Výše jsem zmínil, že mládí nahradilo iniciaci, nebo přesněji řečeno, má ho nahradit. Otázkou je, zda to vůbec dokáže, nebo zda nepotřebuje nějakou pomoc zvenčí, která by mu přechod do dospělosti umožnila.

Tradiční iniciační rituály jsou posvátné úkony, které jakoby označují plnou příslušnost člověka k příslušné skupině, kultuře nebo náboženství. Teprve se zasvěcením se bývalé dítě plně účastní Já, které je ovšem vždy „Já“ nebo duše skupiny. Něco jako individuální duše nebo individuální Já ještě neexistuje. Po zasvěcení dostanou lidé nové jméno, své skutečné jméno. Do té doby v podstatě nejsou považováni za celé lidské bytosti. To poukazuje na skutečnost, že jedinec nepatří sám sobě, ale skupině. I v pozdně středověké a novověké stavovské společnosti byly životní cesty stále ještě natolik předurčené a pevné, že mládí ve smyslu hledání vlastní individuality nebylo vůbec myslitelné. Mladí lidé se jen museli naučit, jak funguje svět dospělých. Proto se zde stále mohlo zachovat mnoho prvků starého zasvěcení. Dnes je však budoucnost zcela otevřená – „Co je nové, stává se starým / a co platilo včera / už neplatí dnes ani zítra“, zpíval Hannes Wader před 40 lety a dnes to platí více než kdy jindy. 

V otevřené společnosti již podobné iniciace nemohou existovat – jinak by to nebyla otevřená společnost. Abych našel své místo v otevřené společnosti, musím porovnávat to, co vidím a zažívám, s tím, co jsem se naučil doma. To automaticky vytváří odstup od domova rodičů. V tradičních společnostech se většina lidí do takové situace nedostala, protože se nikdy nevzdálila od svého kmene nebo třídy, od svého prostředí, a neexistovala masmédia, která by vás informovala o životě a hodnotách ostatních. Proto také neexistoval téměř žádný pokrok. Pokud náhle neproniklo něco nového zvenčí, zůstal život po staletí stejný. Staří jednoduše předávali své zkušenosti a svůj svět mladým, iniciace byla vstupem mladých do světa, jaký vždy byl a jaký vždy zůstane. Před příchodem moderny znamenalo stát se dospělým přijmout svět starých, být do něj přijat a vkročit do něj a stát se tak plnohodnotnou lidskou bytostí.

V moderní době je iniciace nahrazena mládím jako fází, v níž člověk hledá své vlastní místo. Tam, kde dříve bylo zasvěcení, je nyní mládí. Už není nikdo, kdo by vás přes práh přenesl nebo nadzvedl. Záleží tedy na zasvěcencích samotných, zda tento krok učiní. Je to, jako by se děti v kmenové společnosti samy rozhodovaly, jaký druh iniciace chtějí podstoupit, jak by měla probíhat, jaké zkoušky budou muset podstoupit a kdy bude úspěšná a skončí. Mládí zaujmulo místo iniciace, aniž by ji však mohlo nahradit, respektive splnit její starou funkci. Aby ji totiž skutečně nahradilo, muselo by se stát přechodem do něčeho jiného, do nového, vyššího stupně života, a tím by skončilo. To by byla dospělá fáze života, vnitřní postoj, který se neřídí našimi představami a tím, co si přejeme, ale potřebami života, a přestává se bouřit proti jeho vnitřním pohybům a zákonitostem. Místo toho dnes po dětství následuje mládí – a po něm: už nic. Zůstat mladý a být mladý je formou, obsahem, charakterem a cílem, vzorem moderní společnosti. Když na svých kurzech postavím pětasedmdesátiletou ženu na pozici šestého stupně života, stáří, a navrhnu jí, aby řekla: „Jsem teď stará žena“, většina lidí se na mě podívá, jako bych ji urážel, a první reakcí je přinejmenším koketní protest: „Ale já se přece cítím pořád mladá! “ U mužů to není jiné a někteří se na mě dokonce zlobí nebo se uraženě uzavřou. Takovou větu mohu říct jen proto, že je mi už přes sedmdesát, jinak bych to pěkně zchytal.

V dnešní medicíně je stáří považováno za nemoc a je s ním tak také zacházeno. Staří lidé (devadesátníci a starší!), kteří jsou unaveni životem, jsou diagnostikováni jako depresivní a dostávají antidepresiva (zažil jsem to ve vlastní rodině, spolu s rozhořčením některých lékařů a příbuzných, pokud je člověk odmítá brát); ti, kteří v osmdesáti nebo devadesáti letech zapomínají, protože některé oblasti mozku fungují jen přerušovaně nebo už vůbec (zatímco srdce je stále udržováno v chodu kardiostimulátorem nebo, stejně jako jiné orgány, stále pracuje nad rámec své přirozené životnosti pomocí léků), jsou považováni za nemocné. Kdo nebo co je tu nemocné?

Jednou jsem slyšel příběh o Immanuelu Kantovi. V den svých padesátých narozenin prý rektor univerzity v Königsbergu zahájil svůj proslov na oficiální slavnosti slovy: „Vážení posluchači, velevážený kmete“. Jak říkám: při padesátinách! Top by si dneska mohl někdo zkusit! Být mladý je dnes povinnost, být starý je selhání. 

Svět, do něhož mladý člověk vrůstá, se stal v každém ohledu širším a větším než před sto lety – a ještě více v době před industrializací. Skutečnost, že dnešní mládí trvá déle než v minulosti, je vzhledem k tomuto vývoji normální. Kdo si nezachová určitou duševní otevřenost, tj. nezůstane určitým způsobem mladý, není schopen udržet krok. Dnešní mládí je však všechno jiné, jen ne otevřenost. V moderně se z mládí stal koncept, uzavřelo se samo do sebe. Místo aby se otevíralo novému, učinilo samo sebe (své ideje) vrcholným bodem lidské kultury a duchovního vývoje, a tím se uzavřelo před realitou.

Na mládí jako takovém, na jeho vzpouře, na jeho pokusech o osvobození a na jeho snech není nic špatného. Problémem naší doby není mládí, ale to, že není chápáno jako přechod; že moderna sama sebe (a tedy i mládí) chápe jako konečný bod duševního a duchovního vývoje člověka; že dospělí a dokonce i mnozí staří lidé cítí, prožívají myslí a žijí jako dospívající; že to, co si přeje dospívající člověk a čemu věří, totiž aby nyní mohl rozhodovat o svém životě, chápou jako realitu našeho života, a ne jako to, čím to ve skutečnosti je: mladickým bláhovým snem. Iniciace, přechod od starého a vstup do nového životního stupně, se stalo věčné hledání – „celoživotní učení“. Přešlapujeme na místě a namlouváme si, že to je pokrok.

Dospělost, jak vysvětlím později, znamená vstup do reality života. K tomu se mi zdá být nová iniciace, která doprovází a umožňuje duševní vstup do příslušné životní reality, přinejmenším užitečná, možná dokonce nezbytná. Iniciace je něco jako pomoc při porodu. Je pravda, že žena dokáže porodit dítě sama, ale se zkušenou porodní asistentkou je to snazší a bezpečnější. Možná to platí i pro přechod do dospělosti, pro duchovní zrození člověka, kterým uvnitř jsme. Musí to však být zcela jiný druh zasvěcení, a to zasvěcení do otevřenosti života, zasvěcení do vlastního Já, nikoli do Já skupiny, jíž je člověk součástí. U dospění jde o to, učinit krok ze skupiny ven. Dokud byla celá společnost skupinovou kulturou a každý měl svou duši ve skupinovém vědomí, muselo zasvěcení vést do této skupinové duše. Nyní, s modernou, musí vést opačným směrem, do vlastní duše, k vnitřní bytosti, kterou jsme od počátku. Zároveň musí vést do skutečného světa, do otevřenosti bytí. Otevřenost vnějšího světa a otevřenost vnitřního světa jsou nakonec totéž. Proces životní integrace, který popisuji ve 4. stupni, je (mimo jiné) takovým iniciačním rituálem.

Nebyl jsem sice vysoce nadané dítě a nejsem chytřejší než mnozí jiní, naopak, existuje spousta inteligentnějších lidí než jsem já. Přírodním vědám nerozumín takřka vůbec a abstraktní myšlenkové pochody mne unavují a nemám o nich vysoké mínění. Tato věta tedy nemá nic společného s faktickou vševědoucností nebo vyjímečným intelektem. Měl jsem však pro všechno, co mne zajímalo a co jsem si dokázal prostorově nebo obrazně představit, již od útlého dětství velmi jasnou vnímavost. Nemusel jsem se nikdy nic učit, okamžitě jsem to pochopil, když jsem to slyšel a také jsem si to zapamatoval. 

Moji rodiče měli jen základní vzdělání, můj otec byl malířským mistrem a matka v domácnosti, nikdy se žádnému povolání nevyučila. Můj talent sice poznali a podporovali mě, jak nejlépe mohli, ale sami od sebe se mě nikdy nepokoušeli naučit číst nebo počítat. Ani by k tomu neměli čas. Já se jich ale asi neustále ptal, a tak mi to ukázali, a když jsem nastoupil do školy, uměl jsem například sčítat a odečítat dvoumístná čísla, odříkat abecedu ve spánku a také trochu číst. Jednoduše to na mne přišlo. Proto jsem se také do školy těšil v domění, že se tam budu moci pořádně učit. Po dvou týdnech přišlo velké zklamání: Protože jsem odpovídal na každou otázku učitelky okamžitě správně, přestala mě vyvolávat. Ještě dnes slyším její slova: „Wilfriede, ty už víš všechno, co se ostatní musí ještě naučit, a proto tě už nebudu vyvolávat.“

Nyní stojím ve své vlastní konstelaci a slyším svou zástupkyni za Wilfrieda, který ještě není ani narozen a nebo teprve krátce, jak říká: „Všechno vím.“ Byla to pravda. Byl a je to základní pocit, který mne celý můj život doprovázel. Ale kdo by se odvažoval něčemu takovému o sobě věřit? Že všechno ví? A co to znamená? Samozřejmě jsem se neodažoval.

Ve škole to potom pokračovalo tak, že jsem si to nechtěl nechat líbit, že už nebudu vyvolán a nesmím říci, co vím. Co tady mám dělat? Tak jsem se nadále hlásil a když jsem nebyl vyvolán, prostě jsem odpověď nahlas vykřikl do třídy. Tímto začala moje kariéra jako rušitel, která trvala až do maturity. Posílali mě, jak už to tehdy bývalo běžné, do kouta. Časem mě to nudilo, a když mě přece jen něco zajímalo, tak jsem nadále „rušil“ tím, že jsem mluvil bez vyzvání nebo to sdílel se svým sousedem. Výsledek byl naspán na mém prvním pololetním vysvědčení (ještě beze známek): „Wilfriedovo úsilí polevilo.“ Byla to tedy moje vina, a to z důvodu, že jsem si  své vědomosti nechtěl nechávat pro sebe, že jsem je chtěl sdílet. Poselství pro život: Když nahlas řekneš, co víš, tak tím rušíš a budeš potrestán. 

Na gymnáziu pak přišlo období, kdy se mé výkony stále zhoršovaly, protože jsem neposlouchal nebo protože bylo zapotřebí se také jednoduše něco naučit, což mě nebavilo, protože to pro mě bylo těžké – nikdy jsem se nenaučil se učit. I tady to bylo tak, že jsem se věci, které mne zajímaly, pochopil velmi rychle a jakoby sám od sebe, stačilo jen poslouchat. Probíhalo to podobně – dost jsem toho věděl a chtěl jsem k vyučování přispět, což ale většina učitelů nechtěla slyšet, protože by to narušilo jejich předem připravený plán výuky. Ale mnohé mi také uniklo, takže jsem posléze to, co bylo požadováno, většinou nevěděl a neuměl. Když jsem v patnácti klesl tak hluboko, že jsem v prvním pololetí měl to nejhorší vysvědčení, jaké si člověk mohl představit a hrozilo mi vyhození ze školy, další půl rok jsem se opravdu snažil. Sice jsem nepostoupil (ale z čisté zákeřnosti učitelů, moje známky byly takové, že by se to v dnešní době dalo zažalovat), ale až do maturity jsem byl nejlepší ve třídě. Potom, co jsem mohl odložit tak „blbé“ předměty jako fyziku a chemii, musel jsem si dávat pozor jen v matematice, abych neměl pětku, ale jinak stačilo, abych při vyučování dával pozor a účastnil se, a v řečtině a latině si doma ještě jednou zopakoval texty. Sice mi stále ještě hrozilo, že budu vyhozen ze školy, když budu učitele z náboženství, dějin nebo filozofie zahánět do úzkých, ale mé výkony mě chránily. 

Takže jsem se ve škole – mimo mnohého užitečného – naučil především dvě pravidla chování:

1. Je lepší, si své vědomosti nechávat pro sebe, popřípadě říci jen to, co druzí chtějí slyšet.
2. Když budeš podávat výkony, jsi chráněn, jinak tě ostatní zničí.

To první pro mne sice nepřicházelo v úvahu, nebyl jsem prostě nikdy tím, kdo by si dokázal svůj názor dlouho nechávat pro sebe, naopak to vedlo k tomu, že jsem se projevovat často v nesprávném okamžiku nebo moc ostře a takovým způsobem, že to u ostatních naráželo nebo to dokonce vnímali urážlivě. To se mi občas stává ještě i dnes, přestože to nezamýšlím (někdy mi to však činí ohromnou radost, a musel jsem se naučit ovládat, abych to nepřeháněl – tak jsem se později mstil svým učitelům). 

Jiný příběh: Po své čtyřicítce jsem už nevěděl, kam profesně dál. Nově započatá dráha jako terapeut drhla, klienti skoro nechodili, všechno ostatní jsem ukončil a už jsem se nemohl vrátit. Žil jsem z výdělků své ženy a částečně z podpory nebo dělal výpomocné práce. Tehdy jsem dostal radu, že poblíž města Kassel žije žena, která je schopna nahlédnout do hloubi člověka a vidí, kým opravdu je. Tak jsem si u ní domluvil termín a jel tam. Přijel jsem k skromnému rodinnému domku v nově vybudované čtvrti města, na dveřích byl skromný štítek „Barbara Meinecke – Dialog“, a dveře mi otevřela stejně tak skromná žena ve věku zhruba padesáti let. Potom, co jsem se usadil na pohovce a několik minut jsme si nezávazně povídali, napsala něco na kus papíru. Když jsem potom začal mluvit o svém tématu, ukázala mi, co napsala, a to dříve, než jsme obsahově začali cokoliv probírat: „Wilfried se stane světoznámých terapeutem.“ Bum! Moje reakce byla dvojaká: Tomu jsem nemohl uvěřit. Bývalo by mi stačilo, kdybych měl měsíčně deset sezení a jeden workshop s deseti účastníky. Navíc jsem pochyboval o tom, jestli býti terapeutem je pro mne opravdu to pravé – a přesto: nějak jsem okamžitě věděl, že má Barbara pravdu. Už to tu bylo znovu, toto zvláštní vědění. Hluboko uvnitř jsem věděl, že má Barbara pravdu, přestože to odporovalo všemu, co racionálně leželo v oblasti možného. Vlastně jsem se považoval za celkem dobrého terapeuta a nechápal jsem, proč si toho nikdo nešiml, mimo těch pár klientů, kteří ke mně příležitostně zašli. Ale nedokázal jsem si tehdy vůbec představi, jak bych svou prací měl uživit rodinu, a ještě méně, že bych se měl stát „světoznámým“. Řekl jsem na to: „Kdybych tomu věřil, tak by mé ego tak vyrostlo, že bych zešílel.“ Její odpověď: „To už se stalo. Ty své ego jen schováváš pod kobercem.“

Opět měla pravdu: Vnitřně jedna část vě mně věřila, že jsem hodně dobrý, i když třeba ne nejlepší, ale neodvažoval jsem se to navenek ukazovat, protože tam byl ještě jiný hlas, který říkal, že to nemůže být pravda. Byl to také zážitek ze začátku mé školní doby: už nebudu vyvolán a pokud nechci stát v koutě na hanbě, musím strpět nudné vyučování a vysvětlování pro ostatní děti – a to můžu vydžet jen, pokud si budu říkat: Vím všechno lépe. To ale můžu jen potají. Zároveň jsem věřil tomu, že jsem větší, než jsem ve skutečnosti byl. V terapii jsem byl naprostým začátečníkem. Měj jsem sice dobrou intuici, ale to také bylo všechno. A to jsem také věděl. Bylo to podobné jako ve škole: „Věděl“ jsem všechno, ještě dřív než jsem se to správně naučil.

Vniřní příkaz

Tak jsem tam stál před svou skupinou a slyšel slova „Všechno vím“ a okamžitě jsem věděl, že to – nějakým způsobem, i když jak přesně, jsem nevěděl – byla pravda. Stál jsem tam a připadal si jako nahý. Potají si myslet, že „Vím to lépe“ je lehké a také arogantní, ale říci otevřeně „Vím všechno“ znamená naprostou nahotu, v tomto případě před mými klienty a žáky. Co si o mě budou myslet? I teď, když tento příběh sepisuji, připadám si dost nahý.

Když jsem pak pohlédl na zástupce na pozicích dítěte a dospívajícího a zeptal se, jak se jim daří, zrcadlili mi přesně můj příběh, především mé zkušenosti ze školy. Nic o tom nevěděli, ale to, co řekli, obsahovalo nepřímo všechno, co jsem tu popsal. U dospívajícího byla jeho pýcha naprosto hmatatelná, stál úplně nad všemi a nad vším, a budil dojem, že se přitom cítí skvěle. Nejprve se díval i na mne zezhora. Okamžitě jsem si vzpoměl na jednu svou fotku, kdy jsem jako mladý reportér u Kölnische Rundschau (Kolínský zpravodaj, německý denní tisk, pozn.překl.) seděl v redakci a šklebil se do kamery –  nohy na stole jako kovboj. Na jednu stranu to přesně souhlasilo: cítil jsem se přitom skvěle. Ale nyní jsem byl schopen vidět také svou osamělost, a že jsem to, co jsem považoval za slabost, především své pocity, za žádnou cenu nechtěl ukázat světu. Musel jsem se smát, ale nesmál jsem se tomu dospívajícímu (on to také tak nevnímal), smál jsem se jen sám sobě. Bylo to tak uvoňující! Pro něj (mé tehdejší Já) jsem vnímal pouze lásku a také trochu úcty. Tak jsem mu řekl: „Dělal jsi to úžasně, ale teď už to nepotřebuji. Teď prostě řeknu, co vím.“ 

Tím se všichni okamžitě uvolnili. Zástupkyně na pozici jedna velmi zvážněla a řekla něco jako: „Když to opravdu uděláš, tak bude všechno dobré.“ Znělo to jako by řekla: pak budu vysvobozena. Možná to také tak vyslovila. Takže toto bylo ve mně už od začátku, to si ode mě život žádá. Můj celý profesní život, mé celé spirituální hledání se točilo kolem tohoto, aniž bych si to uvědomoval. Nyní jsem to poprvé viděl ve vší jasnosti. 

