Nárok deklarovat a prosazovat moderní západní hodnoty jako univerzální, je arogancí moderního vědomí a jeho samozvaných elit. Je zaprvé nesprávný (protože tím fakticky nejsou) a zadruhé kontraproduktivní. Teprve v okamžiku, kdy by lidé moderny své takzvané hodnoty opravdu začali žít, což by znamenalo upustit od – naprosto netolerantního – nároku na univerzalitu a tolerovat všechny ostatní s jejich hodnotami, a dopřát jim svobodu být odlišní, jinak cítit, přemýšlet a žít, teprve tehdy by se tyto nové hodnoty začaly s naprostou samozřejmostí šířit a nakonec by se staly univerzálními. Tato doba však ještě nepřišla.

Povím vám k tomu jeden osobní příběh. Není to příběh z velkého světa, ale z malé vesničky a mého mládí. Budu ho vyprávět velmi podrobně, protože dokáže zviditelnit daleko lépe než teoretické pojednání, v čem tkví mladistvá arogance, proč je v období mládí nutná a jak má (pro jednotlivce i pro společnost) jako důsledek osamocení a oddělení, a v ne poslední řadě, jak je možné ji překonat a co může vstoupit na její místo.

Jako dítě jsem byl normálním vesnických chlapcem. To se začalo měnit, když jsem nastoupil na gymnázium, což bylo v této době ještě něco neobvyklého. Z mého ročníku přestoupily na gymnázium asi čtyři děti – do té doby se to nikdy nestalo -, tři z nich však hned v prvním ročníku propadly. Pro mne bylo učení celkem lehké, což vzbuzovalo závist a já se stále více stával terčem šikany, v dnešní době tomu říkáme mobbing. Jak dříve tak v dnešní době se mezi dětmi najdou specialisté v této oblasti, kteří mají talent přetáhnout ostatní na svou stranu, aby mohli neoblíbené děti vyčleňovat. Do školy jsme – mimo v zimě – jezdili čtyři kilometry na kole, nejprve ve skupině. Najednou se ostatní domluvili, že budou jezdit jinou cestou, a přestali mne brát s sebou. Musel jsem tedy jezdit sám. Důvod jsem se nikdy nedozvěděl.

To bylo tvrdé. Poprvé v životě jsem měl pocit, že někam nepatřím. Byl jsem však moc pyšný na to, abych se dlouho cítil jako oběť, a dal jsem se dohromady s chlapci z vedlejší vesnice, přes kterou vedla cesta do školy. Po dvou letech se na tuto záležitost stejně zapomnělo, protože z těchto třech spolužáků zůstal jen jeden, který se ke mně opět přidružil a později jsme se dlouhou dobu přátelili. Přesto: Bolest zůstala. Zůstal také pocit, že tam úplně nepatřím, což mi bylo čas od času – někdy skrytě, někdy otevřeně – stále znovu naznačováno. Vlastně jsem chtěl být pouze jako ostatní, ale v průběhu dospívání se rozdíly stále jasněji projevovaly. Bývalí spolužáci, kteří ve čtrnácti ukončili školu a odešli na učňák, postávali v sobotu večer nebo v něděli v malé hospůdce u baru, popíjeli pivo a kouřili. Pro mě bylo obojí moc primitivní. Já jsem byl naprosto fascinován Beatles, kteří v té době měli své první hity, a brzy i celou anglickou beatovou scénou. Oni poslouchali německé šlágry. Měl jsem kamaráda, který měl podobné vnímání a smýšlení jako já. Nosili jsme kalhoty podle nejnovější módy, nahoře úzké a dole široké a ohnuté (peníze jsem si na to vydělával o prázdninách na stavbě). Když mi bylo sedmnáct, založili jsme klub pro mládež, ve kterém se hrála jen anglická beatová hudba (v rádiu se kvůli tomu museli poslouchat anglické vojenské stanice) a říkali jsme si „The Strangers“, cizinci, a náš klub se jmenoval „Stranger Club“. Ve vesnici byly naše aktivity sledovány s velkou nedůvěrou, což mé postavení outsidera ještě zesílilo. Název „The Strangers“ byl mým nápadem, a byl dokonalým vyjádřením mého životního pocitu. V mezičase jsem ale byl hrdý na to, že nejsem jako ostatní, být „strangerem“ byl můj image, a moje vlasy byly stále delší. 

