Úvod: Bohyně Corona

Když SARS-CoV-2, takzvaný „nový“ Coronavirus, na konci února a počátku března 2020 zasáhl Evropu a zatím nebylo odhadnutelné, jakých rozměrů nabere, napsal můj syn Malte Nelles na facebookovou stránku našeho společného institutu následující větu:

„Od Carla Gustava Junga pochází mnohovrstevnatý citát ‚Z Bohů se staly nemoci’. Corona, to je přeci jméno, které by slušelo nějaké Bohyni. V dřívějších dobách by vůbec nebylo pochyb, že se za novou nemocí skrývá nějaké božstvo. Jelikož moderní vědomí už vyrostlo z magické reality personifikovaných, trestajících božstev, je to pro nás moderní lidi dnes prostě jen virus. Alespoň podle našeho vědeckého pojetí světa. Jak se to ale má s psychologií Coronaviru?”

Já byl tehdy ve Španělsku, nejprve na semináři ve Valencii a potom na konferenci v Bilbau, kde lidé na počátku března ještě bez obav postávali tělo na tělo v barech, výtazích a konferenčních sálech hotelu. Má žena a já uprostřed toho všeho. O týden později byl v Německu vyhlášen lockdown. Když jsem ten text četl na internetu, hned jsem cítil: To je pravda, to by si měl přečíst každý, a také jsem byl na svého syna trošku pyšný. Od té doby je ta myšlenka ve mně stále přítomná.

Jednoho v mnoha ohledech temného podzimního dne v polovině října, když se zase jednou předháněla varování před tsunami „druhé vlny”, jsem si šel večer lehnout hodně brzy a brzy jsem i usnul – znavený čtením nejnovějších vládních nařízení, která silně omezila i práci našeho psychologického institutu, a posmutnělý tušením, že se nám po špičkách může do domu vkrást tehnická a zdravotnická diktatura, na niž neexistují argumenty, protože se opírá o strach lidí, který v nich byl nejprve úspěšně vyvolán.  Když jsem se pak po půlhodině znovu probudil, věděl jsem: Musím Coronu, tu Bohyni, nechat promluvit. Zapíšu, co chce říci, a možná z toho vznikne malá kniha.

Na vysvětlení chci krátce říci něco o naší psychologické práci: Často k nám přicházejí lidé, kteří jsou zoufalí, a někteří trpí těžkými nebo chronickými chorobami, s nimiž jim medicína už v podstatě nedokáže pomoci. Naše metoda spočívá, krátce řečeno, v tom, že jim pomáháme nemoci naslouchat. V každé nemoci se ukrývá nějaké poselství. Časo se člověk může uzdravit teprve poté, co toto poselství zaslechne, zcela jej k sobě pustí a řídí se jím. A když se neuzdraví, protože už nemoc příliš postoupila, může se s ní člověk třeba usmířit nebo dokonce v míru zemřít. Často se však i nejtvrdošíjnější a velmi těžké symptomy rozplynou jak obláček dýmu. 

Tento postup vyžaduje od příslušných lidí i od terapeuta neobyčejný krok: Všichni se musejí vzdát toho, chtít nemoc (nebo ať je problémem cokoli) odstranit. Nesmí být vnímána jako nepřítel. Nemůžeme někoho chtít odhenat nebo zabít a zároveň mu naslouchat. Nejprve je tu musíme nechat být. Nemluvím tu o tom, co má dělat lékař, ale o vnitřním postoji příslušných osob a o psychologii. U obojího jde o to, nemoc uvidět a uznat jako něco, co, jelikož to k nám přichází a děje se nám, pro nás má nějaký význam. Teprve pak mohu nemoc skutečně uvidět a uslyšet její poselství. Pokud skutečně uslyším, co mi potřebuje říci, může se třeba stáhnout do pozadí, protože již pro duši daného člověka naplnila svůj účel.

Nelze to chápat nějak mechanicky, ve smyslu: Jakmile budu vědět, co ta nemoc znamená, pak budu vědět, co mám udělat, aby zase odešla. To je způsob myšlení rozšířený v ezoterických kruzích, ale tak to nefunguje. Je to jen jiný způsob, jak chtít dostat svůj život pod kontrolu. Těžké onemocnění – nemluvím tu o nachlazení, přechodné indisponovanosti a jiných drobnostech – je vždycky ránou do tváře našemu egu, šok pro naši představu, že bychom život mohli mít pod kontrolou. Tuto ránu je třeba přijmout. Poselství nemoci se zpravidla rozklíčuje až zpětně, poté, co jsme se nechali zasáhnout a otřást sebou a uviděli jsme, prožili a přijali svou kompletní bezmocnost nad svým osudem, poté, co jsme kapitulovali natolik, že jsme připraveni s touto nemocí žít, jak to jen jde, nebo s ní dokonce zemřít. Pak se najednou ukáží nové cesty.