Hluboce mne to zasáhlo a věděl jsem, že je to mým úkolem –  co po mně život chce a co také chce ven z mého nitra: jednoduše dokázat říci to, co vím (nebo se domnívám, že vím), ať už se to ostatním líbí nebo ne, aniž bych se musel nejprve ujišťovat, že je to jistě pravda nebo jestli to jsem schopen dokázat – tak jak jsem to dělal jako malý kluk, dokud mne to ve škole neodnaučili. A když přitom řeknu něco špatně – no a co? Můžu se jednoduše opravit nebo nechat opravit. Už tu není nikdo, kdo by měl takovou autoritu (jakou měli tehdy učitelé), aby mi to mohl zakázat. Můžu si to zakázat sám sobě, ze strachu před napomínáním nebo ztrapněním. Nejde o to, jestli jsou moje vědomosti opravdu správné, ale spíše o to, abych svým vědomostem (nebo tomu, co za ně považuji) důvěřoval. To byla hodina zrození procesu životní integrace.  Všichni účastníci si tento proces také chtěli projít a nakonec jsem věděl, že toto bude moje nová, moje opravdová práce. Všechno ostatní bylo pouhou přípravou. 

Jak je možné něco takového vědět již při nebo dokonce před svým porodem? Co je to za vědění? Nejprve: Nemá to nic společného s myšlením, vědění nemá zásadně nic společného s myšlením. Co si člověk myslí, to neví a proto to musí dokazovat (aniž by důkaz znamenal, že bychom to nyní jistě věděli, jinak by věda nemusela stále staré, již „dokázané“ poznatky znovu opravovat, a neexistovaly by také žádné justiční omyly). Když člověk něco ví, tak už o tom nepřemýšlí. Vědění pochází z ne-přemýšlení – později se k tomu ještě vrátím. Samozřejmě to novorozenec neví v kognitivním slova smyslu, také si to neuvědomuje. Je to vnitřní vědění, které je samotnému člověku ještě skyrté, od začátku jej však již provází. 

Je to tím, co Hillman označuje jako život, se kterým se člověk rodí, které již existuje a které si v sobě nese, zatím ještě uzavřeno a zahaleno jeko rostlina ve svém semínku.  Lze to cítit, tušit, už u dítěte je to patrné, avšak zkušenosti, kterými potom projde, to mohou někdy zasypat, někdy zbrzdit, někdy však i znovu odhalit nebo dokonce zesílit. U mě to bylo tak, že moji rodiče a obzvlášť můj dědeček (který zemřel, když mi bylo jedenáct) viděli, že mám určité nadání, aniž by byli schopni to přesně pochopit. Ale podporovali mě v tom, jak jen to pro ně bylo možné. Všude jinde jsem s tím narážel. 

Toto nadání však ani zdaleka neznamená, že bych všechno věděl. Ještě větší šílenství by nešlo. Celé pozdější roky jsem o tom ani nepřemýšlel, co by to mohlo znamenat. Spíše je to tak, jak říká Rilke: „Jde o to, abychom všechno žili.“

To znamená: Jde o to, žít tuto větu; nechat ji v sobě ožít; nechat ji být hybnou silou. Je pak možné, že povede k poznatku, že vůbec nic nevíme – ale možná že právě tato věta je začátkem všeho vědění. Ať už je to jakkoliv: Jde o to, žít všechno, vydat se životu napospas. 

Život je potom proces, ve kterém se semínko, v každém v nás sídlící potenciál, otevře, roz-vine a roz-halí, tím, že nejprve přijde na světlo, rozvine stonek nebo kmen, malé lístečky, stane se z něj malá kytička nebo velký strom a zplodí květy a plody – když půjde všechno dobře. V každém případě v sobě semeno nese touhu stát se tím, čím ve svém nitru již je. To je naší nejhlubší vůlí: stát se tím, čím jsme. Je to vůle života samotného, která v nás působí. Pro ni existujeme. Ne proto, abychom se stali něčím jiným (tak jak to vidí moderní vědomí), ale abychom se stali tím, čím jsme. A přesně to je svoboda, a přesně to je také pokora. Pokora neznamená udělat se co možná nejmenším, pokora znamená se podvolit své vlastní velkosti, která je velikostí života. 

Jinak řečeno: Život je rozvinutí toho, čím ve svém jádru od prvopočátku jsme. Není to cesta od A do B, od tohoto místa někam jinam, k nějakému dálnému cíli, je to cesta od a do A. Něco jako rozbalování dárku, jehož obsah už možná tušíme, ale nevíme doopravdy. Jsme sami se sebou v jednotě a cítíme svobodní a šťastní, když si všimneme, že se naše semeno rozvíjí. Fyzicky se rozvíjí v našich dětech a proto nás děti činí šťastnými a dokonce svobodnými, přestože nás svazují jako sotva něco jiného. Duchovně se semínko rozvíjí, když následujeme naše vnitřní určení a to se v nás rozvíjí samo od sebe. 

Před třemi lety mě k tomu po naší letní akademii (která je pro mne stále zdrojem inspirací) jeden krátký text, jmenuje se „Cesta“ a je zveřejněn v mé knize algoritmů „Vědomí je všechno – všechno je vědomí“.

Nárok deklarovat a prosazovat moderní západní hodnoty jako univerzální, je arogancí moderního vědomí a jeho samozvaných elit. Je zaprvé nesprávný (protože tím fakticky nejsou) a zadruhé kontraproduktivní. Teprve v okamžiku, kdy by lidé moderny své takzvané hodnoty opravdu začali žít, což by znamenalo upustit od – naprosto netolerantního – nároku na univerzalitu a tolerovat všechny ostatní s jejich hodnotami, a dopřát jim svobodu být odlišní, jinak cítit, přemýšlet a žít, teprve tehdy by se tyto nové hodnoty začaly s naprostou samozřejmostí šířit a nakonec by se staly univerzálními. Tato doba však ještě nepřišla.

Povím vám k tomu jeden osobní příběh. Není to příběh z velkého světa, ale z malé vesničky a mého mládí. Budu ho vyprávět velmi podrobně, protože dokáže zviditelnit daleko lépe než teoretické pojednání, v čem tkví mladistvá arogance, proč je v období mládí nutná a jak má (pro jednotlivce i pro společnost) jako důsledek osamocení a oddělení, a v ne poslední řadě, jak je možné ji překonat a co může vstoupit na její místo.

Jako dítě jsem byl normálním vesnických chlapcem. To se začalo měnit, když jsem nastoupil na gymnázium, což bylo v této době ještě něco neobvyklého. Z mého ročníku přestoupily na gymnázium asi čtyři děti – do té doby se to nikdy nestalo -, tři z nich však hned v prvním ročníku propadly. Pro mne bylo učení celkem lehké, což vzbuzovalo závist a já se stále více stával terčem šikany, v dnešní době tomu říkáme mobbing. Jak dříve tak v dnešní době se mezi dětmi najdou specialisté v této oblasti, kteří mají talent přetáhnout ostatní na svou stranu, aby mohli neoblíbené děti vyčleňovat. Do školy jsme – mimo v zimě – jezdili čtyři kilometry na kole, nejprve ve skupině. Najednou se ostatní domluvili, že budou jezdit jinou cestou, a přestali mne brát s sebou. Musel jsem tedy jezdit sám. Důvod jsem se nikdy nedozvěděl.

To bylo tvrdé. Poprvé v životě jsem měl pocit, že někam nepatřím. Byl jsem však moc pyšný na to, abych se dlouho cítil jako oběť, a dal jsem se dohromady s chlapci z vedlejší vesnice, přes kterou vedla cesta do školy. Po dvou letech se na tuto záležitost stejně zapomnělo, protože z těchto třech spolužáků zůstal jen jeden, který se ke mně opět přidružil a později jsme se dlouhou dobu přátelili. Přesto: Bolest zůstala. Zůstal také pocit, že tam úplně nepatřím, což mi bylo čas od času – někdy skrytě, někdy otevřeně – stále znovu naznačováno. Vlastně jsem chtěl být pouze jako ostatní, ale v průběhu dospívání se rozdíly stále jasněji projevovaly. Bývalí spolužáci, kteří ve čtrnácti ukončili školu a odešli na učňák, postávali v sobotu večer nebo v něděli v malé hospůdce u baru, popíjeli pivo a kouřili. Pro mě bylo obojí moc primitivní. Já jsem byl naprosto fascinován Beatles, kteří v té době měli své první hity, a brzy i celou anglickou beatovou scénou. Oni poslouchali německé šlágry. Měl jsem kamaráda, který měl podobné vnímání a smýšlení jako já. Nosili jsme kalhoty podle nejnovější módy, nahoře úzké a dole široké a ohnuté (peníze jsem si na to vydělával o prázdninách na stavbě). Když mi bylo sedmnáct, založili jsme klub pro mládež, ve kterém se hrála jen anglická beatová hudba (v rádiu se kvůli tomu museli poslouchat anglické vojenské stanice) a říkali jsme si „The Strangers“, cizinci, a náš klub se jmenoval „Stranger Club“. Ve vesnici byly naše aktivity sledovány s velkou nedůvěrou, což mé postavení outsidera ještě zesílilo. Název „The Strangers“ byl mým nápadem, a byl dokonalým vyjádřením mého životního pocitu. V mezičase jsem ale byl hrdý na to, že nejsem jako ostatní, být „strangerem“ byl můj image, a moje vlasy byly stále delší. 

Co jsem byl schopen viděl až o hodně později: Byla to moje ochrana, chránilo mne to před bolestí z toho, že k ostatním nepatřím. Takováto bolest je pro mladého člověka nesmírně hluboká, a nikdo jí nechce cítit. Pro dítě je pocit bezpečné sounáležitosti s rodinou životně důležitý, a ani mladistvý nemůže být vnitřně sám. Člověk si může ale velmi dobře namluvit, že mu jsou ostatní ukradeni, a to jsem také dělal. Já to prostě otočil: Ostatní jsou pro mne moc primitivní. Začal jsem bojovat proti každé staré tradici naší vesnice, zpochybňoval jsem všechno, a protože jsem jazykově nebyl úplně nenadaný, uměl jsem dobře mluvit, tak jsem v osmnácti začal psát články do lokálních novin, a stal se veřejným pohoršením naší vesnice, na což jsem byl jaksepatří pyšný. Samozřejmě jsem měl také pár obdivovatelů (hlavně mezi děvčaty), většina z nich však byla mladší než já. Když mi tehdejší okresní předseda CDU, který byl na cestě stát se zemským radou, nabídl místo jako jeho nástupce v Mladé Unii, skoro mne to urazilo. Místo toho jsem založil vlastní politickou žákovskou skupinu v oblasti, kde získala CDU při volbách 80%. Krátce: byl jsem exponentem nového ducha doby, který od půlky šedesátých let zachvátil celou zemi, a stavěl jsem se proti všemu a každému, kdo nebyl v mém smyslu „pokrokový“. Byl jsem vylepšovatelem světa, chtěl jsem nový, jiný, lepší svět. A já jsem věděl, co bylo lepší. Svoboda, rovnost, bratrství, tolerance – všechny tyto hodnoty moderního vědomí, to byly i moje hodnoty a byl jsem na to velmi hrdý. Netolerantní byly jen ti ostatní, byly věčně včerejší.

Zároveň jsem měl stále touhu někam patřit. Že jsem to sám podrýval, toho jsem si nebyl vědom. Byl jsem vcelku dobrý a vášnivý fotbalista a velmi jsem se angažoval ve znovuoživení tehdy skomírající fotbalové tradice naší vesnice. To se mi také (s pomocí druhých) dařilo, ale i tady jsem byl postupně vytlačován do role outsidera, přestože jsem se velmi snažil nasazovat pro celou skupinu. Už dávno jsem si také zvykl chodit o víkendu (ale až po fotbale) pít s ostatními do hospody, ale hlavně proto, abych později po půlnoci, když se hospoda vyprázdnila a u baru stálo už jen pár posledních hostů, zpíval v pozdviženou pěstí melodii „Internationale“, čímž jsem zlobil hospodského a jeho kamarády, kteří byli vyznavači CDU.      

Toto mne dále  doprovázelo až daleko do mých čtyřicátých let, a vskutku: byl jsem plný arogance, ale vždy to pro mne bylo naprosto nepochopitelné. Dobře, rád jsem občas provokoval, chtěl jsem ale vždy to správné a dobré, a ani ne sám pro sebe – přesně tak, jak to Strenger vyzdvihuje pro moderní inteligentní elitu. V této době jsem vesnici už zpola opustil. Studoval a žil jsem přes týden v Bonnu, doma jsem byl jen o víkendu. V 25 letech jsem se do Bonnu odstěhoval úplně (samozřejmě na privát, společně s jinými mladými, tak jak se to pro progresivního člověka slušelo). O rok později jsem se oženil a skončil s fotbalem, který byl mimo mých rodičů mé poslední spojení s vesnicí.

O patnáct let později se stalo něco zvláštního a naprosto nečekaného: přestěhoval jsem se zpět do Marmagenu, dokonce do domu svých rodičů. V mezičase jsem založil rodinu, měl dvě děti, bydleli jsme ve Wuppertalu, kde jsem pracoval na univerzitě, ale už jsme se tam necítili dobře. Svou univerzitní kariéru jsem o dva roky dřív ukončil a snažil jsem se profesně nově usadit jako psycholog a terapeut. Byl jsem tehdy „sannyasinem“, jedním z pověstných „Bhagwanových učedníků“, což jsem v té době navenek zřetelně ukazoval tím, že jsem nosil pouze červené oblečení. Dokonce jsem o tom napsal jednu knihu.(76) Epizoda s červeným oblečením v mezičase pominula, ale naši sousedé mne tak vídali několik let, a některým z nich se to zajisté nelíbilo, přestože o tom nikdo otevřeně nemluvil. Tím jsem mimochodem opět oslavoval svou roli jako „stranger“. Když se na univerzitě tehdy jeden profesor zmínil o mém svítivě červeném obleku („Vy jste dnes ale velmi pestrý“), odpověděl jsem mu: „Té vaší šedé nudě by taky trochu barvy neuškodilo.“ Dnes jsem udiven nad tím, jak tolerantně se ke mně a mé rodině mnozí lidé chovali, také v našem obytném bloku. Přesto však zrovna tam bylo i pár takových, kteří mou ženu a děti šikanovali, a z tohoto důvodu tam už moje žena nechtěla bydlet.

Při jedné rodinné návštěvě mi má matky vyprávěla, že nájemci bydlící v bytě, který můj otec  před patnácti lety vybudoval ze staré stodoly patřící k našemu domu, čekají další dítě a ptali se jí, jestli by nemohla byt zvětšit. Místo tam sice bylo, ale přestavba by vyžadovala dost velký zásah do domu. Můj otec v mezičase zemřel a moje matka se na přestavbu sama necítila. Po cestě z návštěvy se moje žena náhle zeptala: „Proč se tam nepřestěhujeme my? Přestavbu mužeme udělat sami, tím by se ulevilo Tvé matce a my bychom měli končně kde bydlet.“

Byl jsem šokovaný. „Já do Marmagenu? Víš, co by to znamenalo? A pak ještě hned vedle mé matky? – Ne, to nepřichází v úvahu, to prostě nejde. Nemohl bych tam žít svůj život.“ To téma ale zůstalo v prostoru a pracovalo ve mně. Později, když moje žena ukládala děti, jsem se stáhl a najednou mi přišla myšlenka:  Proč ne? Čeho se bojíš, čemu se vyhýbáš? A potom: vždyť jsi dělal víc než pět let terapii – jsi teď volný nebo snad ne? Jestli ta terapie k něčemu byla, tak bys měl být schopný žít i v Marmagenu!“ To bylo ono: Chtěl jsem to vědět, chtěl jsem vědět, jestli mi terapie a meditace také k něčemu byly, jestli se mé osvobození od starých příběhů opravdu odehálo nebo jestli jsem si to jen namlouval. Bylo tedy jsné, že se má rodná vesnice Marmagen měla stát testem reality. Dodatečně jsem si uvědomi, že mám rád nejen okolí Eifel, ale i svou vesnici, a že bych tam vlastně opravdu žil rád. Takže jsem zavolal své matce a řekl jsem jí: „ Jestli chceš a vydržela bys to, že bych tam žil svůj život a ty by ses nevměšovala, tak se do toho bytu nastěhujeme my.“ Bylo tam ještě pár malých překážek, ale jakmile byl záměr vysloven a má matka souhlasila, tak zmizely jakoby samy od sebe. Největší problém: filipínská rodina, která tam žila již 15 let a jejíž děti mé matce říkaly „teto“, si našla záhy nový dům hned za rohem, který byl pro ni vhodnější a který si mohla dokonce koupit. Všechny dvěře byly tedy otevřeny, a krátce po mých 41.narozeninách jsem byl zpět v Marmagenu. 

O rok nebo dva později se stalo to, čeho jsem se obával: minulost mě dohonila. Chtěl bych předeslat, že to bylo velké štěstí, jako často, když se snažíme něčemu vyhnout, co je nevyhnutelné. Zpočátku to však vypadalo úplně jinak. Ve vesnici stále jedna velká vila, kterou začátkem minulého století postavil v tehdelší době nejbohatší člověk vesnice, majitel pily, jejíž zákazníkem býval i císař Wilhelm. Později tam bydlel poslanec spolkového sněmu za CDU (ten samý politik, který mne chtěl v mých 18ti letech dosadit jako svého nástupce v Mladé Unii), a nedávno ji získala jedna rodina z Kolína. Žena byla Francouzska a otevřela si tam malé bistro. Po jídle jsme se dali do řeči. Jídlo mi nechutnalo a já jí to řekl. Ona řekla: „Umíte to lépe?“ Já na to: „Ano.“ Ona: „K tomu se ještě vrátím.“

O několik dní později mi zavolala: „Starosta se mne zeptal, jestli bych mohla uvařit pro delegaci obce, je to asi 20 lidí. Já to neumím. Umíte vy?“ Přislíbil jsem a uvařil pro skupinu vegetariánské jídlo (byl jsem vegetariánem, což bylo v té době velmi neobvyklé), a všichni byli nadšeni. Nato se mne žena zeptala, jestli bych pro ní nemohl vařit častěji. Vzhledem k tomu, že byla Francozska, každý v jejím bistru očekával něco chutného a vyjímečného, ona ale neměla o dobrém jídle ponětí, a o vaření už vůbec ne.

