Nebyl jsem sice vysoce nadané dítě a nejsem chytřejší než mnozí jiní, naopak, existuje spousta inteligentnějších lidí než jsem já. Přírodním vědám nerozumín takřka vůbec a abstraktní myšlenkové pochody mne unavují a nemám o nich vysoké mínění. Tato věta tedy nemá nic společného s faktickou vševědoucností nebo vyjímečným intelektem. Měl jsem však pro všechno, co mne zajímalo a co jsem si dokázal prostorově nebo obrazně představit, již od útlého dětství velmi jasnou vnímavost. Nemusel jsem se nikdy nic učit, okamžitě jsem to pochopil, když jsem to slyšel a také jsem si to zapamatoval. 

Moji rodiče měli jen základní vzdělání, můj otec byl malířským mistrem a matka v domácnosti, nikdy se žádnému povolání nevyučila. Můj talent sice poznali a podporovali mě, jak nejlépe mohli, ale sami od sebe se mě nikdy nepokoušeli naučit číst nebo počítat. Ani by k tomu neměli čas. Já se jich ale asi neustále ptal, a tak mi to ukázali, a když jsem nastoupil do školy, uměl jsem například sčítat a odečítat dvoumístná čísla, odříkat abecedu ve spánku a také trochu číst. Jednoduše to na mne přišlo. Proto jsem se také do školy těšil v domění, že se tam budu moci pořádně učit. Po dvou týdnech přišlo velké zklamání: Protože jsem odpovídal na každou otázku učitelky okamžitě správně, přestala mě vyvolávat. Ještě dnes slyším její slova: „Wilfriede, ty už víš všechno, co se ostatní musí ještě naučit, a proto tě už nebudu vyvolávat.“

Nyní stojím ve své vlastní konstelaci a slyším svou zástupkyni za Wilfrieda, který ještě není ani narozen a nebo teprve krátce, jak říká: „Všechno vím.“ Byla to pravda. Byl a je to základní pocit, který mne celý můj život doprovázel. Ale kdo by se odvažoval něčemu takovému o sobě věřit? Že všechno ví? A co to znamená? Samozřejmě jsem se neodažoval.

Ve škole to potom pokračovalo tak, že jsem si to nechtěl nechat líbit, že už nebudu vyvolán a nesmím říci, co vím. Co tady mám dělat? Tak jsem se nadále hlásil a když jsem nebyl vyvolán, prostě jsem odpověď nahlas vykřikl do třídy. Tímto začala moje kariéra jako rušitel, která trvala až do maturity. Posílali mě, jak už to tehdy bývalo běžné, do kouta. Časem mě to nudilo, a když mě přece jen něco zajímalo, tak jsem nadále „rušil“ tím, že jsem mluvil bez vyzvání nebo to sdílel se svým sousedem. Výsledek byl naspán na mém prvním pololetním vysvědčení (ještě beze známek): „Wilfriedovo úsilí polevilo.“ Byla to tedy moje vina, a to z důvodu, že jsem si  své vědomosti nechtěl nechávat pro sebe, že jsem je chtěl sdílet. Poselství pro život: Když nahlas řekneš, co víš, tak tím rušíš a budeš potrestán. 

Na gymnáziu pak přišlo období, kdy se mé výkony stále zhoršovaly, protože jsem neposlouchal nebo protože bylo zapotřebí se také jednoduše něco naučit, což mě nebavilo, protože to pro mě bylo těžké – nikdy jsem se nenaučil se učit. I tady to bylo tak, že jsem se věci, které mne zajímaly, pochopil velmi rychle a jakoby sám od sebe, stačilo jen poslouchat. Probíhalo to podobně – dost jsem toho věděl a chtěl jsem k vyučování přispět, což ale většina učitelů nechtěla slyšet, protože by to narušilo jejich předem připravený plán výuky. Ale mnohé mi také uniklo, takže jsem posléze to, co bylo požadováno, většinou nevěděl a neuměl. Když jsem v patnácti klesl tak hluboko, že jsem v prvním pololetí měl to nejhorší vysvědčení, jaké si člověk mohl představit a hrozilo mi vyhození ze školy, další půl rok jsem se opravdu snažil. Sice jsem nepostoupil (ale z čisté zákeřnosti učitelů, moje známky byly takové, že by se to v dnešní době dalo zažalovat), ale až do maturity jsem byl nejlepší ve třídě. Potom, co jsem mohl odložit tak „blbé“ předměty jako fyziku a chemii, musel jsem si dávat pozor jen v matematice, abych neměl pětku, ale jinak stačilo, abych při vyučování dával pozor a účastnil se, a v řečtině a latině si doma ještě jednou zopakoval texty. Sice mi stále ještě hrozilo, že budu vyhozen ze školy, když budu učitele z náboženství, dějin nebo filozofie zahánět do úzkých, ale mé výkony mě chránily. 