Co jsem byl schopen viděl až o hodně později: Byla to moje ochrana, chránilo mne to před bolestí z toho, že k ostatním nepatřím. Takováto bolest je pro mladého člověka nesmírně hluboká, a nikdo jí nechce cítit. Pro dítě je pocit bezpečné sounáležitosti s rodinou životně důležitý, a ani mladistvý nemůže být vnitřně sám. Člověk si může ale velmi dobře namluvit, že mu jsou ostatní ukradeni, a to jsem také dělal. Já to prostě otočil: Ostatní jsou pro mne moc primitivní. Začal jsem bojovat proti každé staré tradici naší vesnice, zpochybňoval jsem všechno, a protože jsem jazykově nebyl úplně nenadaný, uměl jsem dobře mluvit, tak jsem v osmnácti začal psát články do lokálních novin, a stal se veřejným pohoršením naší vesnice, na což jsem byl jaksepatří pyšný. Samozřejmě jsem měl také pár obdivovatelů (hlavně mezi děvčaty), většina z nich však byla mladší než já. Když mi tehdejší okresní předseda CDU, který byl na cestě stát se zemským radou, nabídl místo jako jeho nástupce v Mladé Unii, skoro mne to urazilo. Místo toho jsem založil vlastní politickou žákovskou skupinu v oblasti, kde získala CDU při volbách 80%. Krátce: byl jsem exponentem nového ducha doby, který od půlky šedesátých let zachvátil celou zemi, a stavěl jsem se proti všemu a každému, kdo nebyl v mém smyslu „pokrokový“. Byl jsem vylepšovatelem světa, chtěl jsem nový, jiný, lepší svět. A já jsem věděl, co bylo lepší. Svoboda, rovnost, bratrství, tolerance – všechny tyto hodnoty moderního vědomí, to byly i moje hodnoty a byl jsem na to velmi hrdý. Netolerantní byly jen ti ostatní, byly věčně včerejší.

Zároveň jsem měl stále touhu někam patřit. Že jsem to sám podrýval, toho jsem si nebyl vědom. Byl jsem vcelku dobrý a vášnivý fotbalista a velmi jsem se angažoval ve znovuoživení tehdy skomírající fotbalové tradice naší vesnice. To se mi také (s pomocí druhých) dařilo, ale i tady jsem byl postupně vytlačován do role outsidera, přestože jsem se velmi snažil nasazovat pro celou skupinu. Už dávno jsem si také zvykl chodit o víkendu (ale až po fotbale) pít s ostatními do hospody, ale hlavně proto, abych později po půlnoci, když se hospoda vyprázdnila a u baru stálo už jen pár posledních hostů, zpíval v pozdviženou pěstí melodii „Internationale“, čímž jsem zlobil hospodského a jeho kamarády, kteří byli vyznavači CDU.      

Toto mne dále  doprovázelo až daleko do mých čtyřicátých let, a vskutku: byl jsem plný arogance, ale vždy to pro mne bylo naprosto nepochopitelné. Dobře, rád jsem občas provokoval, chtěl jsem ale vždy to správné a dobré, a ani ne sám pro sebe – přesně tak, jak to Strenger vyzdvihuje pro moderní inteligentní elitu. V této době jsem vesnici už zpola opustil. Studoval a žil jsem přes týden v Bonnu, doma jsem byl jen o víkendu. V 25 letech jsem se do Bonnu odstěhoval úplně (samozřejmě na privát, společně s jinými mladými, tak jak se to pro progresivního člověka slušelo). O rok později jsem se oženil a skončil s fotbalem, který byl mimo mých rodičů mé poslední spojení s vesnicí.

