Vina a zásluha

Tím, že svou minulost přijmu a nechám ji takovou, jaká je, přichází domů, totiž ke mně. Minulost již nezůstává venku jako něco, co se takto nemělo odehrát, už nestojí za mými dveřmi, ale je nyní u mě a ve mně. Teprve pak se postavím za dítě nebo za dospívajícího, kterým jsem byl – když řeknu: Ano, to všechno ke mně patří, to všechno bylo a také být smělo, nechci si to (již) držet od těla. Vytrpěl jsi si to ty, ne já. Nechávám to u tebe. Když se jedná o něco, co jsem udělal někomu jinému nebo sám sobě, platí to samé: Vidím, co jsi udělal, a vidím, že jsi v tom okamžiku nemohl jednat jinak. Tím je dítě viděno a uznáno, a tím se pak může uzavřít dětství i dospívání, a já se stávám celistvým, protože dítě a dospívající jsou zemí, na které a ze které jsem vyrostl. Pak je dítě ve mně a ne já v dítěti. Jsem totiž teprve v tom okamžiku zcela u sebe, když mám svůj příběh v sobě (a ne jako něco „nesprávného“ mimo sebe).

To platí také pro případ, že nějakého svého činu hluboce litujeme – v okamžiku, kdy jsme to udělali, jsme nemohli jinak. A platí to dokonce v případě, že jsme to ani jinak nechtěli. Ani nad svým chtěním nemáme kontrolu, my si nemůžeme vybírat, co budeme chtít. Když toto pochopíme a uznáme, tak může skončit sebeobviňování (které je vždy obviňováním našeho dřívějšího já, často dítěte nebo maldistvého), a nastává mír. Pak také pomine lítost. Něčeho litovat je vždy rozporuplné. Nápomocné je, když se díváme na někoho, komu jsme učinili něco zlého, a litujeme toho – litujeme tedy následků našeho činu pro někoho jiného. V případě potratu se podíváme na dítě a řekneme: „Zabil/a jsem tě, vzal/a jsem ti život, a je mi to líto.“ Když však lítost znamená, že lituji toho, že jsme to udělal/a já (že se mi něco takového „přihodilo“), tak to nepomůže, tak čin není integrován jako něco, co patří k mému životu. Integrace se odehrává teprve když za svým činem stojím a zároveň vidím, že jsem v tomto okamžiku nemohl/a jednat jinak. 

Znamená to také, že už neplatí koncept viny. Vina je pro dítě a dětské vědomí pocitem, že ztratilo svou příslušnost. Pocit viny slouží tomu, abychom znovu získali svou nevinnost a příslušnost. V pocitu viny vždy vězí dětské vědomí, které se drží potřeby nevinnosti. Pro dospělého je to iluzorní, krok do dospělosti je ztrátou nevinnosti. Pocity viny zmizí, když se této skutečnosti postavíme a vině přitakáme. 

Je to pouze prvním krokem, který je však nutný. Ještě jednou: Zaprvé je zapotřebí, abychom tomu, co – vědomně nebo nevědomně – vnímáme jako vinu, zcela přitakali.  Může to být například těmito slovy: „Ano, to jsem udělal/a.“ Je nutné, aby byla tato věta, se všemi důsledky vyplývajícími z činu, vpuštěna do vědomí. Druhý krok  potom spočívá v poznání, že myšlenka viny je pouhou myšlenkou, konceptem. V představě viny je obsažena představa, že člověk mohl jednat jinak, myšlenka autonomní individuality, že člověk může svůj život autonomně řídit a kontrolovat. Když je však svobodná vůle pouhou iluzí, jak jsem již uvedl, nemůže to být pravda. V okamžiku, kdy pochopíme, že neexistovala alternativa, dostaví se v nitru mír. Pak člověk vidí, že všechno, co se v jeho životě odehrálo – ať už je to to, co člověk udělal, protrpěl nebo co úžasného vykonal nebo zažil – nikdy nemohlo být jinak.

To nemá a ani nesmí být omluva nebo zbavení se zodpovědnosti. Důsledky svých činů musíme nést, nezávisle na tom, jestli se cítíme vinní nebo ne. Pocity viny jsou pouze lacinou náhražkou toho, že člověk nechce vzít na sebe důsledky svých činů. Ať už jsou jakékoliv, musíme jim přitakat stejně jako činu samotnému. Když už jsem zmínil téma potratu: Nechám ženy například říci: „Nechtěla jsem tě, zabila jsem tě, a těď se tě vzdávám. Nechávám tě jít a zapomenu na tebe.“ To je uznání následků. Jde o pochopení skutečnosti, že jednám v okamžiku svého činu přesně tak, jaké je v tomto okamžiku mé vědomí. Všechno, co si o tom později myslím, co jsem mohl nebo měl udělat jinak nebo nedělat vůbec, to není v okamžiku konání v mém vědomí přítomno. Když jsem ve vzteku ubil někoho k smrti, tak byl v tomto okamžiku můj vztek tak mocný, že jsem nevnímal nic jiného. A když jsem chladnokrevně plánoval a provedl vraždu, tak byly veškeré obsahy mého vědomí, které by tomu mohly zabránit, v okamžiku činu (spolu s jejich přípravou) nepřítomné nebo vedlejší. Abych uvedl ještě jeden běžný příklad: Když se nesmyslně opiji, tak v okamžiku pití nemyslím na následky. A i kdybych na ně krátce pomyslel, tak je okamžitě odsunu stranou, protože v tom okamžiku je pro mne důležitější prožitek opojenosti (nebo ať už je to cokoliv jiného), protože následky mi jsou v tomto okamžiku ukradené. To platí i když se nevinně láduji sladkostmi nebo chipsy: následky musím nést (v tomto případě doslova).

Proto také zdůrazňuje Ramesh S. Balsekar stále znovu, že koncept osobního konání je iluzí a cituje Buddhu slovy: „Události se dějí, činy jsou konány, avšak neexistuje žádné individuum, které by činy vykonávalo.“ (Balsekar 2009, str.15). Podobně to vidí všichni duchovní mistři, ať už následují jakoukoliv tradici. Když si tuto myšlenku připustíme naplno, tak je to všechno jiného než výmluva. Člověkem to hluboce otřese. Znamená to totiž, že všechno, co si přičítáme, nejen to negativní a spojené s vinou, ale také to pozitivní, dobré a krásné, není ničím osobním. Život se jednoduše děje, a ty nejsi ničím víc než někým, skrze kterého se děje a, pokud jej vědomně vnímáš, tak jsi také svědkem toho, co se odehrává. Jsi náhodou tím člověkem, který musí žít ten život, který mu byl dán – s veškerým genetickým a duševním dědictvím, i se všemi událostmi, které tě přitom potkají. Můžeš to brát osobně, ale nemusíš, protože to není nic osobního. Všechno: tvá existence, to, co tě v životě potká a co se ti stane, tvé činy i tvůj růst – to všechno je naprosto neosobní, pouze se to skrze tebe odehrává, a tebou je to zažíváno a zvědomňováno. Tím si vědomí uvědomuje samo sebe. V člověku, v lidském vědomí, se zrcadlí všeobecné vědomí, které může přitom vidět a rozpoznat sebe samo, tak jako se člověk může vidět a rozpoznat v obyčejném zrcadle (a opravdu pouze v zrcadle).