Takže jsem se ve škole – mimo mnohého užitečného – naučil především dvě pravidla chování:

1. Je lepší, si své vědomosti nechávat pro sebe, popřípadě říci jen to, co druzí chtějí slyšet.
2. Když budeš podávat výkony, jsi chráněn, jinak tě ostatní zničí.

To první pro mne sice nepřicházelo v úvahu, nebyl jsem prostě nikdy tím, kdo by si dokázal svůj názor dlouho nechávat pro sebe, naopak to vedlo k tomu, že jsem se projevovat často v nesprávném okamžiku nebo moc ostře a takovým způsobem, že to u ostatních naráželo nebo to dokonce vnímali urážlivě. To se mi občas stává ještě i dnes, přestože to nezamýšlím (někdy mi to však činí ohromnou radost, a musel jsem se naučit ovládat, abych to nepřeháněl – tak jsem se později mstil svým učitelům). 

Jiný příběh: Po své čtyřicítce jsem už nevěděl, kam profesně dál. Nově započatá dráha jako terapeut drhla, klienti skoro nechodili, všechno ostatní jsem ukončil a už jsem se nemohl vrátit. Žil jsem z výdělků své ženy a částečně z podpory nebo dělal výpomocné práce. Tehdy jsem dostal radu, že poblíž města Kassel žije žena, která je schopna nahlédnout do hloubi člověka a vidí, kým opravdu je. Tak jsem si u ní domluvil termín a jel tam. Přijel jsem k skromnému rodinnému domku v nově vybudované čtvrti města, na dveřích byl skromný štítek „Barbara Meinecke – Dialog“, a dveře mi otevřela stejně tak skromná žena ve věku zhruba padesáti let. Potom, co jsem se usadil na pohovce a několik minut jsme si nezávazně povídali, napsala něco na kus papíru. Když jsem potom začal mluvit o svém tématu, ukázala mi, co napsala, a to dříve, než jsme obsahově začali cokoliv probírat: „Wilfried se stane světoznámých terapeutem.“ Bum! Moje reakce byla dvojaká: Tomu jsem nemohl uvěřit. Bývalo by mi stačilo, kdybych měl měsíčně deset sezení a jeden workshop s deseti účastníky. Navíc jsem pochyboval o tom, jestli býti terapeutem je pro mne opravdu to pravé – a přesto: nějak jsem okamžitě věděl, že má Barbara pravdu. Už to tu bylo znovu, toto zvláštní vědění. Hluboko uvnitř jsem věděl, že má Barbara pravdu, přestože to odporovalo všemu, co racionálně leželo v oblasti možného. Vlastně jsem se považoval za celkem dobrého terapeuta a nechápal jsem, proč si toho nikdo nešiml, mimo těch pár klientů, kteří ke mně příležitostně zašli. Ale nedokázal jsem si tehdy vůbec představi, jak bych svou prací měl uživit rodinu, a ještě méně, že bych se měl stát „světoznámým“. Řekl jsem na to: „Kdybych tomu věřil, tak by mé ego tak vyrostlo, že bych zešílel.“ Její odpověď: „To už se stalo. Ty své ego jen schováváš pod kobercem.“

Opět měla pravdu: Vnitřně jedna část vě mně věřila, že jsem hodně dobrý, i když třeba ne nejlepší, ale neodvažoval jsem se to navenek ukazovat, protože tam byl ještě jiný hlas, který říkal, že to nemůže být pravda. Byl to také zážitek ze začátku mé školní doby: už nebudu vyvolán a pokud nechci stát v koutě na hanbě, musím strpět nudné vyučování a vysvětlování pro ostatní děti – a to můžu vydžet jen, pokud si budu říkat: Vím všechno lépe. To ale můžu jen potají. Zároveň jsem věřil tomu, že jsem větší, než jsem ve skutečnosti byl. V terapii jsem byl naprostým začátečníkem. Měj jsem sice dobrou intuici, ale to také bylo všechno. A to jsem také věděl. Bylo to podobné jako ve škole: „Věděl“ jsem všechno, ještě dřív než jsem se to správně naučil.