Souhlasil jsem, pod jednou podmínkou: že budu moci v jejím domě pořádat semináře. Bylo tam několik hostinských  pokojů, ve kterých mohli přespávat přespolní hosté, ve sklepě jedna místnost, která se dala přestavět na místnost pro semináře, a já hledal místo, kde bych mohl dělat svou terapeutickou práci. Místnost byla přestavěna a já začal pořádat své první semináře. Po nějaké době však došlo k nepříjemné situaci: Oznámila mi, že už se mnou nemůže spolupracovat. Byl jsem naprosto vyveden z míry: „Jakto?“ Ona: „Ty nevíš, co se o tobě ve vesnici povídá?“ Já to nevěděl. „Prý jsi příslušníkem sekty. Farní výbor řekl rodičům mladistvých, aby své děti nenechávali navštěvovat moje bistro, prý tu ve sklepě stojí socha Bhagwana a pořádají se tu sexuální orgie, a já byla vyzvána se s tebou rozejít.“ Nevěděl jsem jestli se mám smát nebo být naštvaný, bylo ve mně obojí. „Ty přece víš, že jsou to všechno nesmysly“, řekl jsem jí. „Ano, vím, ale nemám na vybranou. Jinak jsme vyřízeni.“ 

V této době jsem své červené oblečení dávno odložil a mé spojení k Oshovým sannyasinům, jak se dřívější Bhagwanové nazývali, bylo založeno pouze na několika osobních přátelských vztazích a mém vnitřním, duchvním spojení s Oshem. Beztoho jsem nikdy nepatřil k žádné organizaci, vždy jsem pracoval a žil výlučně pro sebe, a nikdy neexistoval nikdo, kdo by mi říkal, co mám nebo nemám dělat. Jediná pravda spočívala v tom, že jsem byl s tímto spirituálním mistrem v duchovním spojení. Na té celé záležitosti mne nejvíce zlobilo, že mne osobně neoslovil nikdo z celé vesnice, ze které jsem koneckonců pocházel a ve které žila moje rodina z matčiny strany již několik generací (takže jsem s mnohými vzdáleně příbuzný). Předsedu farní rady, kterého jsem dobře znal, jsem ohledně této záludnosti konfrontoval a byl jsem připraven táhnout do boje. Ale moje působení ve vile skončilo, to bylo jasné. Protože i majitelka vily mne zklamala, zachovala se vůči velkým pánům naší vesnice podlézavě – přestože byla dcerou pronásledovaného španělského komunisty, který musel emigrovat do Francie.

V dalších dnech jsem šel ráno k pekaři. Objednal jsem si tři housky a prodavačka mi jich do sáčku strčila pět, přesto mi účtovala jen tři. „Já jsem si ale objednal jen tři“, řekl jsem. „To je v pořádku“, odpověděla a mrkla na mne. Okamžitě jsem věděl: „Ukazujemi mi, že se mnou sympatizuje a že je na mé straně.“ To byl hezký dárek po ránu. Když jsem vyšel z pekařství, míjel mě na druhé straně ulice Karel. Pocházel stejně jako můj otec z vedlejší vesnice a já ho znal už od útlého dětství. Hrávali jsme spolu fotbal, a býval mým konkurentem na důležité herní pozici. Nepovažoval jsem jej za svého přítele, ale snášeli jsme se. A teď na mne přes ulici volal příjemným, takřka přátelským hlasem „Bré ráno, Wilfriede!“. Říkat „Bré ráno“ k vesnickým zvykům patřilo, ale přidat k tomu ještě jméno, to se dělalo jen u lidí, které měl člověk rád. Byl jsem překvapen, ale bylo to očividné: Někdo další, kdo mi dává najevo, že se mnou sympatizuje a je na mé straně!  

Šel jsem dál a náhle mnou projel blesk poznání. Bylo tak prosté, že jsem mohl jen vrtět hlavou nad svou slepotou, která trvala desetiletí: Jsou tu lidé, kteří mě mají rádi a jiní, kteří mě rádi nemají. A mně se přece daří stejně: Jsou tu lidé, které mám rád a jiní, které rád nemám. To je vše.                    

Najednou jsem rozpoznal svou pýchu. Já jsem se vždy stavěl nad ostatní. Ano, byla to pravda, byl jsem jiný než ostatní, vlastně už jako dítě. Chtěl jsem k nim patřit, ale zároveň taky nechtěl. Chtěl a musel jsem zůstat věrný sám sobě a zároveň být a žít jako ostatní. Chtěl jsem být ve své jinakosti uznávám a milován. To bych ale musel být stejní jako oni, a to něšlo. I když jsem se snažil, moje jinakost ke mně patřila, nemohl jsem ji stále utajovat, ostatní to stejně cítili. Abych to mohl vydržet, opovrhoval jsem těmi, kteří mne nemilovali. Oni mi samozřejmě stále znovu dávali najevou svou moc, moc většiny, která byla v mých očích zároveň mocí hlouposti a tuposti. Opovrhoval jsem jimi a stejně jsem chtěl, aby mě milovali nebo alespoň respektovali.

Bylo to klasické dilema.  Trčel jsem v pasti „dvojího života“ dítěte, o kterých mluví Hillman. V dětsví a mládí, kde se to projeví poprvé opravdu citelně, je toto dilema neřešitelné. Neměl jsem jinou volbu než svou aroganci, když jsem nechtěl sám sebe zapírat a ztratit. Ani to, že jsem nechtěl sáme sebe ztratit, nebyla moje volba, prostě jsem takový a stále jsem. Moje pýcha byla mou obranou a zbraní zároveň. Když mi bylo zhruba dvacet, tak jsem se na jedné taneční zábavě začal více bavit s jednou slečnou. Když jsem pak procházel kolem baru, zarazil mě jeden stejně starý mladík, uděřil mě pěstí do obličeje a řekl něco jako „Prsty pryč od mé přítelkyně!“ Mohl jsem se s ním klidně poprat, ale místo pěstí jsem do něj uděřil jedinou větou: „S takovým idiotem, jako jsi ty, se neperu.“ A šel jsem se opět bavit s jeho „přítelkyní“.                                                                    

Toto dilema ohledně sounáležitosti a k tomu potřebného přizpůsobování se, „být sám sebou“ nebo „jít svou vlastní cestou“ se dá vyřešit teprve v dospělosti. Je možné jej pak vyřešit, protože už nejsme závislí na tom, že někam patříme. Vnitřně si možná stále ještě přejeme někam patřit, ale už to nepotřebujeme. To uvolňuje prostor k tomu, abychom mohli vidět sami sebe a nahléhnout na toto dilema zvenčí. Když se na to můžeme dívat zvenčí, tak už v tom nevězíme. Přesně to se mi stalo tehy, když jsem šel ráno do pekařství a zpět. Tehdy jsem poprvé uviděl svou pýchu, viděl jsem své postavení ve vesnici a své vztahy s jejími obyvateli poprvé zvenčí, podobně jako se můžeme vidět zvenčí, když nás někdo natáčel a my se na ten film pak díváme, nebo když poprvé slyšíme svůj hlas a způsob mluvení nebo zpívání zvenčí, tak jako nás slyší ostatní, když se to natočí a pak přehrává. 

Jak jsem mohl očekávat, že mě ostatní budou akceptovat nebo dokonce mít rádi, když jsem na ně shlížel zvrchu? Když jsem se stejně jako ve svém mládí snažil všechno, co pro ně bylo důležité, pohanit a zničit? Když jsem po nich vyžadoval, aby mě v mé jinakosti nechali a respektovali, musel jsem je – a to jsem si uvědomil z čista jasna – také nechat a respektovat takové, jací byli. Musel jsem svět, v tomto případě svět mé vesnice, přijímat a nechat, jaký byl. A rovněž ty, kteří tento starý svět a tradice se vším, co k nim patřilo, chtěli uctívat a uchovávat. A to nejen navenek, mým vnějším chováním, ale také a především vnitřně, v celém mém postoji vůči vesnici a jejím obyvatelům. Kdyby to ode mě někdo požadoval v minulosti, bylo by to naprosto nemožné, nikdy bych se nepovolil. S tímto poznáním přišla pokora jakoby sama od sebe. Ale bez lásky a přívětivosti prodavačky Anny a mého fotbalového konkurenta Karla by k tomu možná nikdy nedošlo.

Účinek byl však očividný. Navenek jsem nic neudělal, a přesto se můj vztah k této vesnici a jejím obyvatelům změnil. Dodnes nevím, co si ostatní o mně myslí, a také mě to už nezajímá. Já ale vím, co si o nich myslím a co k nim cítím: respektuji je. Vážím si každého a nechávám ho takovým, jaký je. Už nechci nikoho měnit. Ani v Marmagenu, ani mé klienty a žáky, ani svět. V Marmagenu jsem se naučil, co se potom stane: nechají vás na pokoji. Bydlím zde již dalších třicet let a nedovedu si představit lepší místo. Nechávám ostatní být takovými, jací jsou, a oni nechávají mě. To také znamená, že může někdy dojít k hádce, ale to se prakticky už nestalo. A musím podotknout, že vesnice se změnila sama od sebe. To dělá život úplně sám. Jedni se drží tradic, a druzí, kterých je v mezičase většina, se na to dívají, ale v podstatě je jim to jedno.

Konflikt mezi potřebou sounáležitosti (uznání a lásky) a „být sám sebou“ se táhne nejen mým životem, ale vídám ho u skoro všech svých klientů. Rozpustí se až v okamžiku, když jsme vnitřně připraveni stát ve světě sami a sami také jít svou cestu. K tomu je zapotřebí vidět, že už dávno sami jsme a že své rodiče nepotřebujeme. 

Pak už se od nich nemusíme osvobozovat. Právě v tomto uvědomění spočívá svodoba. Je možné k rodině navenek patřit, ale vnitřní potřeba sounáležitosti pominula. To neplatí jen pro rodiče, ale také pro vztahy k druhým. K tomu také patří, že naše sebepřijetí není závislé na uznání druhých, musí přicházet z vlastního nitra, z poznání, že nemůžeme být jiní než jací jsme. Tímto končí boj s ostatními a také boj nás samotných se sebou. Pak jsme také dospělí.

Mladistvá pýcha je ochranou, ochranou před vlastní slabostí, kterou si mladý člověk nemůže připustit, stal by se tím opět dítětem potřebující ochranu rodičů. Proto se staví nad ostatní a v první řadě nad své rodiče. Jsem lepší než vy, to je jeho poselství a také jeho víra. Já vím všechno lépe – vím například lépe, co svět potřebuje; vy děláte všechno špatně, už vždycky jste všechno dělali špatně – to je centrální obvinění studentského hnutí šedesátých let vůči generaci rodičů, a také centrální obvinění dnešní liberální elity, té, která chce ze světa udělat „lepší místo“, vůči těm, kterým se toto místo zdá být celkem v pořádku. 

Wilfried Nelles: Samota a domýšlivost mládí a moderního vědomí – osobní příběhNejde přitom o to, jestli nelze dělat nějaké (nebo i mnoho) věcí lépe nebo jinak. To lze vždy. Jde spíše o vnitřní postoj. Můžu vychovávat své děti jinak než jsem byl vychovávám svými rodiči. V podstatě dokonce musím, protože já sám jsem jiný, svět je jiný, budoucnost dětí je jiná, a vědomosti ohledně mnohých věcí se změnily. Když ze mne moje matka chtěla vychovat „dobrého hocha“, tak se řídila tím, co v její době platilo za dobré a o čem se v té době věřilo, že je potřeba s dětmi dělat, aby z nich něco bylo – například zlomit jejich vůli a trestat jejich „nepřístojné“ chování bitím a zamykáním. Tím jednala podle svého nejlepšího vědomí i svědomí. To samé platí také pro mě a mé děti a jejich zacházení se svými dětmi, i když to děláme úplně jinak než naši rodiče: každý následuje vědomí své doby a k tomu možná přidá pár svých akcentů. Můžeme dělat vše jinak, aniž bychom se proto cítili být lepšími lidmi.

Coen Aalders: Bezmoc státu

VEDENÍ V DOBÁCH KORONY: JEN NEDÁVAT NAJEVO ŽÁDNOU SLABOST

Korona je zrcadlem – zrcadlem, které nám ukazuje, kým jsme a kde stojíme. Kdo jsou naši vůdci, a kde jsme my jako ti, kteří je následují, tady a teď. 

Existují pozoruhodné paralely k pandemiím v minulosti, které neznáme, protože se poslední pandemie těchto rozměrů odehrála před velmi dávnou dobou. Tím bych se teď rád zabýval. A pak uvidíme, jestli je rozdíl tak velký, jak si myslíme.

KORONOVÁ KRIZE A MOR: OBDOBY

Pandemie přivádějí stát na samé hranice jeho možností. Přesto nechce dát najevo žádnou slabost. A tak posílí svou moc. To je jádrem jednoho nedávného článku Volkera Reinharda, profesora dějin z německého Freiburgu. Velmi barvitě v něm znázorňuje obdoby mezi morem a koronou. Tvrdí, že je opravdu možné zde vidět podobnosti, přestože je přímé porovnávání z mnohých důvodů chybné. Velmi obdobné je však podle něj chování úřadů.

„Experti“ morového období kolem roku 1347 – teologové, astrologové a lékaři – dospěli jednohlasně k diagnóze, že je mor výsledkem nepříznivého postavení planet, které na Zemi seslalo jedovaté páry. Lidé je vdechovali a následně umírali. Občanům bylo doporučováno, aby čichali vonné esence, dodržovali přísnou bezmasou dietu a především: aby pozitivně smýšleli.

Přes všechny tyto úžasné rady byly králové a papežové de facto bezmocní v epidemii, která akutně ohrožovala životy všech. Jejich pozice, a co je horší, jejich legitimita tím byla silně ohrožena. Volker Reinhard píše: „Vláda se ospravedlňuje ve všech dobách, i když z velmi různých zdrojů z toho plynou výhody pro ovládané, přestože se vláda staletí vyvíjela ku prospěchu úzkých oligarchií.“

Bez prokazatelně pozitivních účinků na veřejné zájmy ztratil tedy stát své právo na existenci a stal se krajně zranitelným, tím také sporným a koneckonců nahraditelným.

To se projevovalo i dávno před morem, během období velkého hladomoru. Když se vládě nepodařilo vyřešit nouzi o obilí, která vedla k navyšování cen a nedostatku chleba, považovali davy vládu za zraněnou a rozpuštěnou. Vzali celou záležitost ve jménu práva na přežití do vlastních rukou. Vyrabovali pekárny a sýpky s obilím.

NEPŘIZNÁVEJ ŽÁDNOU SLABOST

To celé vedlo k železnému principu, kterého se veškeré instituce musí až dodnes držet: Za žádných okolností nepřiznávat vlastní zoufalství a bezmoc! Právě naopak: V dobách krizí se nesmírně zvyšuje produkce nařízení, dekretů, opatření a trestů. Mašinerie legislativy se stává tím produktivnější, čím více stoupají čísla infekcí a úmrtí. Jinými slovy – moto bylo a je: Odhodlanost za každou cenu. Neukazujte žádnou slabost! Ukažte, že jste výkonní! Zdůrazňujte svůj velký rozhled a prezentujte čísla, která dokazují váš úspěch!

Podobnost s aktuální koronovou krizí je nepřehlédnutelná, není-liž pravda?

Nikdo nebude popírat, že určitá základní bezpečnostní opatření jako je hygiena rukou, dodržování odstupů a nošení roušek, které byla zavedena na jaře 2020, jsou možná smysluplná a přiměřená. Zároveň je stále jasnější, že stát naráží na své hranice, stejně jako v roce 1347. Může příkazy ohledně veřejných prostor stále více zpřísňovat – stejně jako to udělali benátští aristokraté na vrcholu morové epidemie – a jejich dodržování hlídat stále účinněji. Přitom se ukazuje, že tento vzorec vyvolává zuřivé protireakce: Co je zakázáno mimo vlastní čtyři stěny, to je o to bezohledněji překračováno v privátním prostoru. Nikdo nemůže chtít, aby policejní stát špehoval klíčovou dírkou, o totalitním státu nemluvě. 

Takže vyvstává otázka, zd-li stát, který může existovat koneckonců pouze díky demokratickému konsenzu, nemůže dnes konečně přiznat to, co by bylo pro předmoderní oligarchy nemožné: že vyčerpal své zdroje, že možná zašel až moc daleko, a že teď záleží na odpovědnosti civilního obyvatelstva a na zdravém rozumu každého jednotlivce. Možná by upřímné přiznání vládních představitelů a expertů, že dělali maximum, že si však nejsou opravdu jistí, zvýšilo přijetí zásadních bezpečnostních pravidel.

Pandemie je zrcadlem, které ukazuje stav státu k dobách krize. Naštěstí je to vyjímečná situace.

Nebo ne?

PARADOX DOMÝŠLIVOSTI A BEZMOCI

Nelze popřít, že jsme v poslední době stále znovu klopýtali přes tento obraz v zrcadle. Problémy s uprchlíky, problémy s klimatem, infrastruktura železnic, nové letiště v Berlíně-Schönfeldu a mnoho dalších. Existuje stále více společenských úloh, na které nemá stát žádné nebo jen nedostačující odpovědi. 

Nemá smysl pohlížet na nedostatečnost státu izolovaně nebo hledat viníky. Musíme se dívat na souvislosti, na vzorec. Jako úloha pro vládu je koronová krize díky svým jedinečným výzvám extrémně náročná. Přesto poukazuje na symptomy nemoci, která nás zužuje už dlouhou dobu. Musíme mluvit o paradoxu domýšlivosti a bezmoci.

Paradox domýšlivosti a bezmoci popisuje rozpor, který vzniká, když politický primát vzhledem k regulaci našeho společenského soužití svou potenci už jen předstírá, zatímco je strukturálně konfrontován s realitou své impotence vůči koroně a podobným výzvám, a my na tuto bezmoc sice mimochodem poukazujeme, avšak ve své podstatě ji popíráme.

Strukturální bezmoc je racionalizována nouzovými opatřeními, novými volbami, dalšími subvencemi nebo dodatečným zákonem. Nebo povoláme nového ministra, pak bude vše dobré.

Všechny tyto fenomény nám ukazují, jak málo kontroly máme, že jsme ztratily celkový přehled, že se pohybujeme v módu přežití a jedeme jen „na dohled“, viz incidence.

Stereotypní odpověď spočívá v povolání vyšetřovací komise ze zkušených politiků, nositelů rozhodnutí a vysoce postavených vědců, aby vystavila nejprve diagnózu a pak akční plán. 

Přesně to je problém.

Musíme si pozvolna přiznat, že realita proklouzla politickému primátu mezi prsty.

A musíme přijmout fakt, že jsme všichni uvězněni v tomto paradoxním paradigmatu – politici a výkonní činitelé, úředníci i občané. Neexistují viníci, ukazování prstem nemá smysl. Ale existují zodpovědnosti.