O patnáct let později se stalo něco zvláštního a naprosto nečekaného: přestěhoval jsem se zpět do Marmagenu, dokonce do domu svých rodičů. V mezičase jsem založil rodinu, měl dvě děti, bydleli jsme ve Wuppertalu, kde jsem pracoval na univerzitě, ale už jsme se tam necítili dobře. Svou univerzitní kariéru jsem o dva roky dřív ukončil a snažil jsem se profesně nově usadit jako psycholog a terapeut. Byl jsem tehdy „sannyasinem“, jedním z pověstných „Bhagwanových učedníků“, což jsem v té době navenek zřetelně ukazoval tím, že jsem nosil pouze červené oblečení. Dokonce jsem o tom napsal jednu knihu.(76) Epizoda s červeným oblečením v mezičase pominula, ale naši sousedé mne tak vídali několik let, a některým z nich se to zajisté nelíbilo, přestože o tom nikdo otevřeně nemluvil. Tím jsem mimochodem opět oslavoval svou roli jako „stranger“. Když se na univerzitě tehdy jeden profesor zmínil o mém svítivě červeném obleku („Vy jste dnes ale velmi pestrý“), odpověděl jsem mu: „Té vaší šedé nudě by taky trochu barvy neuškodilo.“ Dnes jsem udiven nad tím, jak tolerantně se ke mně a mé rodině mnozí lidé chovali, také v našem obytném bloku. Přesto však zrovna tam bylo i pár takových, kteří mou ženu a děti šikanovali, a z tohoto důvodu tam už moje žena nechtěla bydlet.

Při jedné rodinné návštěvě mi má matky vyprávěla, že nájemci bydlící v bytě, který můj otec  před patnácti lety vybudoval ze staré stodoly patřící k našemu domu, čekají další dítě a ptali se jí, jestli by nemohla byt zvětšit. Místo tam sice bylo, ale přestavba by vyžadovala dost velký zásah do domu. Můj otec v mezičase zemřel a moje matka se na přestavbu sama necítila. Po cestě z návštěvy se moje žena náhle zeptala: „Proč se tam nepřestěhujeme my? Přestavbu mužeme udělat sami, tím by se ulevilo Tvé matce a my bychom měli končně kde bydlet.“

Byl jsem šokovaný. „Já do Marmagenu? Víš, co by to znamenalo? A pak ještě hned vedle mé matky? – Ne, to nepřichází v úvahu, to prostě nejde. Nemohl bych tam žít svůj život.“ To téma ale zůstalo v prostoru a pracovalo ve mně. Později, když moje žena ukládala děti, jsem se stáhl a najednou mi přišla myšlenka:  Proč ne? Čeho se bojíš, čemu se vyhýbáš? A potom: vždyť jsi dělal víc než pět let terapii – jsi teď volný nebo snad ne? Jestli ta terapie k něčemu byla, tak bys měl být schopný žít i v Marmagenu!“ To bylo ono: Chtěl jsem to vědět, chtěl jsem vědět, jestli mi terapie a meditace také k něčemu byly, jestli se mé osvobození od starých příběhů opravdu odehálo nebo jestli jsem si to jen namlouval. Bylo tedy jsné, že se má rodná vesnice Marmagen měla stát testem reality. Dodatečně jsem si uvědomi, že mám rád nejen okolí Eifel, ale i svou vesnici, a že bych tam vlastně opravdu žil rád. Takže jsem zavolal své matce a řekl jsem jí: „ Jestli chceš a vydržela bys to, že bych tam žil svůj život a ty by ses nevměšovala, tak se do toho bytu nastěhujeme my.“ Bylo tam ještě pár malých překážek, ale jakmile byl záměr vysloven a má matka souhlasila, tak zmizely jakoby samy od sebe. Největší problém: filipínská rodina, která tam žila již 15 let a jejíž děti mé matce říkaly „teto“, si našla záhy nový dům hned za rohem, který byl pro ni vhodnější a který si mohla dokonce koupit. Všechny dvěře byly tedy otevřeny, a krátce po mých 41.narozeninách jsem byl zpět v Marmagenu. 

O rok nebo dva později se stalo to, čeho jsem se obával: minulost mě dohonila. Chtěl bych předeslat, že to bylo velké štěstí, jako často, když se snažíme něčemu vyhnout, co je nevyhnutelné. Zpočátku to však vypadalo úplně jinak. Ve vesnici stále jedna velká vila, kterou začátkem minulého století postavil v tehdelší době nejbohatší člověk vesnice, majitel pily, jejíž zákazníkem býval i císař Wilhelm. Později tam bydlel poslanec spolkového sněmu za CDU (ten samý politik, který mne chtěl v mých 18ti letech dosadit jako svého nástupce v Mladé Unii), a nedávno ji získala jedna rodina z Kolína. Žena byla Francouzska a otevřela si tam malé bistro. Po jídle jsme se dali do řeči. Jídlo mi nechutnalo a já jí to řekl. Ona řekla: „Umíte to lépe?“ Já na to: „Ano.“ Ona: „K tomu se ještě vrátím.“