Vniřní příkaz

Tak jsem tam stál před svou skupinou a slyšel slova „Všechno vím“ a okamžitě jsem věděl, že to – nějakým způsobem, i když jak přesně, jsem nevěděl – byla pravda. Stál jsem tam a připadal si jako nahý. Potají si myslet, že „Vím to lépe“ je lehké a také arogantní, ale říci otevřeně „Vím všechno“ znamená naprostou nahotu, v tomto případě před mými klienty a žáky. Co si o mě budou myslet? I teď, když tento příběh sepisuji, připadám si dost nahý.

Když jsem pak pohlédl na zástupce na pozicích dítěte a dospívajícího a zeptal se, jak se jim daří, zrcadlili mi přesně můj příběh, především mé zkušenosti ze školy. Nic o tom nevěděli, ale to, co řekli, obsahovalo nepřímo všechno, co jsem tu popsal. U dospívajícího byla jeho pýcha naprosto hmatatelná, stál úplně nad všemi a nad vším, a budil dojem, že se přitom cítí skvěle. Nejprve se díval i na mne zezhora. Okamžitě jsem si vzpoměl na jednu svou fotku, kdy jsem jako mladý reportér u Kölnische Rundschau (Kolínský zpravodaj, německý denní tisk, pozn.překl.) seděl v redakci a šklebil se do kamery –  nohy na stole jako kovboj. Na jednu stranu to přesně souhlasilo: cítil jsem se přitom skvěle. Ale nyní jsem byl schopen vidět také svou osamělost, a že jsem to, co jsem považoval za slabost, především své pocity, za žádnou cenu nechtěl ukázat světu. Musel jsem se smát, ale nesmál jsem se tomu dospívajícímu (on to také tak nevnímal), smál jsem se jen sám sobě. Bylo to tak uvoňující! Pro něj (mé tehdejší Já) jsem vnímal pouze lásku a také trochu úcty. Tak jsem mu řekl: „Dělal jsi to úžasně, ale teď už to nepotřebuji. Teď prostě řeknu, co vím.“ 

Tím se všichni okamžitě uvolnili. Zástupkyně na pozici jedna velmi zvážněla a řekla něco jako: „Když to opravdu uděláš, tak bude všechno dobré.“ Znělo to jako by řekla: pak budu vysvobozena. Možná to také tak vyslovila. Takže toto bylo ve mně už od začátku, to si ode mě život žádá. Můj celý profesní život, mé celé spirituální hledání se točilo kolem tohoto, aniž bych si to uvědomoval. Nyní jsem to poprvé viděl ve vší jasnosti. 

Hluboce mne to zasáhlo a věděl jsem, že je to mým úkolem –  co po mně život chce a co také chce ven z mého nitra: jednoduše dokázat říci to, co vím (nebo se domnívám, že vím), ať už se to ostatním líbí nebo ne, aniž bych se musel nejprve ujišťovat, že je to jistě pravda nebo jestli to jsem schopen dokázat – tak jak jsem to dělal jako malý kluk, dokud mne to ve škole neodnaučili. A když přitom řeknu něco špatně – no a co? Můžu se jednoduše opravit nebo nechat opravit. Už tu není nikdo, kdo by měl takovou autoritu (jakou měli tehdy učitelé), aby mi to mohl zakázat. Můžu si to zakázat sám sobě, ze strachu před napomínáním nebo ztrapněním. Nejde o to, jestli jsou moje vědomosti opravdu správné, ale spíše o to, abych svým vědomostem (nebo tomu, co za ně považuji) důvěřoval. To byla hodina zrození procesu životní integrace.  Všichni účastníci si tento proces také chtěli projít a nakonec jsem věděl, že toto bude moje nová, moje opravdová práce. Všechno ostatní bylo pouhou přípravou. 