JAKÉ JSOU SYMPTOMY PARADOXU DOMÝŠLIVOSTI A BEZMOCI

Provádění opatření je politizováno. Stát již nemůže řídit prosazování svých opatření v takové míře, v jaké by chtěl, protože není možné slučit roztěkanost politické dynamiky s komplexností velkých aparátů správy. Zesílíme tedy naše snahy o prosazování? Ne. Místo toho obsadíme vedoucí úroveň veřejné správy političtěji, jako bychom všichni nahlíželi na realitu skrze politicko-administrativní brýle, které se automaticky přizpůsobují. To je, mírně řečeno, velmi jednostranné a vzdálené praxi.

Dialog je polarizován. Když analyzujeme dysfunkční systém, tak skrze rozmýšlení a novou orientaci nakonec dosáhneme transformace. Avšak v polárním systému (koalice/opozice), který se pomocí politického primátu nechá prohlásit za nejvyšší řád, může selhání být způsobeno v principu pouze jedním nebo druhým. Tento systém není schopen vnímat realitu, která by přesahovala tento primát. Pak už existuje pouze jedna cesta: Přiostří se způsoby nahlížení na realitu. Střed mizí a odstředivá sílá se zvyšuje tak dlouho, dokud nás to nevyhodí ze zatáčky. 

Politická korektnost jako norma. Protože je tu stále politický nárok, administrativní působení však oslabuje, přesouvá se cíl proveditelnosti od konkrétních administrativních opatření k přiměřené politické řeči a přiměřenému politickému chování. Moralizujeme. Nemám nic proti morálce, pokud není používána jako obranný mechanismus. 

Řeč eroduje: Ministři v přibývající míře používají pojmy jako „nemožný“, „nepřijatelný“, „nepřípustný“ a „neakceptovatelný“. To se dá udělat možná jednou. Avšak ministr není neutrálním pozorovatelem, ale autoritou, šéfem. Neustále používání těchto výrazů činí ministry nevěrohodnými. 

Zaměření na detaily: Správa státu není to samé jako management. Správa státu vyžaduje reflexi, odstup, přehled a vizi. Zaměření na denní události je smrtelné. Přesto „menežují“ politici, ministři a špičkoví úředníci v médiích (všímejte si také zde sémantiky) události, které mají životnost pouze několik hodin, nanejvýše pár dnů. Zájem o akutní události je větší než zájem o statistiku, o dlouhodobější vývoj, protože média spouštějí naše primární instinkty v silnější míře než náš smysl pro přiměřenost, odstup a nuance. 

Strach z rizika roste: Paradox domýšlivosti a bezmoci signalizuje slepou uličku. Ekonomicky, sociálně, politicky a morálně. Namísto toho, abychom se zaměřili na tvoření, (udržitelný) růst , vývoj a přizpůsobování se, stáváme se defenzivními a zaměřenými zpět. Máme strach, že přijdeme o to, co máme. Idea tvorby se přesouvá od tvoření k vyhýbání se rizikům a nebezpečí. 

Jak jsme se sem dostali?

MODERNA A INDIVIDUALIZACE: ROZTŘÍŠTĚNÍ HMOTY A DUCHA

KOMPLEXITA A ZTRÁTA KONTROLY 

Vládní organizace se v průběhu posledních desetiletí staly velmi komplikované. Lze to vysvětlit neustále rostoucí společenskou komplexitou, nezadržitelnou digitalizací, pravidelnými škrty v domácích rozpočtech a měnícími se politickými prioritami. Mimoto nemůžou vládní organizace omezit své pole působnosti na jimi kontrolované oblasti, tak jak je to možné v obchodním světě. Vláda například nemůže škrtnout peníze pro péči o mládež, když by měla pocit, že je to moc drahé. 

Dřívější státní orgány se nechávali v určité míře vést plánovacími a kontrolními směrnicemi, mnohé velké vládní organizace se však v dnešní době vyvinuly v takzvané complex adaptive systems, pro které platí teorie chaosu. Tyto typy systému prokazují nelineární a z toho důvodu nepředvídatelné chování. Částečně už nemohou být kontrolovány bežnými kontrolními mechanismy s obvyklou kauzalitou.

Většina z nás zná pojem komplexita, avšak jen málokdo rozumí konceptu, který se za tím skrývá, a jeho dalekosáhlým důsledkům pro vedení vlády našeho státu. Jak tato komplexita vznikla?

HMOTA 

Abychom pochopili svět, determinovali jsme ho a rozložili do nespočet malých kousků. S tímto pochopením a vědomostmi jsme dělali věci, dobré věci, avšak podstatu vesmíru jsme ne zcela pochopili. Osvícení, jak jsme tyto nové vhledy nazývali, bylo nutné a přineslo nám to moderní dobu, modernu. Nyní však hrozí, že se tato fragmentace bez systemické perspektivy vyvine v protiklad. Vytvořili jsme moderní chaos, který však nejsme schopni kontrolovat. Nelze to pomocí mechanismů z doby skupinového vědomí, Bohů, králů a předsedů vlády, koalic a opozic. Nelze to ani pomocí metod moderní doby, neoliberalismu a vědy. V této komplexitě nechtíc ztrácíme kontrolu, ne protože bychom byli hloupí, ale protože za žádnou cenu nechceme přiznat slabost nebo bezmoc. To nás přivádí k moderní variantě středověké mystiky: symbolice, vizím strachu, politicky korektní řeči a moralismu.

DUCH

To, co se stalo našim organizacím a naší společnosti, se stalo nám samotným. Označili jsme fragmentaci pravd a názorů jako individuální svobodu. Samozřejmě to bylo osvobození z okovů skupiny. Avšak hrozí nám, že se nadšení jednotlivce překroutí do svého protikladu. Když mají pravdu všichni, kam tedy vlastně spějeme? Když mají pravdu všichni, co je pak vlastně pravda? Když mají pravdu všichni, existují ještě nějaké hranice … lži? Když každý vtip někomu škodí, čemu se ještě vůbec můžeme smát? Naší hypotézou bylo naše osvobození. Diktaturu skupiny bychom proměnili ve svobodu každého jednotlivce. Realita je však často triviálnější: Pohybujeme se od diktatury skupiny směrem k diktatuře jednotlivců. 

Vnímáme fragmentovanou hmotu jako chaos. Tento chaos je však ovladatelný. Ne pomocí našeho hierarchického politického systému 19.století, a taky ne pomocí mechanistických, modernistických metod. Je kontrolovatelný, protože tam existuje určitý řád, přestože jej nedokážeme zcela pochopit. Když je však i mysl roztříštěna do jednotlivých fragmentů, vzniká paradigmatický problém: Chaos potkává chaos.

SOCIÁLNÍ MÉDIA

Zároveň budujeme sociální média, která jsou výrazem této fragmentace. Nejprve to byly slibné vývoje. Oslava svobody slova, pilíř demokracie, chrt honby za zprávami, a je to! Avšak s několika neočekávanými vedlejšími účinky.

Pravda eroduje. Politická pravice nebo levice nejsou zamořovatelé Fake News. Fake News jsou symptomem moderní společnosti médií s její neočekávanou dynamikou. Tato dynamika, autonomie erodující pravdy, je silnější než si myslíme. A fenomén nemá morálku. 

Navíc nám tato média brnkají na naše instinkty ve větší míře než naše reflexe a naše racionalita. V důsledku toho jsme se společně propadli zpět na dřívější vývojový stupeň komunikace, od racionality do předracionality a instinktivnosti. Výsledkem je akt zoufalství, který zaměřuje naší pozornost na individuální a náhodná dramata, a my jim propůjčujeme univerzální platnost. Také zde opakujeme středověkou dynamiku: Každý den je na tržišti rozčtvrcena jiná mediální oběť Twitteru nebo Facebooku.

VŠEMOHOUCNOST A VĚDOMÍ

Naše perspektiva na komplexitu je určována druhem vědomí, ze které to celé pozorujeme, a to ovlivňuje naše hodnocení komplexity. Vědomí lze definovat jako způsob, jakým nahlížíme, vidíme a vnímáme svět a nás samotné, a to vše proto také zažíváme. A co vnímáme a zažíváme, považujeme za realitu. 

Ve středověku pocházelo všechno nepochopitelné a to, co se dostalo mimo kontrolu, od Boha. Komplexita byla tedy ztotožňována s něčím Božským, a chaos byla Bohem daná skutečnost. 

Naše současné konstituční struktury a principy pocházejí z dřívějších století, když bylo ještě široce rozšířené skupinové vědomí. Identita a společenská pozice byly odvozeny od skupiny, ke které člověk patřil. V této době byla komplexita stále ještě řešitelným problémem, který se mohl přenechat inženýrům. Bylo jistě úžasné, že byla postavena a slavnostně otevřena první železniční trať z Haarlemu do Amsterdamu. Ale už se sociální legislativou jako je například invalidní důchod jsme se dostali na pomezí. Politicky a sociálně byl tento krok logický a smysluplný. Z hlediska teorie komplexity to však byl riskantní krok, protože se objevily neočekávané a nevítané vedlejší účinky, jako např. zneužití invalidního důchodu pro zbavení se nepříjemných spolupracovníků. 

Když se v šedesátých letech dvacátého století prosadila moderna, uvolnilo se tak velké množství individuální kreativity, energie a ambic, že nám to po dobu několika desetiletí umožnilo dosahovat obrovských sociálních pokroků. Emancipace rozkvétala jako nikdy předtím. Není to náhoda, že se tato doba (1945 – 75) ve Francii nazývá „les Trentes Glorieuses“ (slavná třicítka).

Když pak v osmdesátých letech pominula euforie moderny, začal se zrnko po zrnku do soukolí této moderní mašiny dostávat písek. Západní svět, ten nejlepší ze všech světů, se začal zdát nedokonalý, a to bylo nesnesitelné. A proto byla tato nedokonalost popírána a nesprávně odhadnuta. Pokud byla sociální všemohoucnost omezená, tak z důvodu příliš malé vlády. To vedlo k více penězům a více úředníkům. V porovnání s polovinou šedesátých let obnáší dnešní státní rozpočet více než pětinásobek tehdejšího objemu. Avšak mezi rokem 2006 a dneškem se zdvojnásobil. 

Od této doby vládne v širokém okruhu vědomí moderny, nárok jednotlivce a jeho JÁ. Toto vědomí vede k daleko obecnější a větší iluzi o všemohoucnosti. V progresivních kruzích je všemohoucnost produktem státu, v konzervativních liberálních kruzích je všemohoucnost produktem trhu. Fragmentace politických frakcí sílí, avšak různorodost politických dogmat je redukována na jednu jedinou tézu, a tou je všemohoucnost. 

Vycházejíc z tohoto vědomí nahlížíme na komplexitu jako na nezdařený management nebo na problém, který musíme přenechat vědcům. Naučný slovník nám říká, že chaos je „zmatek, nepořádek“. 

Z tohoto důvodu nebude žádná koalice současných vládních stran schopna prolomit tento paradox domýšlivosti a bezmoci. Politice chybí protisíla jako protiklad k myšlence všemohoucnosti. A tak se odehrávají dramata, která jsou výše popsána. Důsledky budou následující:

Více státu, protože stát bude stále bezmocnější. Bezmoc, která bude nadále eskalovat. Bude se jevit už pouze jako domýšlivost. Když bude tato domýšlivost pro stát samotný už neúnosná, tak ji začne projektovat na občana. Když občan bude vykazovat správné chování, bude vše v pořádku. 

A co dál?

KONEC ILUZE O VŠEMOHOUCNOSTI

Když se podíváme na koronovou krizi, tak nemá smysl přilévat další vodu do mlýnu polarizace. Pohleďme střízlivě na fenomenologii státního a politického konání. Stát udělal to, co se dalo očekávat ve společnosti, která je posedlá riskováním a iluzí o všemohoucnosti, možná už jen z toho důvodu, že to zbytek Evropy udělal úplně stejně.

Myslím také, že stát v koronové krizi přecenil své meze. Dělal a dělá to skrze intervence mající obrovskou symbolickou politickou hodnotu. Vedlejší škody nejsou brány dostatečně vážně, není zde dostatečný vhled. A tyto škody dosáhly v koronové krizi až moc velkých rozměrů. Hrozí tu, že zanikne proporcionalita jako základní princip právního státu.

A tak vznikl paradox domýšlivosti a bezmoci. Vzpomeňme si: Pochopení, které vzniká, když politický primát vzhledem k regulaci našeho společenského soužití svou potenci už jen předstírá, zatímco je strukturálně konfrontován s realitou své impotence vůči koroně a podobným výzvám, a my na tuto bezmoc sice mimochodem poukazujeme, avšak ve své podstatě ji popíráme. 

Psychologie je disciplína, která se v průběhu desetiletí etablovala k analýze a podpoře lidí a organizací. My se však stále ještě zdráháme ji aplikovat na parlamentní demokracii. A přesto je v psychologické teorii zřeknutí se této fundamentální bezmoci nazýváno jednoduše denial, tedy popírání. Krátkozraké a nepřiměřené pokusy o ututlání tohoto paradoxu pomocí ještě většího řízení, vládnutí a ještě více pravidel nazýváme v psychologii racionalizace. I ona je obranným mechanismem. 

Tyto zuřivé obranné mechanizmy jsou pochopitelné. Když akceptujeme paradox domýšlivosti a bezmoci, pohlédneme mu do očí, a spatříme, čím vlastně je, tak tím zásadně zpochybňujeme politický mandát. Stát a politika se nebudou nikdy zásadně vzájemně zpochybňovat. Když však stát přestane mít moc působení, čím je vlastně ještě vůbec legitimován?

JAKÉ JE ŘEŠENÍ?

V klasickém slova smyslu řešení neexistuje. Klást si tuto otázku je součástí posedlosti myšlenkou o všemohoucnosti: kde je problém, tak musí být analýza, plán a řešení. Pomocí analýzy a plánu vyvozujeme však také geny problému pro budoucnost a vytváříme tím opět stejné problémy. 

JAK JINAK?

Přestaňme propagovat naivní ideologie o blahobytu, štěstí a zdraví pro všechny, nebo revoluční strategie přeměny, nebo populistické či extremistické teorie signatářů pravice nebo levice. Zájmy milionů dobrých lidí v Evropě nyní a v následujících generacích jsou příliš výrazné. Také existuje příliš mnoho pirátů, kteří se chtějí obohatit na úkor zmatené a oslabené západní civilizace.

Možná existuje nějaký směr, nějaká cesta, kterou se můžeme vydat, když si postupně začneme uvědomovat, že tu máme co dočinění s opravdu závažným problémem. Možná tato slepá ulička poukazuje na ještě něco dalšího. Možná stojí tato společnost před vstupem do nové fáze vědomí. 

Tato se rodící nová fáze není The Great Reset, to je už jasné. Jedná se zde o iluzi všemohoucnosti 3.0 v měřítku světové elity. Je to úprk úspěšného západního moderního člověka, který pár desetiletí surfoval na vlně kvetoucího vědomí, a nyní se domnívá, že se sám stal oceánem. Pro ty, kteří se na tom přímo podílejí, je to lákavé, protože se to jeví jako cesta ven z bezmoci, ale pravděpodobně by se to podobalo předávkování člověka závislého na moci. Je to nový obchodní model technokracie. Je to řeč velikosti, kapitálu a domýšlivosti. Vděčíme této řeči za mnoho, avšak dospěla ke konci svého životního cyklu. Předpokládejme, že je to myšleno v dobrém, ale je to řeč nezranitelných. 

Jako každý, kdo si pamatuje, jaké to bylo, když přestoupil ze základní školy na střední školu: začínáme úplně dole a zcela od začátku. Tímto způsobem také začíná nová fáze vědomí. Starořecký výraz pro „chaos“ znamená prázdnota. Budeme se muset naučit unést Ne-vědění v chaotickém světě. To však rozhodně neznamená „ne-činnost”. Znamená to jednat s vědomím udržitelnosti, které je ovlivněno fenomenologií tématu: pragmaticky, po dávkách a realisticky. Bez předstírání, že chceme nebo dokážeme zachránit svět, beze strachu. A pohleďme na všechny důsledky, ne pouze na ty, které nám vyhovují. Pojďme začít takhle.

(Jaro 2022)

Základní rysy fenomenologické psychologie

To, že se dnes v psychologii a psychiatrii zabydlely pojmy „fenomenologie“ a „fenomenologický“ souvisí především s působením Berta Hellingera. Dříve to byly víceméně odborné filozofické termíny, které znalo jen málo lidí. Hellinger byl dlouhou dobu tajný tip mezi terapeuty, než se v polovině 90.let stal slavným díky vydání knih „Skrytá symetrie lásky“ (německy „Zweierlei Glück“) a „Řády lásky“. Do té doby dělal malé semináře pro asi 20 účastníků. Často člověk musel čekat celý rok, než se uvolnilo místo. To, co tam lidi táhlo – většinou to byli sami zkušení terapeuté – byla především jedna věc: Hellinger jakoby z ničeho nic vyslovoval věty, které všichni spontánně vnímali jako pravdivé. Když se ho později ptali, jak na to přišel, odpověděl zruba toto: Já se prostě vystavím něčemu temnému. Místo abych hledal odpovědi a řešení, vystavím se neznámému, a pak z té temnoty najednou vyvstane věta nebo slovo, jako paprsek světla. Musím to hned vyslovit, jinak zase zmizí. Pojmenoval to jako „fenomenologickou metodu“. 

Používá tak, jak jsem říkal, pojem z filozofie, ale používá jej velmi vlastním způsobem, člověk by skoro řekl opravdu naivním způsobem, spíše intuitivně a na základě praktické zkušenosti, než na základě nějakého teoretického závěru. Hellinger k fenomenologické metodě mnoho neřekl, přestože vždy velmi vyzdvihoval její ústřední význam ve své práci. Sice k tomu v téměř každé knize něco píše, ale málokdy více než jednu nebo dvě strany, a když je to více, jedná se o opakování. A už vůbec nikdy nezdůvodnil, proč a nakolik by měla být nadřazena jiným způsobům poznání a být upřednostňována v terapii. Prostě jen zjišťuje (dalo by se také říci: tvrdí), že se v psychoterapii musí postupovat fenomenologicky, protože jinak nelze dospět ke skutečným řešením, a nabízí několik stručných tipů, jak tuto metodu/postoj praktikovat, a sice: 

• Člověk se vzdá veškerého vědění a zkušeností a prostě se vystaví určitému tématu, obrazu, otázce. Neanalyzuje, nepřemýšlí, netvoří žádné hypotézy, nýbrž tiše a otevřeně čeká na to, co se objeví, když zůstane v tomto jakoby prázdném prostoru, který také nazývá „prázdným středem“. To platí jak pro terapeutické prostředí, tedy pro konstelaci nebo pro individuální konzultaci, tak pro nakládání se závažnějšími záležitostmi ve vlastním životě. 

• To jde jen tehdy, když je člověk zároveň „bez záměru“ nebo „bez chtění“. 

