rozumné?  

Když říkám, že život čeká na to, až se přestaneme schovávat a místo toho ho do sebe začneme vpouštět, pak to neznamená, že bychom to měli kvůli životu „udělat“. Ani to, že bychom měli schvalovat všechno, co lidstvo páchá. Není to o žádném “měl bys”, není to žádný morální nebo etický příkaz. My jsme životu nebo běhu světa naprosto jedno, může klidně čekat věčně. Svět tu prostě jen je a nesutále produkuje nový život. Jedinec nic neznamená.  

Je to obráceně: Nám život nemůže být jedno, pro nás není jedno, jestli se mu otevřeme nebo uzavřeme, jestli jeho nabídku přijeme nebo odmítneme, protože se nám to či ono nehodí – náš nos, barva pleti, naši rodiče, děti, naše dětství, naše pudy, krása, ošklivost, naše zranění, cokoli. Ano, i krásu mnozí vnímají jako břemeno, je jen málo lidí, kteří by byli víc vystresovaní než krásné ženy, téměř nikdy nejsou v pohodě. Buď si nepřipadají dost krásné nebo si připadají, že je druzí vnímají jen kvůli jejich kráse – anebo obojí naráz. Zmiňuji to jen proto, abych vysvětlil, že se proti životu dá obrátit cokoli. Vůbec to není otázka té věci samotné, je to vždy a výhradně, byť to někdy může být hodně tvrdé, věc postoje, nebo konkrétněji, našeho vědomí.