Corona se nám ukazuje v první řadě jako vysoce nakažlivý virus, který se rychle šíří, a tak jako první reakce mobilizuje náš imunitní systém. Toto je úloha medicíny a částečně politiky. Není to však jen virus, je to i poselství, které se týká celého světa, každého jednotlivě i všech společně. Na vrocholu mírového hnutí napsal Peter Sloterdijk před 40 lety ve své „Kritice cynického rozumu“ o atomové bombě: „Atomová bomba není ani o kousek větší zlo než skutečnost a ani o chlup destruktivnější než my. (…) Nevyžaduje od nás ani boj, ani rezignaci, ale sebepoznání.” SARS-CoV-2 sice pravděpodobně není lidským výtvorem, tak jako atomová bomba, ale i tak tento virus můžeme také vzít jako médium, které nás může v lecčems poučit o nás samotných. Virus sám i naše reakce na něj jsou v každém případě rovněž zrcadlem, v němž můžeme zahlédnout sami sebe – jsme-li ovšem ochotni do tohoto zrcadla nahlédnout.

Rok poté, co se Corona objevila, mi přijde na čase, se o tohle pokusit: naslouchat tomu, co nám virus sám chce sdělit, vyslechnout si jeho skryté poselství, a podívat se, co se ukazuje v zrcadle coronavirové politiky a reakcích na ni o nás všech, o našem moderním lidství a stejně tak o každém zvlášť. K tomu nechám Coronu „promlouvat”. Budu to dělat tak, že se budu otevírat její fenomenologii, tomu, jak se vyjevuje, a to, co u toho budu vnímat, budu dávat do slov. Samozřejmě jsou to moje slova, nejsem médium a virus nemá svoje slova a nechce nás poučovat. Jeho jazyk se mnohem více ukrývá ve způsobu, jak se vyjevuje, jak lidi zasahuje a co v nich vyvolává.

To je to, co nazývám fenomenologií a co snažím navnímat a pak vyjádřit svými vlastními slovy tak, že je vkládám do úst tomuto fenoménu Corona. Narozdíl od virologa tedy Coronu nevnímám v první řadě jako virus, ale jako duševní dění. Jde mi u toho o to, nechat se od tohoto fenoménu, před nímž celý svět tají dech, poučit – o způsobu našeho života, o našem postoji k přírodě, k nemocem, ke smrti a o některých dalších věcech. To se děje v kapitolách, které jsou nadepsané „Corona promlouvá”.

Tato poselství a lekce pak uchopuji v odborných a osobních diskurzech. Jelikož jsem zároveň pozorovatelem i účastníkem („dotčeným”) celého fenoménu Corona, zahrnuji sem i své osobní nakládání s ním, neboť zvenku o tom nikdo nemůže psát ani mluvit. Vše, co lidé dělají, je vedeno osobními potřebami, zájmy nebo preferencemi a podobnými věcmi. To platí i pro jakoukoli vědeckou práci. V tomto smyslu není nic objektivní, a u tématu, které do hloubi zasahuje a hýbe celým světem, už teprve ne. Popisuji tedy i své emocionální a fyzické reakce, to, jak mě Corona zasahuje, co ve mě vyvolává, a jak s ní nakládám, a propojuji to s obecnými psychologickými postřehy a zkušenostmi ze své práce.

„Bohyně Corona” je samozřejmě fikce – ale stejně tak je fikcí i „virus SARS-CoV-2″. Jedno je fikcí mytologickou, druhé vědeckou. To druhé není pravdivější než to první. Vidět původce nemoci ve viru je čistě náš moderní materialistický pohled. Přináší nám jakýsi „upgrade” a nutí nás zacházet s tím jinak, než to dělali lidé v dávnověku. Jinak je právě tak konceptem, stejně tak jak jím byl mytologický pohled.

Co Corona skutečně je a co znamená, neví nikdo – ani já tedy ne. Snažím se jen vyslyšet některá poselství objevující se v její fenomenologii, a tak vyprávím fiktivní příběh, povídku s určitým vztahem ke skutečným událostem. Někdy je však fikce pravdivější, než to, co je člověku prodáváno jako věda. Posuďte sami. 