Člověk tedy nesmí mít záměr někomu pomáhat, například odstranit nemoc, dokonce ani záměr něco vyřešit, např. konstelací přivodit řešení. Spokojí se prostě s tím, co přijde na světlo „samo od sebe“ anebo také nepřijde – to znamená, že když nic nepřijde, pak to tak ponecháme, ale zůstáváme takříkajíc v čekacím módu a otevřeni tomu, že se možná ukáže něco později, i kdyby to mělo být třeba až po letech. 

* Musíme být „bez bázně“ a to, co se ukáže (i kdyby to mělo být Nic) musíme vyjádřit bez zmírňování a bez ohledu na případné důsledky, aniž bychom přemýšleli, co by z toho mohlo (pro klienta i pro nás) vyplynout – a to přesně tak, jak se to ukazuje, resp. jak to vnímáme. 

Kromě těchto tří bodů (občas přidává ještě jeden, a sice že člověk musí být „bez lásky“ v tom smyslu, že klientovi nechceme osobně pomáhat, ale to už je obsaženo v té bezzáměrovosti) poukazuje pouze na to, že „fenomenologie je založena na jiném pojímání nebo vnímání pravdy  než je běžné“ 5  „Pravda je něco, co z nepřítomného bleskově vstoupí do přítomného a pak se opět zanoří do nepřítomného. Na krátko tedy zazáří a zmizí. V okamžiku, kdy zazáří, je plně platná. O tom není vůbec žádných pochyb. Když to ale začnu zobecňovat, neuznávám podstatu pravdy a poznání. Snažím se pak okamžik zvěčnit a neuznávám tím pomíjivost pravdy.“ 6

Je to moc hezký popis vnitřních procesů u toho, kdo fenomenologicky pracuje, ale je to právě jen popis. Není z toho patrné, proč by se takto, jak Hellinger říká, mělo pracovat a proč by měl být tento postup nadřazen jiným. Tento postoj a jeho hloubku bylo u Hellingera možné zažít, bylo bezprostředně vidět, jak vede do dimenzí a k řešením, která by nikdo nevymyslel, bylo vidět, jak při Hellingerově práci vychází na povrch věci, které u jiných zůstávají skryté, ale co tu přesně působí, ponechával hodně zahalené nebo tomu možná sám úplně nerozuměl. Toto pouze bezprostřední prožívání pak ale podporuje tendenci připisovat to vše jeho géniu, intuici, velkým zkušenostem, zkrátka jeho osobním vlastnostem a schopnostem. A tím to také podporuje inklinaci k obdivu, zvětšování a slepému následování (nebo k jeho opaku – právě tak slepému odmítání).  

Vedle prožívání existuje druhý způsob, jak se u Hellingera dala objevovat a vstřebávat fenomenologická metoda: Dala se vnímat. Vnímání je úplně jiný proces než prožívání. U prožívání se propadneme do prožitku, ponoříme nebo zanoříme se do něj, cítíme a jsme tím prožitkem uneseni. Proto se na konstelačním seminářích tolik plakalo (a možná dodnes u některých pláče).  

U vnímání je člověk u sebe (místo ve svých pocitech) – ne odstřižený, ne distancovaný, ale má určitý odstup, jinak nelze vnímat. V tomto odstupu je možné poznání, v prožívání je jen pocit. Vnímání samotné ale ještě nestačí, abychom pochopili fenomenologický postup. Je k tomu zapotřebí ještě dalšího odstupu, který umožňuje uvidět různé elementy tohoto procesu a propojit je s všeobecnou rovinou, která v něm působí. To by byl úkol teorie. Od toho se Hellinger distancoval, není teoretik a ani jím asi být nechce. To je čisté zjištění, nic více. Nejde tu o to, jestli je to správně nebo špatně. Ale má to důsledky.  

Jedním důsledkem je, že bez teorie není téměř vůbec možné nějakou metodu zprostředkovat. Já sám jsem u Hellingera vnímal a viděl sílu a hloubku fenomenologického postoje, že dopomáhá vyjádřit skutečnost, která sahá daleko za horizonty naší představivosti a myšlení. To stačilo k tomu, abych se jí otevřel. Pochopil jsem ji však až četbou spisů Wolfganga Giegericha 7 (po asi 15-letém studiu, přičemž bez zážitku Hellingerovy práce bych ji samotnou nepochopil) a souběžně s tím skrze mou vlastní praxi a s ní související teorii o vývoji vědomí, na které je má praxe založena. 

Co je fenomenologie? 

Přiblížím se k tématu fenomenologie fenomenologickým zpsůsobem, začnu slovem. To znamená, že vezmu fenomenologii za slovo, za to, jak se ve svém pojmu ukazuje. Řecké slovo phainomenon znamená „to, co se ukazuje“ nebo také „to, co se objevuje (vyjevuje)“. Zaznívá ještě v českém cizím slově fenomén. Fenomén je jev, a sice ne zcela definovatelný a tím také trochu záhadný. Je to něco reálného, ale ne zcela definovatelného. Je to nepopiratelně tady, ale člověk přesně neví, kam si to zařadit. Proto je to také něco velkého, překvapujícího, co se vymyká přesnému uchopení (které by to chtělo učinit malým a ovladatelným) a je to téměř nebo zcela nevysvětlitelné. Ukazuje se to na slovních obratech „on (to) je fenomén“, anebo „na obloze bylo možné zahlédnout fenomén/jev“, právě tak jako na přídavném jménu fenomenální a na jeho použitích.  

Fotbalista Gerd Müller byl takový podobný fenomén: byl malý a podsaditý, nohy měl krátké a tlusté jak kmeny stromů, neměl obzvlášť dobrou techniku a kvůli krátkým nohám ani moc silnou střelu, a líný byl tak jako tak, nehýbal se víc, než bylo nutné – zkrátka vlastně nemohl být vůbec nijak vyčnívajícím fotbalistou. Ale stál vždycky tam, kde to bylo pro protivníkovu branku nebezepečné, v rozhodující okamžik se vždy pohyboval tak, jak to obránce nečekal, skoro vždy se do míče trefil tak, že byl pro brankáře nedosažitelný, a i s velkým odstupem to byl nejlepší střední útočník, jakého kdy Německo mělo. Kdo by chtěl popsat jeho a jeho umění střílet góly, nemohl by jinak než slovy: „Müller je prostě fenomén.“ 8 

Související sloveso je netranzitivní, to znamená nevyjadřuje žádné aktivní konání, nýbrž jev: zjevit se, objevit se, vyjevit se, zazářit, ukázat se. Na úvod by se tedy dalo říci, že fenomenologie je učení o jevech, zabývá se tím, co se (samo od sebe) objeví a jak se to objeví. 

Většina lidí se ale domnívá, že takovému jevu by se nemělo jen tak důvěřovat, že je jen zábleskem něčeho jiného, hlubšího, podstatnějšího. Je pozoruhodné, že tak to někdy vyjdřuje i Bert Hellinger: „Když se tedy natolik stáhnu a vystavím se celku, bez záměru a bez strachu z toho, co by mohlo vyjít na světlo, pak najednou vnímám to podstatné, co přesahuje viditelné jevy.“ 9 

To je formulováno minimálně nejasně, protože by se z toho dalo vyvozovat, že viditelné a podstata jsou dvě rozdílné věci. 10  To ale právě pro fenomenologa vůbec nejsou! Pro něj je podstata (a tím také to podstatné) v jevech. Fenomenologie znamená: Vše, co je, se ukazuje ve způsobu, jak se to vyjevuje. Neboli: Svět je to, co se objevuje, a nic víc. Jevu se musím otevřít, nedívat se mimo něj nebo za něj. Protože za ním nic není, neboli: O tom, co se nachází (má nacházet, je tušeno) za jevy, mohu jen spekulovat. Vše, co máme, veškerá skutečnost je pouze ve svém úkazu. 

To nevylučuje, že se na tento svět nebo na skutečnost, jak se nám ukazuje, nemůžeme dívat jako na pouhé zdání. Přesně to dělá například indická filozofie, především učení Advaity, které je dnes na Zapádě tak populární. Tam je ale vyjevením ničeho, vnější stránkou Nicoty, jejím momentálním zábleskem. Toto Nic a svět věcí a jevů, nirvána a samsára, nejsou ale dvojím, ale jedním a tímtéž. Podstata a podoba jsou jen vnitřní a vnější částí též jednoty (Brahma). Problém nebo lidské utrpení spočívá v tom, že se naše vědomí běžně naprosto identifikuje s tím vnějším, s věcmi nebo jevy. Proto se advaita a její autentičtí učitelé také nezabývají světem, pocity, myšlenkami, událostmi atd., nebo se jimi zabývaj jen v tom smyslu, že jde o to, prohlédnout jejich klamný charakter, a pozvednout se (přesněji řečeno rozplynout se, protože v Nicotě už nic není, ani žádné Já, které by něco vnímalo) v čisté Nicotě, jediné skutečné skutečnosti. Moc hezky je to vyjádřeno v názvu knihy velkého učitele advaity, Rameshe Balsekara, který zní: „Kde je Nic, nemůže ani nic chybět“. Už tam není žádná podstata, nebo dalo by se také říci, že pravá podstata světa je Nic. 

Možná, že toto je poslední pravdou, a to by pak byla Pravda věčná, ne momentální. S tou však v psychologii nepracujeme, není to její téma, I když u ní možná skončíme, odevzdáme-li se světu jevů. Když mluví Hellinger o pravdě, která jen krátce zazáří a zase se stáhne zpět, která platí jen pro daný okamžik, pak mluví každopádně o tom aspektu skutečnosti, který lze zahlédnout (Nic nemůžeme uvidět, není to nic Jsoucího, nýbrž právě Nic); pak mluví o aspektu skutečnosti, který se vyjevuje jako forma, jako Něco. Ale tolik by mělo být jasné: Že tušit za touto vyjevující se skutečostí ještě jinou, podstatnější, neviditelnou formu, je zavádějící. 

Jde tedy o viditelnou skutečnost, o to, co se nám jeví jako skutečné, o ženy a muže, rodiče a děti, vztahy, nemoci a poruchy, vzorce chování, bolesti a strachy, závislotsi a touhy, přání a zklamání, možná i o život a smrt. A především jde o to, jak se k těmto tématům postavíme jako terapeuti, když s nimi máme co do činění (a samozřejmě je to důležité i pro nás osobně).  

Analytický přístup by byl: Zkusím fenomény rozluštit, přijít na to, co se za nimi ukrývá (jak už jsem říkal, za nimi není Nic, ale tak daleko anylýza nepronikne, spokojí se s “vysvětleními”). Také to znamená, že fenoménům nedůvěřuji, vnikám do nich, chci přijít na jejich tajemství a vzít jim je, aby mi bylo k dispozici – takto to fyzika a chemie a všechny přírodní vědy dělají s přírodou. Vůbec nechtějí vědět, co doopravdy je (tato otázka je přesunuta k teologům, filozofům, do metafyziky), chtějí jen vědět, jak se věci chovají, aby jimi mohly disponovat, aby si Zemi (a teď už i zbylý vesmír) podmanily. To v praktické rovině funguje tak dobře, že se za tímto vzorcem honí už skoro všichni, i psychologie.  

Tak, jako člověk pro sebe využívá zákony fungování přírody a domnívá se, že je tím ovládá, pracuje i psychoterapie na tom, aby přišla na fungování psychiky, duše, prezentované jako nějaký aparát, aby byla k dispozici pro lepší, hladší fungování. 11

To je psychotechnika, ne psychologie. Vzhledem k fyzikálním nebo chemickým procesům se možná dá lidské vědomí považovat za stojící vně, ale v psychologii je vědomí zároveň předmětem i pozorovatelem. Naše psychoterapie se ale tolik snaží dohnat svůj vzor, kterým  jsou jí přírodní vědy, že se chce co nejblíže přiblížit jejich vědeckému ideálu. To neplatí jen pro akademickou psychologii a ty, kteří tam směřují, ale i pro téměř všechny „alternativní“ směry, u nichž jde v první řadě o sebepoznání a „spirituální“ růst. I tam stojí „Já“ venku, když se domníváme, že sami sebe nebo druhého (třeba klienta) můžeme nebo dokonce musíme změnit. Vůbec nám nedochází, že Já, které se chce změnit, je totéž jako to, které má být změněno! Kdyby to bylo jasné, bylo by také jasné, že se tomuto Já musíme otevřít, ponořit se do něj (tedy do sebe, tak jak jsme), klesnou do té propasti, kterou jsme. 

Ve většině psychoterapeutických přístupů, v těch oficiálně uznaných i v těch „alternativních“ jde o „sebeurčení“, “vlastní rozhodování” a „autonomii“. Vládne jim představa Já, které stojí nad vším (a mimo vše), které řídí psychiku jako kormidelník na kapitánském můstku lodi. Úplně se při tom přehlíží, že toto Já je tou psychikou, kterou má podle této představy shora nebo zvnějšku řídit. Tento vnějšek vůbec neexistuje! A protože neexistuje žádný vnějšek, neexistuje ani žádné autonomní Já, je to čirá iluze. Kormidelník je loď samotná. Skoro celá psychoterapie, ať už se označuje za „vědeckou“, „humanistickou“, „systemickou“, nebo dokonce za „duchovní“, je založena na této iluzi. 

Fenomenologie je přesným protějškem tohoto analytického postoje. Zatímco ten je agresivní, chce se svého předmětu zmocnit, penetrovat jej, definovat (tedy pevně ustanovit a obehnat plotem) a pak zmanipulovat (změnit sebe nebo toho druhého), fenomenologie je pasivní, přijímající, vyčkávající, milující. Goethe to nazval „Jemná empirie“, úžasné označení. Zatímco vědecký analytik se skepticky snaží vnější podobu (jev, vyjevení, zdání) odstranit, fenomenolog naprosto důvěřuje tomu, co se vyjeví v momentálním vnímání. To ale neznamená, že se hned vrhne za prvním zdáním, že naivně následuje to, co se mu prvoplánově prezentuje, tedy například že by jako terapeut považoval příběhy, které mu klient vypráví, a ten obal, v kterém se mu prezentuje, za celé, za všechno. To to vůbec neznamená. Co to tedy znamená? 

Znamená to, že se tomu, co se objevuje, otevřu, vystavím se tomu, úplně se tomu odevzdám. Znamená to, že zanechám veškeré snahy se něco dozvědět, veškerého analyzování, veškerého pronikání. Místo toho se tím jevem nechám zasáhnout, dovolím mu, aby on proniknul mě, aby se ke mně přiblížil. Já jsem hostitel, on je host, jemuž ochotně a přívětivě otevírám dveře. Místo toho, abych svět dobýval svým duchem, podroboval si ho, stavěl se nad něj a přivlastňoval si jej (coby domnělou znalost o něm), podrobím se já jemu (povšimněme si zde anglického slova pro porozumět: understand! [tj. stát pod – pozn.překl.]) a otevřu mu svůj dům. Pak ke mně přijde svět, přichází skutečnost, přichází ke mně život, pak začínám být živý, skutečný, pak se stávám světem. 

Ve skutečnosti to mnoho konstelářů dělá – více či méně. Ta metoda to s sebou nese, že se člověk do určité míry nechává překvapit tím a následuje to, co vyjadřují zástupci. Ale u většiny pak hned následuje vnitřní kontrolka: Je to v souladu s mými (psychoterapeutickými) znalostmi? Můžu to takhle nechat být, jak se to ukázalo? Smím to tak prostě jen vyslovit, jak se mi to najednou v duchu vyjevilo? Odkud vím, že to sedí? A také: Můžu klientovi důvěřovat, že to unese? Bude si s tím vědět rady? Samozřejmě, že všechny tyto otázky mají své opodstatnění. Vlastní otázka však zní: Čím se nechávám vést: Tím, co se objevuje, nebo tím, co si myslím (ze zkušenosti nebo z teorií, které jsem se naučil), že vím nebo co považuji za terapeuticky nebo eticky obhájitelné, anebo vjemem daného okamžiku? Hellingerovi, abych se k němu ještě jednou vrátil, to bylo naprosto jasné. Když se ho jednou v jednom kurzu nějaká žena zeptala, odkud bere jistotu, s níž činí své výroky, odpověděl: „Z přítomného okamžiku.“ A na její dotaz, jak ví, že je to správně, řekl: „Další okamžik to ukáže.“ 

Když si na svých seminářích všimnu, že je někdo nervózní nebo rozrušený, pod velkým tlakem nebo vystrašený a stydlivý, poprosím toho člověka, aby se na mě podíval. To může trvat půl minuty nebo také pět nebo deset. Nic při tom nedělám, jen tam jsem. V žádném případě se nesnažím ho prozkoumat, přijít na to, co je za jeho rozrušením nebo strachem. Někdy ale řeknu pár slov, například: “Vidím, že jsi rozrušený. To je v pořádku. Prostě se mi dívej do očí. A když to bude těžké, tak se prosím neodvracej, jestli můžeš.“ Tím pojmenuji, co se (mi) vyjevuje, a tím se ten člověk cítí viděný a už se o kousek zklidní. A když pak ještě uvidí, že od něj nic nechci, že do něj svým pohledem nepronikám, že tam prostě jen jsem, zklidní se. Ve skutečnosti se mu otevírám, nabízím se jeho pohledu, tak jak právě jsem. Bez mluvení mu tím říkám: Můžeš ze mě zahlédnout všechno. Můžeš ke mně přijít, ať už jsi jakýkoli. Já tu jsem, jen tu jsem. Pak se stane něco velmi prostého, přirozeného, co zvnějšku často vypadá jako kouzlo: Ukáže mi všechno. Spadne maska, odpor se rozpustí. A aniž bych od něj chtěl vědět sebemenší věc, uvidím ho najednou v jeho hloubce a vím vše, co pro ten okamžik a naše momentální setkání potřebuji vědět.  

To není jen technika, je to postoj, založený na chápání života, skutečnosti a pravdy, které se liší od běžného chápání, a naprosto se liší od chápání ve vědě a v psychologii a terapii, které se řídí vědou. Dá se s tím začít jako s technikou, dá se to prostě používat jako technika a mít tak první zkušenosti a poznat, že to funguje. Což je pravda, ale jen do té míry, do jaké jdeme do vnitřního postoje přijímání, bytí v přítomnosti a nechtění nic vědět. A do jaké jsme ochotni, nechat se být viděni, ba prohlédnuti, ale sami nechtít nikoho prohlédnout. Používání však musí jít ruku v ruce s upřímnou ochotou do tohoto postoje vrůstat, jinak ji druhý snadno začne vnímat jako pouhou techniku a zůstane více méně uzavřený. 

