Už Beatles poznali, že „all you need is love“. Jak se však naučíme onomu „Umění milovat“, které Erich Fromm již před mnoha lety popsal ve své stejnojmenné knize? „Pouze tím, že budeme milovat“, říká terapeut a sociolog Wilfried Nelles. Ve své nedávno publikované knize „Muži, ženy a láska“ vysvětluje, jak moc jsme jako dospělí uvízli „v dětských botičkách“. Abychom jim odrostli, musíme své přání být milován nahradit odvahou milovat, vysvětluje v rozhovoru s Violou Losemann.

BZ: Pane Nellesi, kdyby muži porozuměli ženám, zmizelo by tím kouzlo?
Wilfried Nelles: Ano, protože v konečném důsledku je to vždycky to cizí, co nás přitahuje. To, co sami nemáme. Jako muž mohu ženství zažít jedině skrze ženu a naopak. I když každý člověk v sobě obě tyto části nese. Jako pro muže je pro mě žena v podstatě jednou velkou hádankou.

BZ: Proč to kouzlo ale přetrvá jen v tak málo případech?
Nelles: Protože máme tendenci si toho druhého zkoušet přivlastnit, anektovat. Nemuseli bychom pak už bojovat s tou rozčilující jinakostí. Myslíme si, že když pochopíme, jak ten druhý funguje, začne nám být trochu podobný, a budeme si ho pak moct založit do poličky jako knížku, kterou jsme už pětkrát přečetli, ve víře, že známe obsah.

BZ: Co způsobuje, že si toho druhého tolik redukujeme na svou představu?
Nelles: K takovýmto otázkám zpravidla přistupuji velmi opatrně, protože se tu pouštíme do spekulací. Pro mě je nasnadě, že to neznámé nedokážeme dobře vydržet.

BZ: A kdybychom se tomu neznámému odevzdali?
Nelles: Pak by bylo partnerství spíše něco jako báseň od Rilkeho. Mohu ji číst stále znovu a znovu a pokaždé objevím nové detaily a cítím se inspirován. K tomu ovšem dojde, když se to dílo nesnažím k něčemu nějak pevně ukotvit, ale pokaždé se dílu i jeho tajemství nanovo vystavím.

BZ: Je to nemoc rozumu – chtít pokaždé předem vědět, co má život s námi za plány?
Nelles: Jelikož nevíme, odkud přicházíme a co tímto světem v nejhlubším nitru hýbe, nevíme v podstatě vůbec nic. Nejdůležitějším krokem k uvolněnějšímu a hlubšímu životu by bylo přiznat si toto nevědění.

BZ: Co by to znamenalo ve vztahu k setkání mezi mužem a ženou?
Nelles: Otevřít se tomu, co je v tuto chvíli. Chci se ještě vrátit k našemu vztahu ke světu. V okamžiku, kdy se domnívám, že vím, co svět v nejhlubším nitru drží pohromadě, promeškávám život. Jsem pak vůči světu v postoji někoho, kdo se odnaučil otevírat se zázraku života. Jako by už nebylo nic k objevení nebo obdivování. Když však zůstanu otevřený, zůstanu v neustálém bezprostředním kontaktu a výměně s životem samotným.

BZ: Je to tak, že ve většině vztahů přijde někdy okamžik, kdy k této výměně, alespoň v této formě, nedochází?
Nelles: Ano, protože jsme si v určitém bodě vytvořili jasný obraz o tom druhém. A od tohoto obrazu se pak už nechcete odchýlit a odvozujeme od něj určitá očekávání a představy, které jsou pro nás samozřejmé, např. že ten druhý tu musí být pro mě. V tomto postoji už se skrývá zranění. Když beru něco za samozřejmé, zasahuji v podstatě do života toho druhého. Upírám mu tím svobodu se změnit.

BZ: A v určitém okamžiku nám přestane jít o toho člověka, ale, tak jako u stolní hry Memory, jde jen o to, sjednotit náš vnitřní obraz s tím partnerovým?
Nelles: Přesně v tom se skrývá velký problém partnerských vztahů. Uděláme si o druhém svůj obraz a jsme zklamaní, když mu ten druhý neodpovídá.

BZ: A to je pro mnohé i důvod ze vztahu vystoupit? Nelles: Správně. Skutečně je to tak, že máme tendenci považovat ten obraz za důležitější než toho člověka. Náš obraz o tom, jaký by měl být vztah, jaká by měla být žena či muž, pochází především z naší původní rodiny. To se pak mísí s převládajícími kolektivními obrazy, tedy s tím, co vidíme ve filmech. V průběhu vztahu se pro nás tyto vnitřní, často nevědomé obrazy stanou důležitější než ti skuteční lidé a svět, jak se opravdu ukazuje. Když na to přijde, tak toho druhého, své srdce a svou lásku dokonce obětujeme, aby tento náš vnitřní film mohl pokračovat dál.