O několik dní později mi zavolala: „Starosta se mne zeptal, jestli bych mohla uvařit pro delegaci obce, je to asi 20 lidí. Já to neumím. Umíte vy?“ Přislíbil jsem a uvařil pro skupinu vegetariánské jídlo (byl jsem vegetariánem, což bylo v té době velmi neobvyklé), a všichni byli nadšeni. Nato se mne žena zeptala, jestli bych pro ní nemohl vařit častěji. Vzhledem k tomu, že byla Francozska, každý v jejím bistru očekával něco chutného a vyjímečného, ona ale neměla o dobrém jídle ponětí, a o vaření už vůbec ne.

Souhlasil jsem, pod jednou podmínkou: že budu moci v jejím domě pořádat semináře. Bylo tam několik hostinských  pokojů, ve kterých mohli přespávat přespolní hosté, ve sklepě jedna místnost, která se dala přestavět na místnost pro semináře, a já hledal místo, kde bych mohl dělat svou terapeutickou práci. Místnost byla přestavěna a já začal pořádat své první semináře. Po nějaké době však došlo k nepříjemné situaci: Oznámila mi, že už se mnou nemůže spolupracovat. Byl jsem naprosto vyveden z míry: „Jakto?“ Ona: „Ty nevíš, co se o tobě ve vesnici povídá?“ Já to nevěděl. „Prý jsi příslušníkem sekty. Farní výbor řekl rodičům mladistvých, aby své děti nenechávali navštěvovat moje bistro, prý tu ve sklepě stojí socha Bhagwana a pořádají se tu sexuální orgie, a já byla vyzvána se s tebou rozejít.“ Nevěděl jsem jestli se mám smát nebo být naštvaný, bylo ve mně obojí. „Ty přece víš, že jsou to všechno nesmysly“, řekl jsem jí. „Ano, vím, ale nemám na vybranou. Jinak jsme vyřízeni.“ 

V této době jsem své červené oblečení dávno odložil a mé spojení k Oshovým sannyasinům, jak se dřívější Bhagwanové nazývali, bylo založeno pouze na několika osobních přátelských vztazích a mém vnitřním, duchvním spojení s Oshem. Beztoho jsem nikdy nepatřil k žádné organizaci, vždy jsem pracoval a žil výlučně pro sebe, a nikdy neexistoval nikdo, kdo by mi říkal, co mám nebo nemám dělat. Jediná pravda spočívala v tom, že jsem byl s tímto spirituálním mistrem v duchovním spojení. Na té celé záležitosti mne nejvíce zlobilo, že mne osobně neoslovil nikdo z celé vesnice, ze které jsem koneckonců pocházel a ve které žila moje rodina z matčiny strany již několik generací (takže jsem s mnohými vzdáleně příbuzný). Předsedu farní rady, kterého jsem dobře znal, jsem ohledně této záludnosti konfrontoval a byl jsem připraven táhnout do boje. Ale moje působení ve vile skončilo, to bylo jasné. Protože i majitelka vily mne zklamala, zachovala se vůči velkým pánům naší vesnice podlézavě – přestože byla dcerou pronásledovaného španělského komunisty, který musel emigrovat do Francie.

V dalších dnech jsem šel ráno k pekaři. Objednal jsem si tři housky a prodavačka mi jich do sáčku strčila pět, přesto mi účtovala jen tři. „Já jsem si ale objednal jen tři“, řekl jsem. „To je v pořádku“, odpověděla a mrkla na mne. Okamžitě jsem věděl: „Ukazujemi mi, že se mnou sympatizuje a že je na mé straně.“ To byl hezký dárek po ránu. Když jsem vyšel z pekařství, míjel mě na druhé straně ulice Karel. Pocházel stejně jako můj otec z vedlejší vesnice a já ho znal už od útlého dětství. Hrávali jsme spolu fotbal, a býval mým konkurentem na důležité herní pozici. Nepovažoval jsem jej za svého přítele, ale snášeli jsme se. A teď na mne přes ulici volal příjemným, takřka přátelským hlasem „Bré ráno, Wilfriede!“. Říkat „Bré ráno“ k vesnickým zvykům patřilo, ale přidat k tomu ještě jméno, to se dělalo jen u lidí, které měl člověk rád. Byl jsem překvapen, ale bylo to očividné: Někdo další, kdo mi dává najevo, že se mnou sympatizuje a je na mé straně!  