Nejde u toho jen o terapii a zacházení s klientem, jde doslova o vše, o vnitřní postoj ke světu. Klient, který ke mně přichází, je jen maličkým aspektem života a světa, které neustále čekají na to, až je do sebe opravdu pustím a budu vnímat. Které neustále čekají na to, až je přestanu zasypávat výčitkami („Svět je špatný“, „Život je nepravedlivý“), přestanu je ubíjet nebo se před nimi schovávat a chránit, jako by byly mým nepřítelem. Jak by život, svět, existence, mohly být mým nepřítelem? Vždyť jsem tu díky nim, jsem jejich produktem! Já jsem přeci život, byť třeba jen jeho maličký aspekt, ale já jím jsem. Není pro mě jiný život než ten, kterým jsem, až už žít nebudu, bude pro mě všechen život pryč. Jak by mohl být mým nepřítelem? Proč se chránit? Je to logické, je to rozumné?  

Když říkám, že život čeká na to, až se přestaneme schovávat a místo toho ho do sebe začneme vpouštět, pak to neznamená, že bychom to měli kvůli životu „udělat“. Ani to, že bychom měli schvalovat všechno, co lidstvo páchá. Není to o žádném “měl bys”, není to žádný morální nebo etický příkaz. My jsme životu nebo běhu světa naprosto jedno, může klidně čekat věčně. Svět tu prostě jen je a nesutále produkuje nový život. Jedinec nic neznamená.  

Je to obráceně: Nám život nemůže být jedno, pro nás není jedno, jestli se mu otevřeme nebo uzavřeme, jestli jeho nabídku přijeme nebo odmítneme, protože se nám to či ono nehodí – náš nos, barva pleti, naši rodiče, děti, naše dětství, naše pudy, krása, ošklivost, naše zranění, cokoli. Ano, i krásu mnozí vnímají jako břemeno, je jen málo lidí, kteří by byli víc vystresovaní než krásné ženy, téměř nikdy nejsou v pohodě. Buď si nepřipadají dost krásné nebo si připadají, že je druzí vnímají jen kvůli jejich kráse – anebo obojí naráz. Zmiňuji to jen proto, abych vysvětlil, že se proti životu dá obrátit cokoli. Vůbec to není otázka té věci samotné, je to vždy a výhradně, byť to někdy může být hodně tvrdé, věc postoje, nebo konkrétněji, našeho vědomí. 

Realita života – trauma?

Po cestě potkávám Manfreda. Manfred je požárníkem, hasí požáry. Má 48-hodinové směny, při poplachu musí ven k požáru nebo, když je na řadě jiný oddíl, zpět na lůžko a spát – dobrou noc.  Před několika týdny přišel ke mě do poradny. Důvod návštěvy: Od jednoho nasazení před dvěma lety spí stále hůř, budí se často s křikem ze spaní, a když musí do práce, stojí ho to velké přemáhání a stále si říká: Snad se nestane nic hrozného. Manfred je padesátník a zvažuje, jestli se má stále ještě takto trápit, začíná se strachovat o své zdraví. S poradci a psychology u hasičů o tom mluvit nemůže. Zaprvé by to bylo bráno jako slabost a zadruhé jsou to kolegové, před kterými se přece nemůže otevřít. 

Při jednom nočním nasazení v hořícím pětipodlažním obytném domě se spolu s kolegou propracovával s hadicí v ruce od jednoho poschodí k dalšímu, zatímco ostatní se snažili obyvatele domu zachránit přes požární žebřík. Vyprávěl mi, že když se hasí tak velký požár, není skoro nic vidět. Člověk stojí uprostřed kouře a vodní páry, a když si rukou přejede hledí helmy, aby viděl aspoň trochu, je okamžitě umazaná od sazí. V druhém poschodí stále zakopával o nějaký předmět na zemi, zatímco se otáčel se stříkací pistolí do všech směrů a hasil. Domníval se, že je to nějaký srolovaný koberec. Když bylo poschodí bez ohně a on se na chvíli zastavil, aby si otřel hledí, uviděl ten předmět, který se stále snažil nohama odklidit z cesty: Byla to lidská hlava, lépe řečeno to, co z ní zbylo. Příslušné tělo leželo o kousek dál. 

Abych odpoutal jeho pozornost od příhody s požárem, a abych zjistil, jestli u jeho psychické reakce nehrají roli také nějaké dřívější traumatické zážitky, zeptal jsem se ho na jeho dětství. Vyprávěl mi o svém otci, kterého miloval, ale který byl na své děti i velmi tvrdý. Ke konci života prý často bezdůvodně plakal, sám nevěděl proč. Manfred nechce skončit jako jeho otec. 

Otec vyrůstal jako nejstarší ze čtyř dětí, jeho otec, Manfredův dědeček, byl vojákem a ve válce byl nezvěstný. On sám jako 15-letý porážel prasata u nich ve vesnici, aby uživil rodinu. To a pár dalších věcí z něj udělalo z emočního hlediska tvrdého člověka, přestože byl jinak příjemný, klidný a vtipný. Nebyl schopný se vcítit do jiných lidí, nedokázal reagovat na trápení svých dětí. „A kdo pomohl mně?“, zeptal se a odvrátil se. Manfred ale dokázal se svým otcem velmi dobře soucítit, a přestože ho jeho tvrdost jako dítě bolela, cítil i otcovu lásku. Možná to byl důvod, proč rád pomáhal – vlastně chtěl pomoci svému otci, ale nemohl. Místo toho se stal záchranářem.

Po nějaké době jsem rozhovor opět nasměroval na práci hasiče a poprosil ho, aby mi svou práci popsal. Veškerý řád a organizace mi připomínaly armádu a měl jsem pocit, že zde leží řešení. Avšak ne v zavržení armády, naopak v jejím ocenění. Manfred mi vyprávěl, že to vždy dělal rád, protože rád pomáhal. Najednou jsem věděl, o co tam jde.

„Viděl jsi realitu. Viděl jsi, jaký je život opravdu. Je to sice těžké vydržet, ale trauma to není. Jen tomu musíš pohlédnout do očí, pak bude všechno dobré. Stane se z toho trauma jen tehdy, když se odvracíš tvář, když pravdu nechceš vidět. A to jsi dělal doteď, proto je ti zle. 

Trauma se děje, když něco opravdového, co se stalo a patří k životu, nechceme přijmout do svého vědomí. U dětí se to děje automaticky, jejich vědomí ještě není dost zralé na to, aby mohlo pojmout celou realitu života. U dospělých je to nejprve zcela automatický reflex, ale pak se můžeme realitě naplno vystavit – kromě zcela extrémních situací jako je možná mučení – a přijmout ji do svého vědomí. Většina lidí to však neudělá, nechtějí vidět celou realitu, protože je na ně až moc hrozná. Zavírají očí a tvrdí: „Na to se nemůžu dívat, to nemůžu akceptovat, to nesmí být.“ Důsledkem toho trpí. Jejich duše trpí. 

Je potřeba abys věděl, že děláš, co je nutné, ale že smrti nedokážeš zabránit. U své práce musíš jít přes mrtvoly, abys mohl zachránit jiné. To jsi udělal a prožil doslova. Je to šok, to si dokážu představit, v dnešní době na to nejsme zvyklí, nechceme o tom ani slyšet. Ale je to realita. Když chceme zachovat život, musíme jít vždy přes mrtvoly. To, co tu je, to skutečné, nás bude trápit tak dlouho, dokud se na to nepodíváme a nepřijmeme to do sebe zcela a bez jakékoliv obrany a soudů. Když se to stane, tak je to integrované, stane se to naší součástí. Pro nás samotné, naši duši, to znamená, že se tím stala součástí duše většího celku, součástí reality, skutečnosti, lidského života. To by bylo tím, co právem nazýváme „sebeuskutečnění“.

Vykonáváš opravdu důležitou práci, děláš, co je zapotřebí. Stejně jako tvůj otec dělal to, co bylo zapotřebí. On šel – můžu-li to takto nazvat, i když je to trochu zvláštní porovnání – přes mrtvoly prasat, které porážel, aby sebe a své sourozence uživil. A zcela jistě také zašel dál než co bylo v jeho věku emocionálně únosné. To ho na konci života opět dohnalo, tehdy směly téct slzy, které jako mladistvý potlačoval, a patří k tomu zajisté i slzy nad ztrátou otce, který se nikdy nevrátil z války, aniž by bylo známo, jestli je opravdu mrtvý, jestli byl zabit v boji nebo umřel hlady v zajateckém táboře nebo co se s ním vlastně mohlo stát. Když se na to zcela otevřeně podíváš, tak se nemusíš zatvrdit jako on. Jemu bylo patnáct, v tom věku to v sobě člověk může jen vytěsnit nebo umrtvit. Pak se z toho stane trauma. Tobě je padesát. Pro tebe to může být velmi hluboké poznání o životě.“

(Úryvek z knihy W. Nellese „Tak pravila Corona. Psychologie duševní pandemie“)

Úvod: Bohyně Corona

Když SARS-CoV-2, takzvaný „nový“ Coronavirus, na konci února a počátku března 2020 zasáhl Evropu a zatím nebylo odhadnutelné, jakých rozměrů nabere, napsal můj syn Malte Nelles na facebookovou stránku našeho společného institutu následující větu:

„Od Carla Gustava Junga pochází mnohovrstevnatý citát ‚Z Bohů se staly nemoci’. Corona, to je přeci jméno, které by slušelo nějaké Bohyni. V dřívějších dobách by vůbec nebylo pochyb, že se za novou nemocí skrývá nějaké božstvo. Jelikož moderní vědomí už vyrostlo z magické reality personifikovaných, trestajících božstev, je to pro nás moderní lidi dnes prostě jen virus. Alespoň podle našeho vědeckého pojetí světa. Jak se to ale má s psychologií Coronaviru?”

Já byl tehdy ve Španělsku, nejprve na semináři ve Valencii a potom na konferenci v Bilbau, kde lidé na počátku března ještě bez obav postávali tělo na tělo v barech, výtazích a konferenčních sálech hotelu. Má žena a já uprostřed toho všeho. O týden později byl v Německu vyhlášen lockdown. Když jsem ten text četl na internetu, hned jsem cítil: To je pravda, to by si měl přečíst každý, a také jsem byl na svého syna trošku pyšný. Od té doby je ta myšlenka ve mně stále přítomná.

Jednoho v mnoha ohledech temného podzimního dne v polovině října, když se zase jednou předháněla varování před tsunami „druhé vlny”, jsem si šel večer lehnout hodně brzy a brzy jsem i usnul – znavený čtením nejnovějších vládních nařízení, která silně omezila i práci našeho psychologického institutu, a posmutnělý tušením, že se nám po špičkách může do domu vkrást tehnická a zdravotnická diktatura, na niž neexistují argumenty, protože se opírá o strach lidí, který v nich byl nejprve úspěšně vyvolán.  Když jsem se pak po půlhodině znovu probudil, věděl jsem: Musím Coronu, tu Bohyni, nechat promluvit. Zapíšu, co chce říci, a možná z toho vznikne malá kniha.

Na vysvětlení chci krátce říci něco o naší psychologické práci: Často k nám přicházejí lidé, kteří jsou zoufalí, a někteří trpí těžkými nebo chronickými chorobami, s nimiž jim medicína už v podstatě nedokáže pomoci. Naše metoda spočívá, krátce řečeno, v tom, že jim pomáháme nemoci naslouchat. V každé nemoci se ukrývá nějaké poselství. Časo se člověk může uzdravit teprve poté, co toto poselství zaslechne, zcela jej k sobě pustí a řídí se jím. A když se neuzdraví, protože už nemoc příliš postoupila, může se s ní člověk třeba usmířit nebo dokonce v míru zemřít. Často se však i nejtvrdošíjnější a velmi těžké symptomy rozplynou jak obláček dýmu. 

Tento postup vyžaduje od příslušných lidí i od terapeuta neobyčejný krok: Všichni se musejí vzdát toho, chtít nemoc (nebo ať je problémem cokoli) odstranit. Nesmí být vnímána jako nepřítel. Nemůžeme někoho chtít odhenat nebo zabít a zároveň mu naslouchat. Nejprve je tu musíme nechat být. Nemluvím tu o tom, co má dělat lékař, ale o vnitřním postoji příslušných osob a o psychologii. U obojího jde o to, nemoc uvidět a uznat jako něco, co, jelikož to k nám přichází a děje se nám, pro nás má nějaký význam. Teprve pak mohu nemoc skutečně uvidět a uslyšet její poselství. Pokud skutečně uslyším, co mi potřebuje říci, může se třeba stáhnout do pozadí, protože již pro duši daného člověka naplnila svůj účel.

Nelze to chápat nějak mechanicky, ve smyslu: Jakmile budu vědět, co ta nemoc znamená, pak budu vědět, co mám udělat, aby zase odešla. To je způsob myšlení rozšířený v ezoterických kruzích, ale tak to nefunguje. Je to jen jiný způsob, jak chtít dostat svůj život pod kontrolu. Těžké onemocnění – nemluvím tu o nachlazení, přechodné indisponovanosti a jiných drobnostech – je vždycky ránou do tváře našemu egu, šok pro naši představu, že bychom život mohli mít pod kontrolou. Tuto ránu je třeba přijmout. Poselství nemoci se zpravidla rozklíčuje až zpětně, poté, co jsme se nechali zasáhnout a otřást sebou a uviděli jsme, prožili a přijali svou kompletní bezmocnost nad svým osudem, poté, co jsme kapitulovali natolik, že jsme připraveni s touto nemocí žít, jak to jen jde, nebo s ní dokonce zemřít. Pak se najednou ukáží nové cesty.

Corona se nám ukazuje v první řadě jako vysoce nakažlivý virus, který se rychle šíří, a tak jako první reakce mobilizuje náš imunitní systém. Toto je úloha medicíny a částečně politiky. Není to však jen virus, je to i poselství, které se týká celého světa, každého jednotlivě i všech společně. Na vrocholu mírového hnutí napsal Peter Sloterdijk před 40 lety ve své „Kritice cynického rozumu“ o atomové bombě: „Atomová bomba není ani o kousek větší zlo než skutečnost a ani o chlup destruktivnější než my. (…) Nevyžaduje od nás ani boj, ani rezignaci, ale sebepoznání.” SARS-CoV-2 sice pravděpodobně není lidským výtvorem, tak jako atomová bomba, ale i tak tento virus můžeme také vzít jako médium, které nás může v lecčems poučit o nás samotných. Virus sám i naše reakce na něj jsou v každém případě rovněž zrcadlem, v němž můžeme zahlédnout sami sebe – jsme-li ovšem ochotni do tohoto zrcadla nahlédnout.

Rok poté, co se Corona objevila, mi přijde na čase, se o tohle pokusit: naslouchat tomu, co nám virus sám chce sdělit, vyslechnout si jeho skryté poselství, a podívat se, co se ukazuje v zrcadle coronavirové politiky a reakcích na ni o nás všech, o našem moderním lidství a stejně tak o každém zvlášť. K tomu nechám Coronu „promlouvat”. Budu to dělat tak, že se budu otevírat její fenomenologii, tomu, jak se vyjevuje, a to, co u toho budu vnímat, budu dávat do slov. Samozřejmě jsou to moje slova, nejsem médium a virus nemá svoje slova a nechce nás poučovat. Jeho jazyk se mnohem více ukrývá ve způsobu, jak se vyjevuje, jak lidi zasahuje a co v nich vyvolává.

To je to, co nazývám fenomenologií a co snažím navnímat a pak vyjádřit svými vlastními slovy tak, že je vkládám do úst tomuto fenoménu Corona. Narozdíl od virologa tedy Coronu nevnímám v první řadě jako virus, ale jako duševní dění. Jde mi u toho o to, nechat se od tohoto fenoménu, před nímž celý svět tají dech, poučit – o způsobu našeho života, o našem postoji k přírodě, k nemocem, ke smrti a o některých dalších věcech. To se děje v kapitolách, které jsou nadepsané „Corona promlouvá”.

Tato poselství a lekce pak uchopuji v odborných a osobních diskurzech. Jelikož jsem zároveň pozorovatelem i účastníkem („dotčeným”) celého fenoménu Corona, zahrnuji sem i své osobní nakládání s ním, neboť zvenku o tom nikdo nemůže psát ani mluvit. Vše, co lidé dělají, je vedeno osobními potřebami, zájmy nebo preferencemi a podobnými věcmi. To platí i pro jakoukoli vědeckou práci. V tomto smyslu není nic objektivní, a u tématu, které do hloubi zasahuje a hýbe celým světem, už teprve ne. Popisuji tedy i své emocionální a fyzické reakce, to, jak mě Corona zasahuje, co ve mě vyvolává, a jak s ní nakládám, a propojuji to s obecnými psychologickými postřehy a zkušenostmi ze své práce.

„Bohyně Corona” je samozřejmě fikce – ale stejně tak je fikcí i „virus SARS-CoV-2″. Jedno je fikcí mytologickou, druhé vědeckou. To druhé není pravdivější než to první. Vidět původce nemoci ve viru je čistě náš moderní materialistický pohled. Přináší nám jakýsi „upgrade” a nutí nás zacházet s tím jinak, než to dělali lidé v dávnověku. Jinak je právě tak konceptem, stejně tak jak jím byl mytologický pohled.

Co Corona skutečně je a co znamená, neví nikdo – ani já tedy ne. Snažím se jen vyslyšet některá poselství objevující se v její fenomenologii, a tak vyprávím fiktivní příběh, povídku s určitým vztahem ke skutečným událostem. Někdy je však fikce pravdivější, než to, co je člověku prodáváno jako věda. Posuďte sami. 

Corona promlouvá

Pravda a věda

Mluvím k těm z vás, kteří chtějí znát pravdu. Jsem jedním z vašich poslů. Dříve, a ti učení mezi vámi se to ještě určitě učili, existovali poslové Bohů, u Římanů se jmenovali Merkur a u Řeků Hermés a přinášeli lidem pravdu. Dnes jsou to názvy značek nebo firem, například vám dodávají zboží. To ukazuje, kdo jsou pro vás Bohové, a kde dnes bydlí.

Pravdu nenajdete ve vědě. Ta vám dodává jen data. Data jsou také zboží, mohou být velmi užitečná, ale s pravdou nemají nic společného. Věda nechce o pravdě nic vědět. Nedá se totiž uchopit, vlastnit. Věda se zajímá jen o to, co lze uchopit, když ne rukama, tak aspoň mikroskopy, teleskopy nebo počítači. Proto jsem pro vás jen virem, to je to, co je vidět. To, že jsem poslem pravdy, nelze poznat mikroskopem. Lze to poznat jen tehdy, když se mnou člověk nechá zasáhnout, dovolí mi, se ho dotknout. Toto dotknutí může být duševní, ale i fyzické. Když je fyzické, způsobí vám nemoc a některým možná přinese smrt. To je také pravda, ale jen pro toho, kdo ji rozezná. Ti druzí prostě jen onemocní nebo zemřou. I v tom se skrývá pravda, fyzická – tu můžete vidět a cítit – a duševní – tu lze jen poznat. 