Jak je možné něco takového vědět již při nebo dokonce před svým porodem? Co je to za vědění? Nejprve: Nemá to nic společného s myšlením, vědění nemá zásadně nic společného s myšlením. Co si člověk myslí, to neví a proto to musí dokazovat (aniž by důkaz znamenal, že bychom to nyní jistě věděli, jinak by věda nemusela stále staré, již „dokázané“ poznatky znovu opravovat, a neexistovaly by také žádné justiční omyly). Když člověk něco ví, tak už o tom nepřemýšlí. Vědění pochází z ne-přemýšlení – později se k tomu ještě vrátím. Samozřejmě to novorozenec neví v kognitivním slova smyslu, také si to neuvědomuje. Je to vnitřní vědění, které je samotnému člověku ještě skyrté, od začátku jej však již provází. 

Je to tím, co Hillman označuje jako život, se kterým se člověk rodí, které již existuje a které si v sobě nese, zatím ještě uzavřeno a zahaleno jeko rostlina ve svém semínku.  Lze to cítit, tušit, už u dítěte je to patrné, avšak zkušenosti, kterými potom projde, to mohou někdy zasypat, někdy zbrzdit, někdy však i znovu odhalit nebo dokonce zesílit. U mě to bylo tak, že moji rodiče a obzvlášť můj dědeček (který zemřel, když mi bylo jedenáct) viděli, že mám určité nadání, aniž by byli schopni to přesně pochopit. Ale podporovali mě v tom, jak jen to pro ně bylo možné. Všude jinde jsem s tím narážel. 

Toto nadání však ani zdaleka neznamená, že bych všechno věděl. Ještě větší šílenství by nešlo. Celé pozdější roky jsem o tom ani nepřemýšlel, co by to mohlo znamenat. Spíše je to tak, jak říká Rilke: „Jde o to, abychom všechno žili.“

To znamená: Jde o to, žít tuto větu; nechat ji v sobě ožít; nechat ji být hybnou silou. Je pak možné, že povede k poznatku, že vůbec nic nevíme – ale možná že právě tato věta je začátkem všeho vědění. Ať už je to jakkoliv: Jde o to, žít všechno, vydat se životu napospas. 

Život je potom proces, ve kterém se semínko, v každém v nás sídlící potenciál, otevře, roz-vine a roz-halí, tím, že nejprve přijde na světlo, rozvine stonek nebo kmen, malé lístečky, stane se z něj malá kytička nebo velký strom a zplodí květy a plody – když půjde všechno dobře. V každém případě v sobě semeno nese touhu stát se tím, čím ve svém nitru již je. To je naší nejhlubší vůlí: stát se tím, čím jsme. Je to vůle života samotného, která v nás působí. Pro ni existujeme. Ne proto, abychom se stali něčím jiným (tak jak to vidí moderní vědomí), ale abychom se stali tím, čím jsme. A přesně to je svoboda, a přesně to je také pokora. Pokora neznamená udělat se co možná nejmenším, pokora znamená se podvolit své vlastní velkosti, která je velikostí života. 

Jinak řečeno: Život je rozvinutí toho, čím ve svém jádru od prvopočátku jsme. Není to cesta od A do B, od tohoto místa někam jinam, k nějakému dálnému cíli, je to cesta od a do A. Něco jako rozbalování dárku, jehož obsah už možná tušíme, ale nevíme doopravdy. Jsme sami se sebou v jednotě a cítíme svobodní a šťastní, když si všimneme, že se naše semeno rozvíjí. Fyzicky se rozvíjí v našich dětech a proto nás děti činí šťastnými a dokonce svobodnými, přestože nás svazují jako sotva něco jiného. Duchovně se semínko rozvíjí, když následujeme naše vnitřní určení a to se v nás rozvíjí samo od sebe. 

Před třemi lety mě k tomu po naší letní akademii (která je pro mne stále zdrojem inspirací) jeden krátký text, jmenuje se „Cesta“ a je zveřejněn v mé knize algoritmů „Vědomí je všechno – všechno je vědomí“.