Šel jsem dál a náhle mnou projel blesk poznání. Bylo tak prosté, že jsem mohl jen vrtět hlavou nad svou slepotou, která trvala desetiletí: Jsou tu lidé, kteří mě mají rádi a jiní, kteří mě rádi nemají. A mně se přece daří stejně: Jsou tu lidé, které mám rád a jiní, které rád nemám. To je vše.                    

Najednou jsem rozpoznal svou pýchu. Já jsem se vždy stavěl nad ostatní. Ano, byla to pravda, byl jsem jiný než ostatní, vlastně už jako dítě. Chtěl jsem k nim patřit, ale zároveň taky nechtěl. Chtěl a musel jsem zůstat věrný sám sobě a zároveň být a žít jako ostatní. Chtěl jsem být ve své jinakosti uznávám a milován. To bych ale musel být stejní jako oni, a to něšlo. I když jsem se snažil, moje jinakost ke mně patřila, nemohl jsem ji stále utajovat, ostatní to stejně cítili. Abych to mohl vydržet, opovrhoval jsem těmi, kteří mne nemilovali. Oni mi samozřejmě stále znovu dávali najevou svou moc, moc většiny, která byla v mých očích zároveň mocí hlouposti a tuposti. Opovrhoval jsem jimi a stejně jsem chtěl, aby mě milovali nebo alespoň respektovali.

Bylo to klasické dilema.  Trčel jsem v pasti „dvojího života“ dítěte, o kterých mluví Hillman. V dětsví a mládí, kde se to projeví poprvé opravdu citelně, je toto dilema neřešitelné. Neměl jsem jinou volbu než svou aroganci, když jsem nechtěl sám sebe zapírat a ztratit. Ani to, že jsem nechtěl sáme sebe ztratit, nebyla moje volba, prostě jsem takový a stále jsem. Moje pýcha byla mou obranou a zbraní zároveň. Když mi bylo zhruba dvacet, tak jsem se na jedné taneční zábavě začal více bavit s jednou slečnou. Když jsem pak procházel kolem baru, zarazil mě jeden stejně starý mladík, uděřil mě pěstí do obličeje a řekl něco jako „Prsty pryč od mé přítelkyně!“ Mohl jsem se s ním klidně poprat, ale místo pěstí jsem do něj uděřil jedinou větou: „S takovým idiotem, jako jsi ty, se neperu.“ A šel jsem se opět bavit s jeho „přítelkyní“.                                                                    

Toto dilema ohledně sounáležitosti a k tomu potřebného přizpůsobování se, „být sám sebou“ nebo „jít svou vlastní cestou“ se dá vyřešit teprve v dospělosti. Je možné jej pak vyřešit, protože už nejsme závislí na tom, že někam patříme. Vnitřně si možná stále ještě přejeme někam patřit, ale už to nepotřebujeme. To uvolňuje prostor k tomu, abychom mohli vidět sami sebe a nahléhnout na toto dilema zvenčí. Když se na to můžeme dívat zvenčí, tak už v tom nevězíme. Přesně to se mi stalo tehy, když jsem šel ráno do pekařství a zpět. Tehdy jsem poprvé uviděl svou pýchu, viděl jsem své postavení ve vesnici a své vztahy s jejími obyvateli poprvé zvenčí, podobně jako se můžeme vidět zvenčí, když nás někdo natáčel a my se na ten film pak díváme, nebo když poprvé slyšíme svůj hlas a způsob mluvení nebo zpívání zvenčí, tak jako nás slyší ostatní, když se to natočí a pak přehrává. 

Jak jsem mohl očekávat, že mě ostatní budou akceptovat nebo dokonce mít rádi, když jsem na ně shlížel zvrchu? Když jsem se stejně jako ve svém mládí snažil všechno, co pro ně bylo důležité, pohanit a zničit? Když jsem po nich vyžadoval, aby mě v mé jinakosti nechali a respektovali, musel jsem je – a to jsem si uvědomil z čista jasna – také nechat a respektovat takové, jací byli. Musel jsem svět, v tomto případě svět mé vesnice, přijímat a nechat, jaký byl. A rovněž ty, kteří tento starý svět a tradice se vším, co k nim patřilo, chtěli uctívat a uchovávat. A to nejen navenek, mým vnějším chováním, ale také a především vnitřně, v celém mém postoji vůči vesnici a jejím obyvatelům. Kdyby to ode mě někdo požadoval v minulosti, bylo by to naprosto nemožné, nikdy bych se nepovolil. S tímto poznáním přišla pokora jakoby sama od sebe. Ale bez lásky a přívětivosti prodavačky Anny a mého fotbalového konkurenta Karla by k tomu možná nikdy nedošlo.