Jelikož pravdu nemohou uchopit, tvrdí někteří vědci, že neexistuje. Jiní jsou skromnější a říkají, že o tom nedokáží nic říci. Tak to je. 

Dříve pravdu hlásali kněží. Sice ji také neznali, ale tvrdili něco jiného. Většina z vás to prokoukla, už jim nevěříte. Alespoň ne vy v Evropě. Poznali jste, že každý, kdo tvrdí, že má pravdu, má nějakou jinou pravdu – židé, křesťané, muslimové, hinduisté, budhisté a mnoho dalších: Každý trvá na své pravdě. Něktří pro ni dokonce zabíjejí. Nemohou přeci existovat dvě pravdy, a tak se jedna musí zabít, aby si člověk mohl ponechat tu svou.

O takovýchto věcech nemluvím, to nemá s pravdou nic společného. Pravda, na kterou poukazuji, není nějaká věc, kterou by mohl někdo vlastnit. Kdyby to byla věc, vaše věda by ji už dávno objevila. Je tím nepojmenovatelným, co působí ve všem, co je, tím vnitřním, duší všeho. Je tím, co vám umožňuje uvidět, ucítit a vědět, že cítíte a vidíte. Je také tím, co vědci umožňuje něco vědět, to, co v něm působí, ale není to před ním, před jeho mikroskopem nebo v něm, nýbrž v tom, kdo se skrze mikroskop dívá. 

Jelikož pravda neleží před vámi, ale je ve vás, a sice ne jako předmět, ale jako to vidoucí, poznávající a působící ve vás, nemůžete ji najít, jestliže ji hledáte. Díváte se špatným směrem, pokud po pravdě pátráte. Oko může spatřit jen to, co leží nebo stojí před ním, sebe samo však nemůže uvidět, nemůže uvidět dívání se a dívajícího se. Já, Corona, jsem sice těžko uchopitelná, ale jednoho dne o mě budou vaši vědci vědět všechno, co je zapotřebí k tomu, aby mě udrželi v šachu. Pravda se uchopit nedá, nikdy.

Pravda k vám přichází. Ve skutečnosti tu je pořád, jenom ji nevidíte, jestliže ji hledáte, protože hledáte stále venku. I když nahlédnete dovnitř do sebe, díváte se tak jako ven. Vy ale jste tím, co hledáte, vy jste pravdou. Ona není žádný předmět, který lze najít, ona je ten vidoucí, oko, které vidí, a duch, který poznává, že oko vidí. Já, Corona, jsem jedním z vašich poslů, jestliže můj příchod k vám vezmete jako příležitost, uvidět ve mně sami sebe. Jsem vaším zrcadlem, v němž se můžete uvidět. Když uvidíte v zrcadle sami sebe, zahlédnete v zrcadle pravdu, svoji pravdu. „Svoji pravdu” – ne jako vaše vlastnictví, ale jako to, čím jste. Jako v běžném zrcadle: Když do něj nahlédneme, vidíme sami sebe. Já vám ukazuji ne vaši vnější, ale vnitřní tvář. To je to, co nazývám pravdou.

Medicína jako válka proti přírodě

Jsem proti očkování? Jednoznačně ne. Jsem očkován proti neštovicím, dětské obrně, tuberkulóze a tetanu a před dvěma lety jsem se po kousnutí psem v Asii nechal očkovat proti vzteklině. Jsou to všechno (víceméně) smrtelné nemoci, i pro mladé lidi, a zdá se mi smysluplné se proti nim chránit – i v případě, že za to musíme zaplatit cenu v podobě jiných nemocí. Jsem však velmi skeptický vůči stále více se rozmáhající praxi chránit se pomocí očkování proti všemu možnému, především v případě, že bez očkování – tak jako je to u corony – nedochází k žádnému ohrožení života, dokonce ani k závažnějšímu ohrožení zdraví. To platí i v případě, že bude očkování proti coroně úspěšné ve smyslu zneškodnění viru a možnosti „návratu k normálu“. Moje zásadní úvahy se týkají ducha, který se projevuje v moderní medicíně, lépe řečeno ducha dnešní moderní doby, který do medicíny stále hlouběji prosakuje. 

Existuje psychologická dimenze očkování, o které zatím nikdo nepřemýšlí a která je – především na duchovní úrovni, ale následně možná také na zdravotní úrovni – nanejvýš znepokojující. Celá moderní medicína není pouhou přírodovědeckou záležitostí, která slouží lidskému zdraví, nýbrž má svou duchovní a psychologickou stránku. Zrcadlí velmi přesně náš vnitřní postoj k životu, způsob našeho duchovního bytí ve světě. 

Pokud tomu správně rozumím, tak je očkování založeno na systematickém klamu. Imunitnímu systému je předstírána nemoc, která neexistuje. Buňka dostane mylnou informaci, že do ní proniká virus, a začne vytvářet protilátky. Formulováno moderním žargonem: Náš imunitní systém má naletět na fake news. Je obelhán. Doposud mu byl předkládán mrtvý nebo zneškodněný virus, na který imunitní systém reagoval výrobou protilátek. U nových coronavirových vakcín, které jsou založeny na genech, je to rafinovanější. Zde buňka dostane falešnou informaci, která ji nutí, aby sama vyrobila kopii spike proteinu, pomocí kterého může virus do ní proniknout, aby potom proti němu vytvořila (pravé) protilátky. Tím buňka nejen naletí na klamný manévr, ale sama v něm aktivně působí. Sama si vytvoří simulaci ohrožení, kterému se pak brání.

Z lékařského hlediska je to geniální. Z tohoto důvodu se na tomto poli bádá už dvacet let, především kvůli boji s rakovinou, ale až do corony marně. Jakmile to jednou zafunguje, stačí už jen buňce dodat požadované informace ve správném obalu. Obrannyschopnost je trénována a mobilizována proti všem myslitelným vetřelcům, aniž by se jakákoliv invaze odehrála, a to čistě tím, že je buňka v pravidelných odstupech vedena k vytváření nepravých, v podstatě virtuálních útočníků. Takto je imunitní systém uveden do nepřetržité pohotovosti a stále produkuje protilátky. Když pak opravdu dojde k útoku, jsou obránci připraveni a útok odvrátí.

Moderní sen je být zcela imunní proti přírodě. To je vytoužený a možná už zakrátko přicházející průlom v medicíně. Z tohoto důvodu se teď hovoří – slovy německé ministryně vědeckého výzkumu Anji Karliczek – o „triumfu vědy“.
Tělo je pomocí správné – ale zfalšované! – informace dovedeno k tomu, aby simulovalo všechny myslitelné nemoci a chránilo se už předem tak, že už možná vůbec nemůže onemocnět. Je to jako bychom vynalezli neproniknutelný celotělový oblek podobný těm, které se v laboratořích nosí při výtěrech, nebo neviditelný celotělový kondom, který tělo samo vyvine. To je, pokud tomu dobře rozumím, naší nadějí, tím, co noviny Frankfurter Allegemeine Zeitung nazývají „geniálním tahem“. Člověk hraje s přírodou šachy a vyhrává – jak hybridní je tento sen!

Nejsme my sami také přírodou? Nenastavujeme si tím sami sobě nohu? Neodřezáváme se tím zcela sami od sebe samých, od našeho lidství? Abychom zůstali u šachů: Nedáváme tímto geniálním tahem sami sobě šach-mat? „Přežijeme, ale už nebudeme lidmi“, napsal slovenský filozof Slavoj Žižek 10.12.2020 v německém deníku „Die Welt“. Nejen co se týče corony, ale v celé moderní medicíně se odehrává válka. Nepřítelem je příroda – a to znamená: vedeme válku sami proti sobě, proti svému bytí přírodou. Neboť, a to jsme naprosto zapomněli nebo vytěsnili, příroda není jen tam venku, my také jsme přírodou. Jsme tím, proti čemu bojujeme a čemu se bráníme. Starý křesťanský boj ducha proti přírodě, ducha proti hmotě, myšlenky proti skutečnosti. Naše západní křesťanská prapůvodní rozštěpenost. Nesměřuje nikam jinam než k umrtvení přirozeného člověka v nás. 

Genetická medicína, ke které patří nová vakcinace, je významným krokem v této válce. Dokud se budeme zdržovat duchovně v logice této války, je jásot jako reakce na průlom medicíny namístě – když to pak všechno bude opravdu fungovat, což budeme za pár let vědět, bude to znamenat, že nyní vlastníme superzbraň, pomocí které jednou pro vždy skoncujeme s naším nepřítelem. Nehledě však na to, že po takovémto triumfu vždy následuje vystřízlivění a nepřítel v opravdových válkách vždy přichází s odvetou, ve mně v souvislosti s očkováním vyvstává otázka: Co to pro nás znamená, že je vše založeno na klamu? Imunitní systém je naše přirozená ochrana před infekcemi a nemocemi všeho druhu, vyvinul se v průběhu milionů let a stále znovu se přizpůsoboval novým okolnostem – mimo jiné díky spolupůsobení virů. Jsou součástí našeho imunitního systému a slouží také k obraně před bakteriemi. Teď je náš imunitní systém manipulován. Systematicky mu předstíráme, že se nachází v nebezpečí, které vůbec neexistuje. Jedna strana otázky je, jaké zdravotní následky to bude mít. Pohled na celistvý obraz nemocí v moderním světě ukazuje, že nemoc jen tak nezmizí. Spíše putuje zvenčí do nitra. Když je tělo perfektně chráněno, onemocní duch, psyché. Nepřítel, kterého jsme úspěšně zahnali venku, se najednou objeví uvnitř nás, v našem těle a naší duši. Na místě infekčních onemocnění se začnou objevovat deprese a autoimunitní onemocnění. Je dokonce možné, že tam, kde covid nenadále vede k smrti nebo vyvolává potenciálně smrtelné symptomy, je už sám autoimunitním onemocněním nebo je vyvolává, protože se zdá, že se u těžkého průběhu jedná o dysfunkci imunitního systému. „Čtyři z pěti covidových pacientů s těžkým průběhem prokazují znaky nebezpečné sepse. Jejich imunitní systém se zbláznil, daleko více než sám virus“, píše Joachim Müler-Jung, ohnivý zastánce medicínského pokroku a očkování, ve frankfurtských novinách FAZ. To znamená: Místo boje proti viru se imunitní systém obrací proti vlastnímu tělu a vytváří otravu krve. Myšlenka, že by se to mohlo stát i při očkování, i když jen v řídkých případech, se mi nezdá být až tak zcestná.

Očkování a neuróza 

Druhá strana otázky je, co to znamená z psychologického hlediska. Psychologicky se při vakcinaci potýkáme se systematickým pěstováním neuróz nebo jedné mega neurózy, pokud náš imunitní systém přimějeme k tomu, aby se bránil před (zrovna) neexistujícími nepřáteli, popřípadě aby simuloval ohrožení, která reálně neexistují. Přesně v tom spočívá podstata psychologické nemoci zvané neuróza. 

Neurózy jsou automatické reakce psychiky na nebezpečí, která neexistují. Neuróza jeduševní nemocí moderní doby číslo jedna, možná dokonce více: je jejím duševním stavem. Více či méně jsme všichni neurotičtí. Typické příklady pro chorobné neurózy jsou nutkavé představy, které vyvolávají fobie: například fobie z pavouků, které nesouvisí s reálným nebezpečím vycházejícím z pavouků, strach z toho, že jsme při odchodu z domu nesfoukli svíčku, nevypnuli sporák nebo nezamkli, nebo také nutkání k přehnané čistotě. 

Jsou to zdánlivě neškodné věci, pro dotyčné jsou ale velmi sužující, a nemohou se jich sami zbavit. Problém je následující: Racionálním vhledem a rozkazy se s neurózou nelze vypořádat. To samé platí také pro zacházení s coronou: Všude vidíme nebezpečí, případné viníky, „temné “ síly a Fake News, a racionální dorozumění se zdá být nemožné. Také urputná nepodmíněnost, se kterou musí být coroně zabráněno, je skrz na skrz neurotická. 

U nutkání k přehnané čistotě se přibližujeme tomu, co je  – především u těch, kteří jsou teď dětmi – pravděpodobně následkem strachu z corony a také následkem přehnaných proticoronavirových opatření: stále se mýt a dezinfikovat. Znamená to následovat vnitřní obraz, podle kterého se stále musíme chránit před ohrožením ze stran přírody a také před těmi neviditelnými zárodky nemocí, které s sebou nosí ostatní lidé a které jsou možná uchyceny na jejich rukou a na všech možných jiných předmětech.

Hygiena je sama o sobě smysluplná a neškodí, pokud se nepřehání, avšak postoj, který prosazuje neustálé mytí rukou, dezinfikování a držení odstupu od jiných lidí jako naprostou nutnost, je vše jiné než neškodný. Jak můžeme poznávat zatím neznámé lidi, s kým ještě můžeme jít nenuceně do postele, když jsme si osvojili toto nastavení? Když se nám v nitru usadil obraz aerosolů rozprašujících viry, koho můžeme ještě pustit do své blízkosti, nebo dokonce líbat? Jistě, budeme to dál dělat, ale v podvědomí se budou probouzet pocity viny, jaké má od té doby, co se objevil AIDS, ten, kdo při prvním sexuálním kontaktu nepoužívá kondom. U corony však nejde o první kontakt, ale o veškeré kontakty se všemi lidmi, protože moje žena (můj muž) klidně včera mohla něco chytit, aniž by měla s někým sex, tak „uvažuje“ naše podvědomí. Jen tak. Na to sice také zapomeneme, když se situace opět změní, ale podvědomí to bude stále registrovat, což bude mít za následek, že se budeme stávat stále více neurotičtějšími.

Neurózy jsou nebezpečnými chorobami a mohou vést k extrémním závislostem. Nejlepším příkladem jsou závislosti související s přijímáním potravy, třeba (mentální) anorexie. Končí ne zřídkakdy smrtelně a je psychologicky založena na věcně naprosto neopodstatněné, ale vnitřně jako absolutně prožívané a působící představě, že člověk nesmí nic pozřít – ať už, protože si o sobě myslí, že je moc tlustý, nebo že nedůvěřuje potravě nebo ji pro sebe nepovažuje za dostatečně dobrou. Je to neuróza, nic jiného. Anorexie není tělesnou chorobou v tom smyslu, že je tělesného původu. Původ leží čistě v duchu, v naprosto pevném přesvědčení, které je zároveň zcela nesprávné. Dotyční jsou schopni to intelektuálně pochopit, nedokáží však jednat jinak.

Obecně řečeno: Chorobné neurózy jsou do absolutna dohnané klamy vyvolávající chování, které se nevztahuje ke skutečnosti, ale k iluzi, k jistým vnitřním obrazům neodpovídajícím skutečné realitě. Přesně to samé dělají nové vakcíny s imunitním systémem: vytvářejí klamný obraz
pro imunitní systém, který na to naletí. Podvedou ho. Nechá si to dlouhodobě líbit? Nepěstujeme si náhodou s přibývajícím počtem chorob, proti kterému jsme očkováni, a s přibývajícím počtem v očkování obsažených klamů neurotický imunitní systém? Vím, je to hypotetická otázka, ale přesto si myslím, že je nutné si ji položit. Případný následek by mohl být, že náš imunitní systém začne všeobecně  reagovat na nebezpečí, která ve skutečnosti neexistují. To dělá už dnes, totiž u všech alergických reakcí a autoimunitních onemocnění. V alergiích vidím ztělesněné neurózy. Imunitní systém se brání proti nebezpečí, která žádnými nebezpečími nejsou, například proti pylu z květů, nebo dokonce proti věcem, které jsou sami o sobě velmi zdravé, jako  například ořechy nebo ovoce. Stejně jako jsou nutkavé neurózy obrněné proti veškerým pomocným zásahům, nenachází medicína žádné prostředky proti alergiím. Nesprávně reagující imunitní systém, který sedl na lep falešné informaci, se zatím zdá být celkem imunní proti veškerým lékařských zákrokům. To jediné, co zdánlivě – a pouze v omezeném počtu případů – pomáhá, je hyposensibilizace, tedy určitý druh očkování, které pracuje s minimálním množstvím podávané látky. Na rozdíl od opravdového očkování zde nejde o to, aby byl imunitní systém oklamán, ale o pozvolné navykání si na látky, proti kterým se mylně brání. Má se opět naučit, že jsou neškodné. 

V životním příběhu nemocného také neexistují příčiny alergií, i to mají alergie společné s neurózami. V obou případech se zdánlivě jedná o kolektivní nemoc, jejíž příčina a vlastní sídlo se nachází v kolektivním vědomí, a která se zmocní jednotlivých osob, které jsou k tomu náchylné, ať už z jakéhokoliv důvodu. To samé platí pro deprese, neboť ty – stejně tak jako sebevraždy, kterými často končívají – jsou skutečným morem moderní doby. Umírá tak daleko více lidí než při nehodách nebo násilných činech, také daleko víc než na coronu. Hodně se o tom píše, když nějaká prominentní osoba spáchá sebevraždu nebo otevřeně mluví o svých depresích, nebo když se zřítí letadlo, protože depresivní pilot  strhl na smrt všechny spolucestující, přesto se však deprese neberou tak vážně jako například nakažení coronou. Fakt, že proticoronavirová opatření mohou – a já tvrdím, že také budou – vést u mladých a jinak naprosto zdravých lidí k depresím, je brán na vědomí s pokrčenými rameny. 

To znamená: Nebereme na vědomí, co to pro dotyčné a pro společnost znamená. Zachraňujeme staré lidi tím, že doháníme mladé lidi k psychickým nemocem, například k depresím a tím v mnoha případech k smrti.

Těžká deprese je čiré peklo na zemi. Deprese však nemají svůj původ v osobním vývoji, vycházejí z duševního rozpoložení našeho moderního světa. V depresi se hroutí všemohoucí nárok na individuální autonomii a sebeurčení, heroický obraz moderního člověka o sobě samém jako o někom, kdo může o svém životě autonomně rozhodovat. Neurotickou fikci, která se v těchto obrazech skrývá, už dotyčný nedokáže nadále udržet při životě, a tak se tato představa obrátí proti jemu samotnému: najednou už nejde nic, ale naprosto nic. Depresivní člověk už nemůže ani vstát z postele. 

Na některých místech už přicházejí varování před „třetí vlnou“, totiž vlnou psychických onemocnění s těžkými následky. Je to dobře myšleno, ale pojem „třetí vlna“ je naprosto zavádějící. Implikuje totiž, že je to přirozeným důsledkem viru, jakoby koronavirus tyto nemoci vyvolával a tím byl zodpovědný i za smrt dotyčných pacientů. Virus sám o sobě však u nikoho nevyvolává psychická onemocnění. Takzvaná „třetí vlna“ bude spíš „první vlnou“ nové pandemie, která je způsobena válčením proti viru. Jsou za ni odpovědné instituce ve společnosti, které tuto válku vyvolaly, vedou ji a podněcují a ničí tím například ekonomickou existenci a životní perspektivu mnohých lidí. 