Corona promlouvá

Pravda a věda

Mluvím k těm z vás, kteří chtějí znát pravdu. Jsem jedním z vašich poslů. Dříve, a ti učení mezi vámi se to ještě určitě učili, existovali poslové Bohů, u Římanů se jmenovali Merkur a u Řeků Hermés a přinášeli lidem pravdu. Dnes jsou to názvy značek nebo firem, například vám dodávají zboží. To ukazuje, kdo jsou pro vás Bohové, a kde dnes bydlí.

Pravdu nenajdete ve vědě. Ta vám dodává jen data. Data jsou také zboží, mohou být velmi užitečná, ale s pravdou nemají nic společného. Věda nechce o pravdě nic vědět. Nedá se totiž uchopit, vlastnit. Věda se zajímá jen o to, co lze uchopit, když ne rukama, tak aspoň mikroskopy, teleskopy nebo počítači. Proto jsem pro vás jen virem, to je to, co je vidět. To, že jsem poslem pravdy, nelze poznat mikroskopem. Lze to poznat jen tehdy, když se mnou člověk nechá zasáhnout, dovolí mi, se ho dotknout. Toto dotknutí může být duševní, ale i fyzické. Když je fyzické, způsobí vám nemoc a některým možná přinese smrt. To je také pravda, ale jen pro toho, kdo ji rozezná. Ti druzí prostě jen onemocní nebo zemřou. I v tom se skrývá pravda, fyzická – tu můžete vidět a cítit – a duševní – tu lze jen poznat. 

Jelikož pravdu nemohou uchopit, tvrdí někteří vědci, že neexistuje. Jiní jsou skromnější a říkají, že o tom nedokáží nic říci. Tak to je. 

Dříve pravdu hlásali kněží. Sice ji také neznali, ale tvrdili něco jiného. Většina z vás to prokoukla, už jim nevěříte. Alespoň ne vy v Evropě. Poznali jste, že každý, kdo tvrdí, že má pravdu, má nějakou jinou pravdu – židé, křesťané, muslimové, hinduisté, budhisté a mnoho dalších: Každý trvá na své pravdě. Něktří pro ni dokonce zabíjejí. Nemohou přeci existovat dvě pravdy, a tak se jedna musí zabít, aby si člověk mohl ponechat tu svou.

O takovýchto věcech nemluvím, to nemá s pravdou nic společného. Pravda, na kterou poukazuji, není nějaká věc, kterou by mohl někdo vlastnit. Kdyby to byla věc, vaše věda by ji už dávno objevila. Je tím nepojmenovatelným, co působí ve všem, co je, tím vnitřním, duší všeho. Je tím, co vám umožňuje uvidět, ucítit a vědět, že cítíte a vidíte. Je také tím, co vědci umožňuje něco vědět, to, co v něm působí, ale není to před ním, před jeho mikroskopem nebo v něm, nýbrž v tom, kdo se skrze mikroskop dívá. 

Jelikož pravda neleží před vámi, ale je ve vás, a sice ne jako předmět, ale jako to vidoucí, poznávající a působící ve vás, nemůžete ji najít, jestliže ji hledáte. Díváte se špatným směrem, pokud po pravdě pátráte. Oko může spatřit jen to, co leží nebo stojí před ním, sebe samo však nemůže uvidět, nemůže uvidět dívání se a dívajícího se. Já, Corona, jsem sice těžko uchopitelná, ale jednoho dne o mě budou vaši vědci vědět všechno, co je zapotřebí k tomu, aby mě udrželi v šachu. Pravda se uchopit nedá, nikdy.

Pravda k vám přichází. Ve skutečnosti tu je pořád, jenom ji nevidíte, jestliže ji hledáte, protože hledáte stále venku. I když nahlédnete dovnitř do sebe, díváte se tak jako ven. Vy ale jste tím, co hledáte, vy jste pravdou. Ona není žádný předmět, který lze najít, ona je ten vidoucí, oko, které vidí, a duch, který poznává, že oko vidí. Já, Corona, jsem jedním z vašich poslů, jestliže můj příchod k vám vezmete jako příležitost, uvidět ve mně sami sebe. Jsem vaším zrcadlem, v němž se můžete uvidět. Když uvidíte v zrcadle sami sebe, zahlédnete v zrcadle pravdu, svoji pravdu. „Svoji pravdu” – ne jako vaše vlastnictví, ale jako to, čím jste. Jako v běžném zrcadle: Když do něj nahlédneme, vidíme sami sebe. Já vám ukazuji ne vaši vnější, ale vnitřní tvář. To je to, co nazývám pravdou.