BZ: A za předpokladu, že bychom k tomu druhému přistupovali bez jakéhokoli modrotisku?
Nelles: Pak by se z našeho vztahu stal živý proces.

BZ: Vaše kniha tedy není žádným 10-bodovým rádcem, který by ukazoval, jak přijít druhému pohlaví co nejrychleji na kobylku?
Nelles: Ne, proboha, to v žádném případě. Chtěl jsem napsat knihu pro dospělé a ne žádnou „knížku pro děti“ (smích).

BZ: Jak to myslíte?
Nelles: Takovýmito rádci trh obsluhuje naše ve věcech lásky a partnerství dosud převládající dětské vědomí. Dítě položí otázku: Jak to mám udělat? V ideálním případě dostane konkrétní odpověď, kterou se pak řídí. Dospělý se pořádně podívá a najde si odpověď sám, možná že až tím, že jedná, aniž by věděl, proč.

BZ: Uvízli jsme tedy v „dětských botičkách“?
Nelles: To ukazuje poptávka po „dětských knížkách“ v tomto sektoru! (smích) Myslím si, že lidé jsou dnes hodně znejistění. Místo, aby se sami vydali na cestu, kladou otázky a doufají v odpovědi, které se budou krýt s moderními požadavky svobody, autonomie, seberealizace a požadavku, že nám má život laskavě něco přinést.

BZ: Stejně jako s přáním vztahu, který vydrží celý život. Není to obraz, který v sobě ještě nese většina z nás?
Nelles: Já to ani dnes nepovažuji za iluzi, že spolu pár zůstane celý život. To ovšem předpokládá, že se vystavíme konfliktům a že nebudeme předem vylučovat určité věci. Když někdo například vylučuje, aby partner vstoupil do sexuálního vztahu s někým jiným, pak v okamžiku, kdy k tomu dojde, je vztah u konce. To znamená, že ve tom vztahu není možný růst. V takzvané nevěře se ovšem pro oba skrývá šance stát se otevřenějším a růst.

BZ: Proč se dnes stále více lidí vyhýbá vazbě a často mění partnera?
Nelles: Obecně je třeba říci, že je v naší společnosti jakési klima nezávaznosti. Za prvé to souvisí s médii a za druhé s tím, že si vytváříme konstrukci, že láska a svoboda jsou protiklady. Máme naprosto nesprávné pojetí svobody, které jde ruku v ruce s představou nevázanosti a autonomie. To je iluze. Jako lidé jsme všude vázáni. Vezměme si například naše tělo. Děláme všechno pro to, abychom zůstali fit a unikli stáří. To je dětinská snaha uniknout tomu, že jsme vázáni na hmotu a čas.

BZ: Kdo tedy hledá hluboký vztah, měl by dětské požadavky přesunout až na poslední místo?
Nelles: Dalo by se to tak říci. A to v první řadě znamená, abychom byli srozuměni s tím, co jsme. Dostaví se pak velké uvolnění. Začíná to tím, že zcela přitakám svým rodičům. Při vztahu pohlaví jde přitom hlavně o to, abych jako muž zcela přitakal svému otci a jako žena své matce. Tím, že zcela a plně přijmu své pohlaví, jsem jako muž nebo žena schopen se setkat s tím opačným a nechat je takové, jaké je. To je předpokladem pro vztah, v němž jsou hranice otevřené.

BZ: Co nás čeká, když se lásce zcela otevřeme?
Nelles: Zhroucení vnitřních obrazů. Kdybychom se skutečně otevřeli lásce, zhroutily by se všechny představy, které máme o životě. Potřeba uznání, bezpečí a jistoty je jistě velmi důležitá, s láskou ale nemá nic společného. Láska překračuje všechna ohraničení a definování, kterých se dopouštíme. „Milovat“ znamená žít život z otevřeného srdce, v němž jsem a zůstávám skutečně nakloněn, i když ten druhý není takový, jaký má v mých očích být.

BZ: Existuje hezký citát, který zní: „Jediné bohatství, kterého přibývá, když s ním plýtváme, je láska.“ Proč s tímto zbožím zacházíme tak šetrně?
Nelles: Protože jsme ještě neobjevili, že láska je naším nejdůležitějším zdrojem a největším zdrojem energie. A tato síla dalece přesahuje osobní sféru. V politice a ekonomice se neustále diskutuje o ubývání přírodních zdrojů. Když si představím společnost, v níž by byla jako produktivní síla nasazena láska, bylo by mnohé, jako např. kontrola, zbytečné. Láska je naším nejdůležitějším přírodním zdrojem, protože spojuje a poskytuje soudržnost a smysl zevnitř.