Zpět k očkování: Také zde panuje fantazie o neomezené moci, totiž o schopnosti zvítězit nad přírodou. Klam, který působí v očkování spolu s představou, že se můžeme pomocí očkování stát imunní vůči takřka všem chorobám, by se mohl nakonec obrátit proti nám. Když vidím, jaké následky mají „Fake News“ na všech kanálech našeho duchovního života – pokud se vystavíme všem zprávám, i u osobní psychiky – tak myslím na to, jaký vliv by mohlo mít na náš imunitní systém a naše tělo, že mu neustále posíláme falešná poselství. Toto pomyšlení se mi jeví jako nesmírně znepokojující, zároveň jej nelze jednoduše smést ze stolu. 

Zároveň je zde zrcadleno něco z našeho duchovního rozpoložení. Naše vědomí se neřídí skutečnou realitou života, ale našimi představami o této realitě, které rádi označujeme za své „hodnoty“. Slovní obraty jako „Tak to nemůže být“ nebo „To nemůže být pravda“ nebo „Na to se nemůžu dívat“ svědčí o postoji, který se vzpírá skutečnosti. My dnešní lidé si opravdu myslíme, že svět musí odpovídat našim představám, našim „hodnotám“. A když to nedělá, prohlašujeme ho za falešný, namísto toho, abychom pochopili, že jsou nesprávné naše představy.

To je neurotické. Duchovní postoj moderny je neuróza. Namísto toho, abychom to uviděli, zahrabáváme se stále hlouběji do neurotického světa našich vnitřních obrazů. Následující dvě lékařská odvětví se mi jeví jako příklady toho, že se tento neurotický postoj uhnízdil už i v lékařství a tím je vnášen stále víc a víc i do našich tělesných životů: Je tím moderní lékařství se svým očkováním stejně jako plastická chirurgie, která zprostředkovává nejen iluzi dokonalého těla odpovídajícího spíše obrazu nežli realitě, ale v dnešní době také iluzi, že je možné pomocí lékařských prostředků vytvořit to pohlaví, které bude odpovídat naší vlastní představě. Když chceme náš imunní systém, který se přirozeně vyvinul tím, že se musel stále znovu vypořádávat s nejrůznějšími viry a bakteriemi, a také se stále znovu obnovuje, oklamat falešnými poselstvími, abychom udržovali iluzi co nejdokonalejší ochrany před přírodou, tak se obávám, že nás to dříve či později doběhne.

Vina a zásluha

Tím, že svou minulost přijmu a nechám ji takovou, jaká je, přichází domů, totiž ke mně. Minulost již nezůstává venku jako něco, co se takto nemělo odehrát, už nestojí za mými dveřmi, ale je nyní u mě a ve mně. Teprve pak se postavím za dítě nebo za dospívajícího, kterým jsem byl – když řeknu: Ano, to všechno ke mně patří, to všechno bylo a také být smělo, nechci si to (již) držet od těla. Vytrpěl jsi si to ty, ne já. Nechávám to u tebe. Když se jedná o něco, co jsem udělal někomu jinému nebo sám sobě, platí to samé: Vidím, co jsi udělal, a vidím, že jsi v tom okamžiku nemohl jednat jinak. Tím je dítě viděno a uznáno, a tím se pak může uzavřít dětství i dospívání, a já se stávám celistvým, protože dítě a dospívající jsou zemí, na které a ze které jsem vyrostl. Pak je dítě ve mně a ne já v dítěti. Jsem totiž teprve v tom okamžiku zcela u sebe, když mám svůj příběh v sobě (a ne jako něco „nesprávného“ mimo sebe).

To platí také pro případ, že nějakého svého činu hluboce litujeme – v okamžiku, kdy jsme to udělali, jsme nemohli jinak. A platí to dokonce v případě, že jsme to ani jinak nechtěli. Ani nad svým chtěním nemáme kontrolu, my si nemůžeme vybírat, co budeme chtít. Když toto pochopíme a uznáme, tak může skončit sebeobviňování (které je vždy obviňováním našeho dřívějšího já, často dítěte nebo maldistvého), a nastává mír. Pak také pomine lítost. Něčeho litovat je vždy rozporuplné. Nápomocné je, když se díváme na někoho, komu jsme učinili něco zlého, a litujeme toho – litujeme tedy následků našeho činu pro někoho jiného. V případě potratu se podíváme na dítě a řekneme: „Zabil/a jsem tě, vzal/a jsem ti život, a je mi to líto.“ Když však lítost znamená, že lituji toho, že jsme to udělal/a já (že se mi něco takového „přihodilo“), tak to nepomůže, tak čin není integrován jako něco, co patří k mému životu. Integrace se odehrává teprve když za svým činem stojím a zároveň vidím, že jsem v tomto okamžiku nemohl/a jednat jinak. 

Znamená to také, že už neplatí koncept viny. Vina je pro dítě a dětské vědomí pocitem, že ztratilo svou příslušnost. Pocit viny slouží tomu, abychom znovu získali svou nevinnost a příslušnost. V pocitu viny vždy vězí dětské vědomí, které se drží potřeby nevinnosti. Pro dospělého je to iluzorní, krok do dospělosti je ztrátou nevinnosti. Pocity viny zmizí, když se této skutečnosti postavíme a vině přitakáme. 

Je to pouze prvním krokem, který je však nutný. Ještě jednou: Zaprvé je zapotřebí, abychom tomu, co – vědomně nebo nevědomně – vnímáme jako vinu, zcela přitakali.  Může to být například těmito slovy: „Ano, to jsem udělal/a.“ Je nutné, aby byla tato věta, se všemi důsledky vyplývajícími z činu, vpuštěna do vědomí. Druhý krok  potom spočívá v poznání, že myšlenka viny je pouhou myšlenkou, konceptem. V představě viny je obsažena představa, že člověk mohl jednat jinak, myšlenka autonomní individuality, že člověk může svůj život autonomně řídit a kontrolovat. Když je však svobodná vůle pouhou iluzí, jak jsem již uvedl, nemůže to být pravda. V okamžiku, kdy pochopíme, že neexistovala alternativa, dostaví se v nitru mír. Pak člověk vidí, že všechno, co se v jeho životě odehrálo – ať už je to to, co člověk udělal, protrpěl nebo co úžasného vykonal nebo zažil – nikdy nemohlo být jinak.

To nemá a ani nesmí být omluva nebo zbavení se zodpovědnosti. Důsledky svých činů musíme nést, nezávisle na tom, jestli se cítíme vinní nebo ne. Pocity viny jsou pouze lacinou náhražkou toho, že člověk nechce vzít na sebe důsledky svých činů. Ať už jsou jakékoliv, musíme jim přitakat stejně jako činu samotnému. Když už jsem zmínil téma potratu: Nechám ženy například říci: „Nechtěla jsem tě, zabila jsem tě, a těď se tě vzdávám. Nechávám tě jít a zapomenu na tebe.“ To je uznání následků. Jde o pochopení skutečnosti, že jednám v okamžiku svého činu přesně tak, jaké je v tomto okamžiku mé vědomí. Všechno, co si o tom později myslím, co jsem mohl nebo měl udělat jinak nebo nedělat vůbec, to není v okamžiku konání v mém vědomí přítomno. Když jsem ve vzteku ubil někoho k smrti, tak byl v tomto okamžiku můj vztek tak mocný, že jsem nevnímal nic jiného. A když jsem chladnokrevně plánoval a provedl vraždu, tak byly veškeré obsahy mého vědomí, které by tomu mohly zabránit, v okamžiku činu (spolu s jejich přípravou) nepřítomné nebo vedlejší. Abych uvedl ještě jeden běžný příklad: Když se nesmyslně opiji, tak v okamžiku pití nemyslím na následky. A i kdybych na ně krátce pomyslel, tak je okamžitě odsunu stranou, protože v tom okamžiku je pro mne důležitější prožitek opojenosti (nebo ať už je to cokoliv jiného), protože následky mi jsou v tomto okamžiku ukradené. To platí i když se nevinně láduji sladkostmi nebo chipsy: následky musím nést (v tomto případě doslova).

Proto také zdůrazňuje Ramesh S. Balsekar stále znovu, že koncept osobního konání je iluzí a cituje Buddhu slovy: „Události se dějí, činy jsou konány, avšak neexistuje žádné individuum, které by činy vykonávalo.“ (Balsekar 2009, str.15). Podobně to vidí všichni duchovní mistři, ať už následují jakoukoliv tradici. Když si tuto myšlenku připustíme naplno, tak je to všechno jiného než výmluva. Člověkem to hluboce otřese. Znamená to totiž, že všechno, co si přičítáme, nejen to negativní a spojené s vinou, ale také to pozitivní, dobré a krásné, není ničím osobním. Život se jednoduše děje, a ty nejsi ničím víc než někým, skrze kterého se děje a, pokud jej vědomně vnímáš, tak jsi také svědkem toho, co se odehrává. Jsi náhodou tím člověkem, který musí žít ten život, který mu byl dán – s veškerým genetickým a duševním dědictvím, i se všemi událostmi, které tě přitom potkají. Můžeš to brát osobně, ale nemusíš, protože to není nic osobního. Všechno: tvá existence, to, co tě v životě potká a co se ti stane, tvé činy i tvůj růst – to všechno je naprosto neosobní, pouze se to skrze tebe odehrává, a tebou je to zažíváno a zvědomňováno. Tím si vědomí uvědomuje samo sebe. V člověku, v lidském vědomí, se zrcadlí všeobecné vědomí, které může přitom vidět a rozpoznat sebe samo, tak jako se člověk může vidět a rozpoznat v obyčejném zrcadle (a opravdu pouze v zrcadle). 

Už Beatles poznali, že „all you need is love“. Jak se však naučíme onomu „Umění milovat“, které Erich Fromm již před mnoha lety popsal ve své stejnojmenné knize? „Pouze tím, že budeme milovat“, říká terapeut a sociolog Wilfried Nelles. Ve své nedávno publikované knize „Muži, ženy a láska“ vysvětluje, jak moc jsme jako dospělí uvízli „v dětských botičkách“. Abychom jim odrostli, musíme své přání být milován nahradit odvahou milovat, vysvětluje v rozhovoru s Violou Losemann.

BZ: Pane Nellesi, kdyby muži porozuměli ženám, zmizelo by tím kouzlo?
Wilfried Nelles: Ano, protože v konečném důsledku je to vždycky to cizí, co nás přitahuje. To, co sami nemáme. Jako muž mohu ženství zažít jedině skrze ženu a naopak. I když každý člověk v sobě obě tyto části nese. Jako pro muže je pro mě žena v podstatě jednou velkou hádankou.

BZ: Proč to kouzlo ale přetrvá jen v tak málo případech?
Nelles: Protože máme tendenci si toho druhého zkoušet přivlastnit, anektovat. Nemuseli bychom pak už bojovat s tou rozčilující jinakostí. Myslíme si, že když pochopíme, jak ten druhý funguje, začne nám být trochu podobný, a budeme si ho pak moct založit do poličky jako knížku, kterou jsme už pětkrát přečetli, ve víře, že známe obsah.

BZ: Co způsobuje, že si toho druhého tolik redukujeme na svou představu?
Nelles: K takovýmto otázkám zpravidla přistupuji velmi opatrně, protože se tu pouštíme do spekulací. Pro mě je nasnadě, že to neznámé nedokážeme dobře vydržet.

BZ: A kdybychom se tomu neznámému odevzdali?
Nelles: Pak by bylo partnerství spíše něco jako báseň od Rilkeho. Mohu ji číst stále znovu a znovu a pokaždé objevím nové detaily a cítím se inspirován. K tomu ovšem dojde, když se to dílo nesnažím k něčemu nějak pevně ukotvit, ale pokaždé se dílu i jeho tajemství nanovo vystavím.

BZ: Je to nemoc rozumu – chtít pokaždé předem vědět, co má život s námi za plány?
Nelles: Jelikož nevíme, odkud přicházíme a co tímto světem v nejhlubším nitru hýbe, nevíme v podstatě vůbec nic. Nejdůležitějším krokem k uvolněnějšímu a hlubšímu životu by bylo přiznat si toto nevědění.

BZ: Co by to znamenalo ve vztahu k setkání mezi mužem a ženou?
Nelles: Otevřít se tomu, co je v tuto chvíli. Chci se ještě vrátit k našemu vztahu ke světu. V okamžiku, kdy se domnívám, že vím, co svět v nejhlubším nitru drží pohromadě, promeškávám život. Jsem pak vůči světu v postoji někoho, kdo se odnaučil otevírat se zázraku života. Jako by už nebylo nic k objevení nebo obdivování. Když však zůstanu otevřený, zůstanu v neustálém bezprostředním kontaktu a výměně s životem samotným.

BZ: Je to tak, že ve většině vztahů přijde někdy okamžik, kdy k této výměně, alespoň v této formě, nedochází?
Nelles: Ano, protože jsme si v určitém bodě vytvořili jasný obraz o tom druhém. A od tohoto obrazu se pak už nechcete odchýlit a odvozujeme od něj určitá očekávání a představy, které jsou pro nás samozřejmé, např. že ten druhý tu musí být pro mě. V tomto postoji už se skrývá zranění. Když beru něco za samozřejmé, zasahuji v podstatě do života toho druhého. Upírám mu tím svobodu se změnit.

BZ: A v určitém okamžiku nám přestane jít o toho člověka, ale, tak jako u stolní hry Memory, jde jen o to, sjednotit náš vnitřní obraz s tím partnerovým?
Nelles: Přesně v tom se skrývá velký problém partnerských vztahů. Uděláme si o druhém svůj obraz a jsme zklamaní, když mu ten druhý neodpovídá.

BZ: A to je pro mnohé i důvod ze vztahu vystoupit? Nelles: Správně. Skutečně je to tak, že máme tendenci považovat ten obraz za důležitější než toho člověka. Náš obraz o tom, jaký by měl být vztah, jaká by měla být žena či muž, pochází především z naší původní rodiny. To se pak mísí s převládajícími kolektivními obrazy, tedy s tím, co vidíme ve filmech. V průběhu vztahu se pro nás tyto vnitřní, často nevědomé obrazy stanou důležitější než ti skuteční lidé a svět, jak se opravdu ukazuje. Když na to přijde, tak toho druhého, své srdce a svou lásku dokonce obětujeme, aby tento náš vnitřní film mohl pokračovat dál.

BZ: A za předpokladu, že bychom k tomu druhému přistupovali bez jakéhokoli modrotisku?
Nelles: Pak by se z našeho vztahu stal živý proces.

BZ: Vaše kniha tedy není žádným 10-bodovým rádcem, který by ukazoval, jak přijít druhému pohlaví co nejrychleji na kobylku?
Nelles: Ne, proboha, to v žádném případě. Chtěl jsem napsat knihu pro dospělé a ne žádnou „knížku pro děti“ (smích).

BZ: Jak to myslíte?
Nelles: Takovýmito rádci trh obsluhuje naše ve věcech lásky a partnerství dosud převládající dětské vědomí. Dítě položí otázku: Jak to mám udělat? V ideálním případě dostane konkrétní odpověď, kterou se pak řídí. Dospělý se pořádně podívá a najde si odpověď sám, možná že až tím, že jedná, aniž by věděl, proč.

BZ: Uvízli jsme tedy v „dětských botičkách“?
Nelles: To ukazuje poptávka po „dětských knížkách“ v tomto sektoru! (smích) Myslím si, že lidé jsou dnes hodně znejistění. Místo, aby se sami vydali na cestu, kladou otázky a doufají v odpovědi, které se budou krýt s moderními požadavky svobody, autonomie, seberealizace a požadavku, že nám má život laskavě něco přinést.

BZ: Stejně jako s přáním vztahu, který vydrží celý život. Není to obraz, který v sobě ještě nese většina z nás?
Nelles: Já to ani dnes nepovažuji za iluzi, že spolu pár zůstane celý život. To ovšem předpokládá, že se vystavíme konfliktům a že nebudeme předem vylučovat určité věci. Když někdo například vylučuje, aby partner vstoupil do sexuálního vztahu s někým jiným, pak v okamžiku, kdy k tomu dojde, je vztah u konce. To znamená, že ve tom vztahu není možný růst. V takzvané nevěře se ovšem pro oba skrývá šance stát se otevřenějším a růst.

BZ: Proč se dnes stále více lidí vyhýbá vazbě a často mění partnera?
Nelles: Obecně je třeba říci, že je v naší společnosti jakési klima nezávaznosti. Za prvé to souvisí s médii a za druhé s tím, že si vytváříme konstrukci, že láska a svoboda jsou protiklady. Máme naprosto nesprávné pojetí svobody, které jde ruku v ruce s představou nevázanosti a autonomie. To je iluze. Jako lidé jsme všude vázáni. Vezměme si například naše tělo. Děláme všechno pro to, abychom zůstali fit a unikli stáří. To je dětinská snaha uniknout tomu, že jsme vázáni na hmotu a čas.

BZ: Kdo tedy hledá hluboký vztah, měl by dětské požadavky přesunout až na poslední místo?
Nelles: Dalo by se to tak říci. A to v první řadě znamená, abychom byli srozuměni s tím, co jsme. Dostaví se pak velké uvolnění. Začíná to tím, že zcela přitakám svým rodičům. Při vztahu pohlaví jde přitom hlavně o to, abych jako muž zcela přitakal svému otci a jako žena své matce. Tím, že zcela a plně přijmu své pohlaví, jsem jako muž nebo žena schopen se setkat s tím opačným a nechat je takové, jaké je. To je předpokladem pro vztah, v němž jsou hranice otevřené.

BZ: Co nás čeká, když se lásce zcela otevřeme?
Nelles: Zhroucení vnitřních obrazů. Kdybychom se skutečně otevřeli lásce, zhroutily by se všechny představy, které máme o životě. Potřeba uznání, bezpečí a jistoty je jistě velmi důležitá, s láskou ale nemá nic společného. Láska překračuje všechna ohraničení a definování, kterých se dopouštíme. „Milovat“ znamená žít život z otevřeného srdce, v němž jsem a zůstávám skutečně nakloněn, i když ten druhý není takový, jaký má v mých očích být.

BZ: Existuje hezký citát, který zní: „Jediné bohatství, kterého přibývá, když s ním plýtváme, je láska.“ Proč s tímto zbožím zacházíme tak šetrně?
Nelles: Protože jsme ještě neobjevili, že láska je naším nejdůležitějším zdrojem a největším zdrojem energie. A tato síla dalece přesahuje osobní sféru. V politice a ekonomice se neustále diskutuje o ubývání přírodních zdrojů. Když si představím společnost, v níž by byla jako produktivní síla nasazena láska, bylo by mnohé, jako např. kontrola, zbytečné. Láska je naším nejdůležitějším přírodním zdrojem, protože spojuje a poskytuje soudržnost a smysl zevnitř.