Realita života – trauma?

Realita života – trauma?

Po cestě potkávám Manfreda. Manfred je požárníkem, hasí požáry. Má 48-hodinové směny, při poplachu musí ven k požáru nebo, když je na řadě jiný oddíl, zpět na lůžko a spát – dobrou noc.  Před několika týdny přišel ke mě do poradny. Důvod návštěvy: Od jednoho nasazení před dvěma lety spí stále hůř, budí se často s křikem ze spaní, a když musí do práce, stojí ho to velké přemáhání a stále si říká: Snad se nestane nic hrozného. Manfred je padesátník a zvažuje, jestli se má stále ještě takto trápit, začíná se strachovat o své zdraví. S poradci a psychology u hasičů o tom mluvit nemůže. Zaprvé by to bylo bráno jako slabost a zadruhé jsou to kolegové, před kterými se přece nemůže otevřít. 

Při jednom nočním nasazení v hořícím pětipodlažním obytném domě se spolu s kolegou propracovával s hadicí v ruce od jednoho poschodí k dalšímu, zatímco ostatní se snažili obyvatele domu zachránit přes požární žebřík. Vyprávěl mi, že když se hasí tak velký požár, není skoro nic vidět. Člověk stojí uprostřed kouře a vodní páry, a když si rukou přejede hledí helmy, aby viděl aspoň trochu, je okamžitě umazaná od sazí. V druhém poschodí stále zakopával o nějaký předmět na zemi, zatímco se otáčel se stříkací pistolí do všech směrů a hasil. Domníval se, že je to nějaký srolovaný koberec. Když bylo poschodí bez ohně a on se na chvíli zastavil, aby si otřel hledí, uviděl ten předmět, který se stále snažil nohama odklidit z cesty: Byla to lidská hlava, lépe řečeno to, co z ní zbylo. Příslušné tělo leželo o kousek dál. 

Abych odpoutal jeho pozornost od příhody s požárem, a abych zjistil, jestli u jeho psychické reakce nehrají roli také nějaké dřívější traumatické zážitky, zeptal jsem se ho na jeho dětství. Vyprávěl mi o svém otci, kterého miloval, ale který byl na své děti i velmi tvrdý. Ke konci života prý často bezdůvodně plakal, sám nevěděl proč. Manfred nechce skončit jako jeho otec. 

Otec vyrůstal jako nejstarší ze čtyř dětí, jeho otec, Manfredův dědeček, byl vojákem a ve válce byl nezvěstný. On sám jako 15-letý porážel prasata u nich ve vesnici, aby uživil rodinu. To a pár dalších věcí z něj udělalo z emočního hlediska tvrdého člověka, přestože byl jinak příjemný, klidný a vtipný. Nebyl schopný se vcítit do jiných lidí, nedokázal reagovat na trápení svých dětí. „A kdo pomohl mně?“, zeptal se a odvrátil se. Manfred ale dokázal se svým otcem velmi dobře soucítit, a přestože ho jeho tvrdost jako dítě bolela, cítil i otcovu lásku. Možná to byl důvod, proč rád pomáhal – vlastně chtěl pomoci svému otci, ale nemohl. Místo toho se stal záchranářem.

Po nějaké době jsem rozhovor opět nasměroval na práci hasiče a poprosil ho, aby mi svou práci popsal. Veškerý řád a organizace mi připomínaly armádu a měl jsem pocit, že zde leží řešení. Avšak ne v zavržení armády, naopak v jejím ocenění. Manfred mi vyprávěl, že to vždy dělal rád, protože rád pomáhal. Najednou jsem věděl, o co tam jde.

„Viděl jsi realitu. Viděl jsi, jaký je život opravdu. Je to sice těžké vydržet, ale trauma to není. Jen tomu musíš pohlédnout do očí, pak bude všechno dobré. Stane se z toho trauma jen tehdy, když se odvracíš tvář, když pravdu nechceš vidět. A to jsi dělal doteď, proto je ti zle. 

Trauma se děje, když něco opravdového, co se stalo a patří k životu, nechceme přijmout do svého vědomí. U dětí se to děje automaticky, jejich vědomí ještě není dost zralé na to, aby mohlo pojmout celou realitu života. U dospělých je to nejprve zcela automatický reflex, ale pak se můžeme realitě naplno vystavit – kromě zcela extrémních situací jako je možná mučení – a přijmout ji do svého vědomí. Většina lidí to však neudělá, nechtějí vidět celou realitu, protože je na ně až moc hrozná. Zavírají očí a tvrdí: „Na to se nemůžu dívat, to nemůžu akceptovat, to nesmí být.“ Důsledkem toho trpí. Jejich duše trpí. 

Je potřeba abys věděl, že děláš, co je nutné, ale že smrti nedokážeš zabránit. U své práce musíš jít přes mrtvoly, abys mohl zachránit jiné. To jsi udělal a prožil doslova. Je to šok, to si dokážu představit, v dnešní době na to nejsme zvyklí, nechceme o tom ani slyšet. Ale je to realita. Když chceme zachovat život, musíme jít vždy přes mrtvoly. To, co tu je, to skutečné, nás bude trápit tak dlouho, dokud se na to nepodíváme a nepřijmeme to do sebe zcela a bez jakékoliv obrany a soudů. Když se to stane, tak je to integrované, stane se to naší součástí. Pro nás samotné, naši duši, to znamená, že se tím stala součástí duše většího celku, součástí reality, skutečnosti, lidského života. To by bylo tím, co právem nazýváme „sebeuskutečnění“.

Vykonáváš opravdu důležitou práci, děláš, co je zapotřebí. Stejně jako tvůj otec dělal to, co bylo zapotřebí. On šel – můžu-li to takto nazvat, i když je to trochu zvláštní porovnání – přes mrtvoly prasat, které porážel, aby sebe a své sourozence uživil. A zcela jistě také zašel dál než co bylo v jeho věku emocionálně únosné. To ho na konci života opět dohnalo, tehdy směly téct slzy, které jako mladistvý potlačoval, a patří k tomu zajisté i slzy nad ztrátou otce, který se nikdy nevrátil z války, aniž by bylo známo, jestli je opravdu mrtvý, jestli byl zabit v boji nebo umřel hlady v zajateckém táboře nebo co se s ním vlastně mohlo stát. Když se na to zcela otevřeně podíváš, tak se nemusíš zatvrdit jako on. Jemu bylo patnáct, v tom věku to v sobě člověk může jen vytěsnit nebo umrtvit. Pak se z toho stane trauma. Tobě je padesát. Pro tebe to může být velmi hluboké poznání o životě.“

(Úryvek z knihy W. Nellese „Tak pravila Corona. Psychologie duševní pandemie“)