Účinek byl však očividný. Navenek jsem nic neudělal, a přesto se můj vztah k této vesnici a jejím obyvatelům změnil. Dodnes nevím, co si ostatní o mně myslí, a také mě to už nezajímá. Já ale vím, co si o nich myslím a co k nim cítím: respektuji je. Vážím si každého a nechávám ho takovým, jaký je. Už nechci nikoho měnit. Ani v Marmagenu, ani mé klienty a žáky, ani svět. V Marmagenu jsem se naučil, co se potom stane: nechají vás na pokoji. Bydlím zde již dalších třicet let a nedovedu si představit lepší místo. Nechávám ostatní být takovými, jací jsou, a oni nechávají mě. To také znamená, že může někdy dojít k hádce, ale to se prakticky už nestalo. A musím podotknout, že vesnice se změnila sama od sebe. To dělá život úplně sám. Jedni se drží tradic, a druzí, kterých je v mezičase většina, se na to dívají, ale v podstatě je jim to jedno.

Konflikt mezi potřebou sounáležitosti (uznání a lásky) a „být sám sebou“ se táhne nejen mým životem, ale vídám ho u skoro všech svých klientů. Rozpustí se až v okamžiku, když jsme vnitřně připraveni stát ve světě sami a sami také jít svou cestu. K tomu je zapotřebí vidět, že už dávno sami jsme a že své rodiče nepotřebujeme. 

Pak už se od nich nemusíme osvobozovat. Právě v tomto uvědomění spočívá svodoba. Je možné k rodině navenek patřit, ale vnitřní potřeba sounáležitosti pominula. To neplatí jen pro rodiče, ale také pro vztahy k druhým. K tomu také patří, že naše sebepřijetí není závislé na uznání druhých, musí přicházet z vlastního nitra, z poznání, že nemůžeme být jiní než jací jsme. Tímto končí boj s ostatními a také boj nás samotných se sebou. Pak jsme také dospělí.

Mladistvá pýcha je ochranou, ochranou před vlastní slabostí, kterou si mladý člověk nemůže připustit, stal by se tím opět dítětem potřebující ochranu rodičů. Proto se staví nad ostatní a v první řadě nad své rodiče. Jsem lepší než vy, to je jeho poselství a také jeho víra. Já vím všechno lépe – vím například lépe, co svět potřebuje; vy děláte všechno špatně, už vždycky jste všechno dělali špatně – to je centrální obvinění studentského hnutí šedesátých let vůči generaci rodičů, a také centrální obvinění dnešní liberální elity, té, která chce ze světa udělat „lepší místo“, vůči těm, kterým se toto místo zdá být celkem v pořádku. 

Wilfried Nelles: Samota a domýšlivost mládí a moderního vědomí – osobní příběhNejde přitom o to, jestli nelze dělat nějaké (nebo i mnoho) věcí lépe nebo jinak. To lze vždy. Jde spíše o vnitřní postoj. Můžu vychovávat své děti jinak než jsem byl vychovávám svými rodiči. V podstatě dokonce musím, protože já sám jsem jiný, svět je jiný, budoucnost dětí je jiná, a vědomosti ohledně mnohých věcí se změnily. Když ze mne moje matka chtěla vychovat „dobrého hocha“, tak se řídila tím, co v její době platilo za dobré a o čem se v té době věřilo, že je potřeba s dětmi dělat, aby z nich něco bylo – například zlomit jejich vůli a trestat jejich „nepřístojné“ chování bitím a zamykáním. Tím jednala podle svého nejlepšího vědomí i svědomí. To samé platí také pro mě a mé děti a jejich zacházení se svými dětmi, i když to děláme úplně jinak než naši rodiče: každý následuje vědomí své doby a k tomu možná přidá pár svých akcentů. Můžeme dělat vše jinak, aniž bychom se proto cítili být lepšími lidmi.